Jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám babičku a dědu a že jsou naživu! Ale táta mi chladně sdělil, že je nebudu vídat, protože jsou zlí.

Jako malá jsem se cítila hodně osamělá. Chyběla mi máma, a nejen ona. Všimla jsem si, že děti ze školy nebo z domu mají doma veselo.

Kdekdo se chlubil bráchou či ségrou, jezdil s rodiči na venkov za babičkou – a my jsme byli s tátou na světě sami, jako nějací trosečníci na voru uprostřed rozbouřeného oceánu.

Vlastně ano, jednu babičku jsem měla, ale daleko, až na Slovensku, a tak jsem se s ní vídala jen zřídka. Byla moc hodná, pokaždé, když jsem jí vletěla do náruče, hladila mě a pořád dokola potichoučku opakovala: „Ach, ty moje chudinko.“

Pekla na moji počest koláče veliké jak kola od vozu, barevné a krásně zdobené. Před tátou se krotila, ale jakmile někam zmizel, třeba kouřit na dvorek, vrhla se ke mně, objímala mě, líbala a šeptala mi: „Ach, ty můj ubohý sirotečku.“

Šila mi krabičky z pohledů a háčkovala šatičky na panenky, asi abych aspoň na chvíli zapomněla na svůj žal. Jednou jsem zaslechla, jak šeptá tátovi: „Katuška to má chuděra těžké, když nemá maminku.“ Táta chladně odsekl: „O tom se nehodlám bavit.“ Takový byl.

Studený čumák. Až mnohem později jsem pochopila, jak moc se trápil a že to takhle zakrýval.

Ani jeden obrázek

Někdy mi připadalo, jako by táta vyfoukl z bublifuku ohromnou bublinu a do té nás dva přesadil, abychom si jen tak poletovali a co nejvíc se vyhýbali lidem a všemu, co by nám mohlo ještě víc ublížit. Abychom se izolovali. Přehnaně se o mě bál.

Ještě ve třetí třídě mě vodil každé ráno do školy. Nikam jsem nesměla.

Spolužačky chodily do Pionýra, na zájmové kroužky, já jen ze školy domů. Zase až s léty jsem pochopila, že už přišel o milovanou ženu, a pomyšlení, že by ztratil i jedinou památku na ni, dceru, bylo neúnosné.

Nikdy nemluvil o tom, jak moc se mámě podobám, doma nevisel jediný její obrázek.

Ale stačilo pošeptat babičce, zda by mi neukázala máminou podobenku. Vyčkala, až půjde táta ven na cigárko, vytáhla zpod postele krabici od bonboniéry a já vyvalila oči.

Zírala jsem do tváře mojí mámy, když byla ještě holka – a bylo to, jako bych se dívala sama na sebe.

„To je podoba, co?“ usmívala se babička. Pokaždé, když jsme se viděly, tajně, aby táta nevěděl, jsem se vyptávala na mámu. Jaká vlastně byla? Radovala se, když jsem se narodila? Zpívala mi před spaním? Co ráda dělala?

Ze střípků babiččina vyprávění jsem si pracně dávala celý příběh dohromady. Táta, ten by mi neřekl nic.

Nosy nahoru

Moji rodiče se seznámili nejspíš někde poblíž máminy vily, kam táta chodil pomáhat během rekonstrukce, aby si přivydělal. Tehdy ještě studoval. Mámini rodiče, tedy moje babička a můj děda, bývali kdysi pohádkově bohatí.

Babička prý byla dokonce šlechtického původu, lidé o ní mluvili jako o hraběnce ještě v době, kdy už šlechtické tituly dávno neexistovaly.

Bydleli v nádherné pražské vile obklopené obrovskou zahradou, připomínající spíš než cokoli jiného zámecký park. Byli – alespoň podle mínění druhé babičky, té slovenské – nafoukaní, nosili nosy pořádně nahoru.

Když zjistili, že se máma schází s brigádníkem, který pomáhá při přestavbě vily, mohli se zbláznit. Babička plakala a děda křičel, že dceru vydědí. Jakmile máma otěhotněla, raději utekla z domova, věděla, že by v té krásné vile zažívala peklo. Potom si máma a táta uspořádali svatbu, na niž však mámini rodiče nepřišli.

Vzkázali, že mámu rádi přijmou zpátky domů, ale bez toho nuzáka, který je pod její úroveň. Nevím, co si představovali. Anglického krále? Táta to dotáhl až na inženýra, přitom studoval dálkově, měl už ženu a dítě. No a pak už je to smutné. Máma umřela, když mi byly čtyři roky.

Strašně zlí lidé

Od té doby jsme žili s tátou sami – v bublině, o které už jsem mluvila. Táta se o mě vzorně staral, naučil se vařit a dělal všechny domácí práce – v té době byly výsadou žen, on byl výjimka.

Choval se ke mně hezky, ale o tom, co mě zajímalo nejvíc, nikdy nemluvil. Když jsem se ho zeptala na babičku a dědu z Prahy, řekl, že umřeli.

Vytřeštila jsem na něj oči. Fakticky umřeli? A proč by mi to slovenská babička neřekla? Později mi nerad vysvětlil, že naši pražští příbuzní jsou ve skutečnosti stejně živí jako my, ale nejsou to hodní lidé a my se s nimi nebudeme stýkat.

Pověděl mi, že máma se kvůli nim moc a moc trápila a že to ještě zhoršilo vážnou nemoc, která ji postihla. „Takže já mám babičku a dědu, a nesmím je vidět?“ vydechla jsem zklamaně. „Přesně tak,“ odpověděl stručně. „A víc už o tom nechci mluvit, nezlob se.“

To mi ale dal do hlavy velikého brouka. Tolik jsem si přála mít blízké lidi. A taky je mám – ale nesmím je navštívit. Ale to mě táta špatně znal. Byla jsem zvědavá.

Jen nakouknu, zjistím, že jsou opravdu tak strašně zlí, jak táta líčí, a navěky jim zmizím z očí.

Naše Kačenka

Bylo mi deset, vlastně skoro jedenáct. Vyprosit adresu vily na slovenské babičce byla hračka.

Dokázala jsem se v den tátovy služební cesty, která se, jak jsem věděla, protáhne do noci, dostat autobusem do dvacet kilometrů vzdálené Prahy, na jejímž okraji trůnila zmíněná vila.

Po poradě s několika kolemjdoucími, kterým jsem přistrčila před oči papírek s adresou, a také díky tomu, že jeden z nich měkkého srdce mi zavolal i zaplatil taxi, jsem dospěla k vile. Přelézt zdobený plot byla pro mě hračka.

Sedla jsem si na lavičku ke květinovému záhonu a čekala, až přijdou krutá stařena a rozzuřený stařec a poženou mě holí odsud. Možná zavolají psy. Po chvíli se přibelhala malá vyzáblá stařenka, celá šedivá, s uslzenýma očima. „Kterápak ty jsi, holčičko?“ řekla mi vlídně.

„Ty jsi asi zabloudila, viď. Chceš dovést domů?“ Zírala jsem na hodnou babičku jako Alenka v říši divů. Odpověděla jsem: „Já jsem doma tady, víte?“ Strnula, roztřásla se, uslzené oči se zalily slzami ještě mnohem víc. „Ty jsi…“ zalapala po dechu. „Panebože! Ty jsi naše Kačenka.“

Je jí podobná

Zavolala stařečka, oba si padli do náruče a plakali. „Je jí podobná,“ šeptali si navzájem. Vzali mě do té nádherné vily zařízené starožitným nábytkem. Jedla jsem v jídelně, která vypadala jako zámecká, z nádobí jako pro princeznu.

„Co kdybys u nás zůstala?“ nesměle navrhla stařenka. „Zešílelas?“ podivil se stařeček. „To Libor nikdy nepřipustí.“

Ptala jsem se, proč nechtěli dovolit mámě vzít si tátu. Odpověděli, že toho stokrát litovali, přáli si všechno napravit, ale bylo už pozdě. Když jsem řekla, že se musím vrátit, oba mě šli doprovodit na autobus. „Kdypak zase přijedeš?“ zajímala se babička.

Na to jsem neuměla odpovědět. Bylo mi jasné, že jestli se táta dozví, že jsem prarodiče vyhledala, bude zuřit, jako ještě nikdy v životě. Říct mu to vyžadovalo kuráž jako hrom. Věděla jsem, že ji v sobě budu muset najít. Vybuchl jako sopka.

Ještě nikdy jsem ho neviděla tak zuřit. Poprvé v životě jsem se ho bála, ale umínila jsem si, že se nedám zastrašit.

„Hrozně toho litují,“ opakovala jsem stále dokola. „Ale já je chci vídat. Jsou moc hodní.

Je to moje babička a děda.“ Prolila jsem potoky slz a dosáhla toho, že mě do Prahy občas odvezl a za pár hodin si pro mě zase přijel, ale nevystoupil z auta a směrem ke vchodu do domu se ani nepodíval. Umíněnec jeden.

Nakonec si podali ruku

Když jsem potom slavila své jedenácté narozeniny, řekla jsem mu, že nic nechci, jen aby si podal s babičkou a dědou ruku. Zařval: „To je ale vydírání!“ K narozeninám jsem nedostala opravdu nic.

Zato babička a děda mě zahrnuli tolika dárky, až jsem samou radostí výskala. A pak se stalo cosi, nač jakživa nezapomenu.

Šli se mnou k brance z tepaného kovu, která vedla na ulici. Tam parkovala důvěrně známá škodovka. Táta k mému úžasu vystoupil, udělal několik neochotných kroků směrem k nám a s obličejem nehybným jako socha z kamene natáhl ruku směrem k babičce. Ta špitla: „Vítej doma, hochu.“

Kateřina (61), Středočeský kraj