Domů     V dětství mi zoufale chyběla moje maminka
V dětství mi zoufale chyběla moje maminka
8 minut čtení

Jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám babičku a dědu a že jsou naživu! Ale táta mi chladně sdělil, že je nebudu vídat, protože jsou zlí.

Jako malá jsem se cítila hodně osamělá. Chyběla mi máma, a nejen ona. Všimla jsem si, že děti ze školy nebo z domu mají doma veselo.

Kdekdo se chlubil bráchou či ségrou, jezdil s rodiči na venkov za babičkou – a my jsme byli s tátou na světě sami, jako nějací trosečníci na voru uprostřed rozbouřeného oceánu.

Vlastně ano, jednu babičku jsem měla, ale daleko, až na Slovensku, a tak jsem se s ní vídala jen zřídka. Byla moc hodná, pokaždé, když jsem jí vletěla do náruče, hladila mě a pořád dokola potichoučku opakovala: „Ach, ty moje chudinko.“

Pekla na moji počest koláče veliké jak kola od vozu, barevné a krásně zdobené. Před tátou se krotila, ale jakmile někam zmizel, třeba kouřit na dvorek, vrhla se ke mně, objímala mě, líbala a šeptala mi: „Ach, ty můj ubohý sirotečku.“

Šila mi krabičky z pohledů a háčkovala šatičky na panenky, asi abych aspoň na chvíli zapomněla na svůj žal. Jednou jsem zaslechla, jak šeptá tátovi: „Katuška to má chuděra těžké, když nemá maminku.“ Táta chladně odsekl: „O tom se nehodlám bavit.“ Takový byl.

Studený čumák. Až mnohem později jsem pochopila, jak moc se trápil a že to takhle zakrýval.

Ani jeden obrázek

Někdy mi připadalo, jako by táta vyfoukl z bublifuku ohromnou bublinu a do té nás dva přesadil, abychom si jen tak poletovali a co nejvíc se vyhýbali lidem a všemu, co by nám mohlo ještě víc ublížit. Abychom se izolovali. Přehnaně se o mě bál.

Ještě ve třetí třídě mě vodil každé ráno do školy. Nikam jsem nesměla.

Spolužačky chodily do Pionýra, na zájmové kroužky, já jen ze školy domů. Zase až s léty jsem pochopila, že už přišel o milovanou ženu, a pomyšlení, že by ztratil i jedinou památku na ni, dceru, bylo neúnosné.

Nikdy nemluvil o tom, jak moc se mámě podobám, doma nevisel jediný její obrázek.

Ale stačilo pošeptat babičce, zda by mi neukázala máminou podobenku. Vyčkala, až půjde táta ven na cigárko, vytáhla zpod postele krabici od bonboniéry a já vyvalila oči.

Zírala jsem do tváře mojí mámy, když byla ještě holka – a bylo to, jako bych se dívala sama na sebe.

„To je podoba, co?“ usmívala se babička. Pokaždé, když jsme se viděly, tajně, aby táta nevěděl, jsem se vyptávala na mámu. Jaká vlastně byla? Radovala se, když jsem se narodila? Zpívala mi před spaním? Co ráda dělala?

Ze střípků babiččina vyprávění jsem si pracně dávala celý příběh dohromady. Táta, ten by mi neřekl nic.

Nosy nahoru

Moji rodiče se seznámili nejspíš někde poblíž máminy vily, kam táta chodil pomáhat během rekonstrukce, aby si přivydělal. Tehdy ještě studoval. Mámini rodiče, tedy moje babička a můj děda, bývali kdysi pohádkově bohatí.

Babička prý byla dokonce šlechtického původu, lidé o ní mluvili jako o hraběnce ještě v době, kdy už šlechtické tituly dávno neexistovaly.

Bydleli v nádherné pražské vile obklopené obrovskou zahradou, připomínající spíš než cokoli jiného zámecký park. Byli – alespoň podle mínění druhé babičky, té slovenské – nafoukaní, nosili nosy pořádně nahoru.

Když zjistili, že se máma schází s brigádníkem, který pomáhá při přestavbě vily, mohli se zbláznit. Babička plakala a děda křičel, že dceru vydědí. Jakmile máma otěhotněla, raději utekla z domova, věděla, že by v té krásné vile zažívala peklo. Potom si máma a táta uspořádali svatbu, na niž však mámini rodiče nepřišli.

Vzkázali, že mámu rádi přijmou zpátky domů, ale bez toho nuzáka, který je pod její úroveň. Nevím, co si představovali. Anglického krále? Táta to dotáhl až na inženýra, přitom studoval dálkově, měl už ženu a dítě. No a pak už je to smutné. Máma umřela, když mi byly čtyři roky.

Strašně zlí lidé

Od té doby jsme žili s tátou sami – v bublině, o které už jsem mluvila. Táta se o mě vzorně staral, naučil se vařit a dělal všechny domácí práce – v té době byly výsadou žen, on byl výjimka.

Choval se ke mně hezky, ale o tom, co mě zajímalo nejvíc, nikdy nemluvil. Když jsem se ho zeptala na babičku a dědu z Prahy, řekl, že umřeli.

Vytřeštila jsem na něj oči. Fakticky umřeli? A proč by mi to slovenská babička neřekla? Později mi nerad vysvětlil, že naši pražští příbuzní jsou ve skutečnosti stejně živí jako my, ale nejsou to hodní lidé a my se s nimi nebudeme stýkat.

Pověděl mi, že máma se kvůli nim moc a moc trápila a že to ještě zhoršilo vážnou nemoc, která ji postihla. „Takže já mám babičku a dědu, a nesmím je vidět?“ vydechla jsem zklamaně. „Přesně tak,“ odpověděl stručně. „A víc už o tom nechci mluvit, nezlob se.“

To mi ale dal do hlavy velikého brouka. Tolik jsem si přála mít blízké lidi. A taky je mám – ale nesmím je navštívit. Ale to mě táta špatně znal. Byla jsem zvědavá.

Jen nakouknu, zjistím, že jsou opravdu tak strašně zlí, jak táta líčí, a navěky jim zmizím z očí.

Naše Kačenka

Bylo mi deset, vlastně skoro jedenáct. Vyprosit adresu vily na slovenské babičce byla hračka.

Dokázala jsem se v den tátovy služební cesty, která se, jak jsem věděla, protáhne do noci, dostat autobusem do dvacet kilometrů vzdálené Prahy, na jejímž okraji trůnila zmíněná vila.

Po poradě s několika kolemjdoucími, kterým jsem přistrčila před oči papírek s adresou, a také díky tomu, že jeden z nich měkkého srdce mi zavolal i zaplatil taxi, jsem dospěla k vile. Přelézt zdobený plot byla pro mě hračka.

Sedla jsem si na lavičku ke květinovému záhonu a čekala, až přijdou krutá stařena a rozzuřený stařec a poženou mě holí odsud. Možná zavolají psy. Po chvíli se přibelhala malá vyzáblá stařenka, celá šedivá, s uslzenýma očima. „Kterápak ty jsi, holčičko?“ řekla mi vlídně.

„Ty jsi asi zabloudila, viď. Chceš dovést domů?“ Zírala jsem na hodnou babičku jako Alenka v říši divů. Odpověděla jsem: „Já jsem doma tady, víte?“ Strnula, roztřásla se, uslzené oči se zalily slzami ještě mnohem víc. „Ty jsi…“ zalapala po dechu. „Panebože! Ty jsi naše Kačenka.“

Je jí podobná

Zavolala stařečka, oba si padli do náruče a plakali. „Je jí podobná,“ šeptali si navzájem. Vzali mě do té nádherné vily zařízené starožitným nábytkem. Jedla jsem v jídelně, která vypadala jako zámecká, z nádobí jako pro princeznu.

„Co kdybys u nás zůstala?“ nesměle navrhla stařenka. „Zešílelas?“ podivil se stařeček. „To Libor nikdy nepřipustí.“

Ptala jsem se, proč nechtěli dovolit mámě vzít si tátu. Odpověděli, že toho stokrát litovali, přáli si všechno napravit, ale bylo už pozdě. Když jsem řekla, že se musím vrátit, oba mě šli doprovodit na autobus. „Kdypak zase přijedeš?“ zajímala se babička.

Na to jsem neuměla odpovědět. Bylo mi jasné, že jestli se táta dozví, že jsem prarodiče vyhledala, bude zuřit, jako ještě nikdy v životě. Říct mu to vyžadovalo kuráž jako hrom. Věděla jsem, že ji v sobě budu muset najít. Vybuchl jako sopka.

Ještě nikdy jsem ho neviděla tak zuřit. Poprvé v životě jsem se ho bála, ale umínila jsem si, že se nedám zastrašit.

„Hrozně toho litují,“ opakovala jsem stále dokola. „Ale já je chci vídat. Jsou moc hodní.

Je to moje babička a děda.“ Prolila jsem potoky slz a dosáhla toho, že mě do Prahy občas odvezl a za pár hodin si pro mě zase přijel, ale nevystoupil z auta a směrem ke vchodu do domu se ani nepodíval. Umíněnec jeden.

Nakonec si podali ruku

Když jsem potom slavila své jedenácté narozeniny, řekla jsem mu, že nic nechci, jen aby si podal s babičkou a dědou ruku. Zařval: „To je ale vydírání!“ K narozeninám jsem nedostala opravdu nic.

Zato babička a děda mě zahrnuli tolika dárky, až jsem samou radostí výskala. A pak se stalo cosi, nač jakživa nezapomenu.

Šli se mnou k brance z tepaného kovu, která vedla na ulici. Tam parkovala důvěrně známá škodovka. Táta k mému úžasu vystoupil, udělal několik neochotných kroků směrem k nám a s obličejem nehybným jako socha z kamene natáhl ruku směrem k babičce. Ta špitla: „Vítej doma, hochu.“

Kateřina (61), Středočeský kraj

Související články
3 minuty čtení
Měl už dvě děti s jinou ženou, a proto další nechtěl. Já si to naše musela prosadit proti jeho vůli. Dnes mi za to děkuje, je vděčný, že Karolínu má. Když jsem svého Karla potkala, okamžitě mě okouzlil. Třebaže jsem byla o hodně mladší, doslova jsem se na něj přilepila. Až do té doby jsem nikdy necítila potřebu mít dítě. Ta ne­odolatelná touha přišla až s ním. Přitom to nebyl žádný prvopláno
2 minuty čtení
Od dětství jsem měla vždycky navrch já. Musela jsem být za hvězdu. Když mě ale opustil manžel, nesnesla jsem pomyšlení, že je sestra šťastná. V dětství jsem byla za tu chytřejší a šikovnější já. Byla jsem o dva roky starší a celá rodina si povídala, že jsem to já, kdo vybral ty nejúžasnější geny v celém příbuzenstvu. Nebyla jsem totiž pouze lepší než moje sestra Alice, ale také než všechny moje
5 minut čtení
Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na stěnu, kde kdysi visely dětské kresby. Dnes tam je kalendář. Mé dny plynou stejně. Jen tiše, bez rytmu. Venku prší. Déšť stéká po skle jako slzy, které už nemám sílu vyplakat. Ono i plakat je zbytečné. Dospěla jsem k tomu, že některé věci už prostě jen jsou, jiné zmizely. Je stáří, zmizely radosti z let dávno zpět. Píši na stole, který pamatuje víc než já
3 minuty čtení
Své děti jsme vedli k poctivosti. Nikdy jsme s nimi neměli problémy. Když se z mé vnučky stala zlodějka, byl to šok pro celou rodinu. Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi křičet na celé kolo, že tomu nevěřím a nemůže to být pravda! Moje milovaná vnučka Ivanka byla ve škole nařčená, že krade. Ve třídě se ztrácely věci už delší dobu, byly to samé drobnosti, ale nakonec si na zloděje učitel pol
5 minut čtení
Nemůžu se zbavit tíživého pocitu, že jsem někde udělala chybu. Celý život jsem věnovala své rodině, manželovi, třem dětem, domácnosti. A přesto jsem osamělá! Své rodině jsem dala všechno: svůj čas, lásku, energii i své sny. Všechno jsem podřídila tomu, aby oni byli šťastní. A teď, když jsou dospělí a mají své životy, mám pocit, že pro ně už nejsem důležitá. Ptám se sama sebe: kde jsem to pokazi
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Lutovskou zklamali muži tak, že bude radši sama?
nasehvezdy.cz
Lutovskou zklamali muži tak, že bude radši sama?
Moderátorka Iveta Lutovská (42) o svatbě už nechce nikdy ani slyšet! Její současný vztah s partnerem Vojtěchem, ovdovělým tatínkem dvou dětí, totiž prý rozhodně není žádná romantická idylka. A společ
Trocha historie: Vonné tyčinky – S námi už odedávna, od rituálů k léčbě
epochaplus.cz
Trocha historie: Vonné tyčinky – S námi už odedávna, od rituálů k léčbě
Historie vykuřovadel je stejně stará jako civilizace sama. Už před 6000 lety se používaly v Mezopotámii nebo ve starověkém Egyptě, kde sloužily kněžím k vykuřování hrobek a obětních míst. Jejich použití nebylo jen praktické, ale především hluboce symbolické, spojovalo se s rituály, léčebnými postupy a zaháněním zla. Od pyramid po chrámy a kláštery, vonné látky
O dítěti nechtěl tehdy Karel ani slyšet
skutecnepribehy.cz
O dítěti nechtěl tehdy Karel ani slyšet
Měl už dvě děti s jinou ženou, a proto další nechtěl. Já si to naše musela prosadit proti jeho vůli. Dnes mi za to děkuje, je vděčný, že Karolínu má. Když jsem svého Karla potkala, okamžitě mě okouzlil. Třebaže jsem byla o hodně mladší, doslova jsem se na něj přilepila. Až do té doby jsem nikdy necítila potřebu mít
Eklektické útočiště v oblacích
rezidenceonline.cz
Eklektické útočiště v oblacích
Co se stane, pokud spojíte invenci skvělého architekta s kreativitou věhlasného interiérového designéra a dáte jim k dispozici polovinu celého 31. patra jedné ze tří budov Society Hill Towers ve Filadelfii? No přece nenapodobitelné bydlení ve stylu Meg Rodgersové a Jamese Timberlakea. Impozantní a charismatický prostor zahrnuje tři strany věže se stěnami a okny směřujícími
Hrad Velhartice: Skrýš pro korunovační klenoty
epochanacestach.cz
Hrad Velhartice: Skrýš pro korunovační klenoty
Celé generace hradních pánů toto místo obývaly, zvelebovaly a bránily a díky tomu si my, jejich vzdálení potomci, můžeme užívat krásu staré architektury vetknuté do jednoho z nejmalebnějších koutů přírody. Historii hradu Velhartice se podařilo vysledovat až k jeho založení na sklonku 13. století, stoprocentně potvrzeného však máme prvního oficiálního majitele, kterým se v roce 1318 stal Bušek
Britové ostudně podcenili divochy s oštěpy
historyplus.cz
Britové ostudně podcenili divochy s oštěpy
„To není možné. Copak spadli z nebe?“ kroutí hlavou podplukovník Pullein. Odmítá uvěřit, že se na jeho tábor valí dvacetitisícová zulská armáda. Vždyť hlídky celé dopoledne hlásily, že se v okolí pohybuje jen několik malých skupin nepřátel. Maximálně mělo jít o pár set mužů!   Kousek po kousku si Britové pro sebe ukrajují území jižní
Řecko: Ostrovní království Středomoří
nejsemsama.cz
Řecko: Ostrovní království Středomoří
Jsme v zemi, která je kolébkou evropské kultury, ale také v zemi prozářené sluncem, s úchvatnou přírodou a naprosto lahůdkovou kuchyní. Tyto čarokrásné řecké ostrovy se rozdělují do sedmi souostroví, která se rozkládají v šesti mořích. Čím blíž leží ostrov k rovníku, tím teplejší a sušší počasí má. Jižní části jsou tak celoročně zalité sluncem a nabízí skvělou
Okurkové osvěžení
tisicereceptu.cz
Okurkové osvěžení
Tenhle nápoj nejenom zažene žízeň, ale postará se i o to, abyste měli krásnou pleť. Je to jedna z nejzdravějších limonád. Suroviny 1 salátová okurka 1 l jemně perlivé minerálky 2 lžíce třtinov
Kabina budoucnosti podle Riyadh Air
epochalnisvet.cz
Kabina budoucnosti podle Riyadh Air
Nová národní letecká společnost Saúdské Arábie představila světu svůj dlouho očekávaný interiér kabiny. Její součástí je i prémiová třída Safran Business Class, která má ambici posunout Riyadh Air mezi nejluxusnější aerolinky současnosti. Za společností stojí saúdskoarabský státní investiční fond Public Investment Fund, a na rozdíl od jiných start-upů, které často narážejí na finanční limity,
Lepru do Ameriky nezavlekli evropští kolonizátoři, vyskytovala se tam již dlouho předtím
21stoleti.cz
Lepru do Ameriky nezavlekli evropští kolonizátoři, vyskytovala se tam již dlouho předtím
Malomocenství neboli lepra činila po dlouhá staletí ze svých obětí znetvořená monstra, kterých se zdraví panicky báli. Dlouho se mělo za to, že na americký kontinent nemoc zanesli evropští kolonizátoř
Ilias a Odyssea: Kdo sepsal nejslavnější eposy všech dob?
enigmaplus.cz
Ilias a Odyssea: Kdo sepsal nejslavnější eposy všech dob?
Německý filolog Friedrich August Wolf (1759–1824) se tváří rozrušeně. „Tady něco nehraje,“ říká během analýzy jazykového stylu slavných starořeckých eposů Ilias a Odyssea, které vypravují o trojské vá
Zážitek, který vás rozzáří: harmonie chutí, vůní a krásy
iluxus.cz
Zážitek, který vás rozzáří: harmonie chutí, vůní a krásy
Léto je časem zážitků, volnějšího tempa i chvil, které si konečně dovolíme věnovat sami sobě. Ať už si ho užíváte ve městě, na víkendových cestách nebo u vody, jeden prvek zůstává stejný – touha cítit