Nevěřila jsem na náhody ani na osudová setkání, ale na svého vyvoleného jsem narážela tak dlouho, až jsem s ním začala žít.

Myslím, že po více než patnácti letech, co jsme s Michalem spolu, mohu říct, že jsem se v něm nespletla. Po všech nevydařených vztazích, do kterých člověk vkládal tolik úsilí, snahy a lásky, a ony přesto skončily krachem, jsem si jistá, že on je tím pravým.

A koneckonců mě o tom přesvědčily i okolnosti našeho seznámení. Stydím se to říct, ale myslím, že jsme si zkrátka byli souzeni.

Nechtěl žádné závazky

Bylo mi třicet a neměla jsem žádný pořádný vztah. Stýkala jsem se s jedním mužem, ale věděla jsem, že to není člověk pro život. Jeho jedinou zábavou byly bary a různé zábavy. O rodině nechtěl slyšet a slovo svatba nebo závazky v něm probouzely doslova hrůzu.

Jistou dobu mi to bylo celkem jedno, měla jsem dost starostí sama se sebou, takže jsem na nic podobného neměla ani trochu náladu. Něco hluboko ve mně ale asi tušilo, že se to jednou změní a po teple rodinného krbu budu toužit.

Autonehoda

Poprvé jsem se s Michalem potkala v roce 2004, když jsem pospíchala ráno do práce. Ten den jsem asi prvně v životě zaspala, a protože můj šéf naprosto nesnáší pozdní příchody, letěla jsem doslova jako splašená. Nejsem bohužel právě zručná řidička, takže jsem ve všem tom stresu nabourala.

Naštěstí nešlo o nic vážného, nikomu se nic nestalo. Odnesly to jen plechy. Člověk, do kterého jsem nabourala, byl právě Michal, kterého jsem v té době pochopitelně vůbec neznala.

I přesto, že bylo naprosto zřejmé, že jsem nehodu zavinila, choval se velmi galantně a první, co ho zajímalo, bylo, jestli jsem si neublížila.

Dokonce trval na tom, že by měla přijet záchranná služba, aby se vyloučilo nějaké zranění. Michal měl lepší auto, a tak neutrpělo tolik šrámů, zatímco to mé stařičké vypadalo, že půjde rovnou na odpis.

Když jsme vyřídili potřebné formality, odvezl mě do práce. Moc se mi líbil, a proto pro mě bylo vážně těžké odmítnout jeho pozvání na oběd. Byla jsem zadaná, a navíc jsem hrozně pospíchala. Pak už jsme se neviděli.

Uklouznutí na zebře

Naše další setkání o tři roky později opět proběhlo za dost zvláštních okolností. Bylo ošklivé podzimní odpoledne. Šla jsem z práce, strašně pršelo a foukal docela silný vítr. Přebíhala jsem silnici, po přechodu samozřejmě, což se mi paradoxně stalo osudným.

Na těch bílých pruzích mi uklouzla noha a já se natáhla přímo uprostřed. Zelenou mezitím vystřídala červená, a nikdo z projíždějících se u mě nezastavil a nepomohl mi vstát. Mně to moc nešlo, vyvrtla jsem si kotník a bolelo to jako čert. Nakonec se nade mnou přece jen někdo slitoval.

Zavezl mě do nemocnice

Kousek ode mě zastavilo auto a vystoupil muž v obleku. Byl mi povědomý, byla jsem si jistá, že ho odněkud znám, ale nemohla jsem si vybavit odkud. Ano, byl to opět Michal.

Pomohl mi vstát, vůbec ho nezajímalo, že mu prší na jeho nažehlený oblek ani že na něj troubí auta. Trval na tom, že mě odveze do nemocnice. Souhlasila jsem.

Asi si nejsme souzeni…

V čekárně na chirurgii jsme se dali do řeči. I já mu byla povědomá. Tak jsme společně pátrali, odkud se asi známe, až jsme došli k oné nehodě v roce 2004. Slíbila jsem, že tentokrát na oběd půjdu. Vzala jsem si na Michala číslo a nechala se odvézt domů se zafixovanou nohou.

Jenže co čert nechtěl, druhý den jsem si nemohla vůbec vzpomenout, kam jsem dala vizitku s Michalovým číslem. Proklínala jsem se, nadávala a vysypala celou kabelku i peněženku, jen abych ji našla. Nikde však nebyla. Nezbývalo než doufat, že se Michal ozve sám.

Říkala jsem si, že si asi nejsme souzeni, když se střetáváme a zase rozcházíme. A to jsem ještě netušila, že mě čeká další naše nečekané setkání.

O rok později naši firmu koupil nový majitel a uspořádal velký večírek, kam pozval všechny zaměstnance a významné klienty.

Bylo to krátce před Vánoci, které jsem v té době naprosto nesnášela, proto jsem je trávila obvykle sama doma s mísou salátu na klíně a s pohádkami, které jsem už znala nazpaměť. Večírek se pochopitelně nesl ve svátečním duchu, takže se mi na něj moc nechtělo.

Kolem půlnoci už byli slabší jedinci úplně namol a jeden z nich si ze mě udělal svou vrbu a svěřoval mi na baru své životní kotrmelce. Nebylo možné se ho jakkoli zbavit. Byl dotěrný, opilý a stále se ke mně více přibližoval. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Když tu se na baru najednou objevil Michal.

Už šestnáct let

Otočil hlavu na mou stranu a úplně se rozzářil. Zbavil mě dotěrného opilce. Zbytek noci jsme strávili spolu a povídali jsme si. Bylo nám tak dobře, že jsme spolu už zůstali, a letos to bude šestnáct let.

Později jsem se dozvěděla, že Michal pracuje kousek od naší firmy a patří mezi naše nejvýznamnější klienty.

Marta J. (47), Písek