Jsme léta, tedy co si pamatuji, taková fotografická rodina. Tahle záliba se táhne daleko od předků. Také proto máme dost alb ke vzpomínkám. Jenomže nejsou úplná. Někdo chybí.
Fotilo se u nás pokaždé při oslavách narozenin, na výletech, dokonce i na pohřbech. Nikomu to nepřipadalo nepatřičné. Loučíte se s nebožtíkem a jako vzpomínku si pořídíte fotky. A proč ne, takhle se mají dělat kroniky.
Zachytíte všechno podstatné. A pro dokreslení ještě přidáte obyčejné momentky z obyčejných chvil. Nespoléhejte na paměť, některé vzpomínky se zasunou moc hluboko a jenom připomínka fotografií vám je znovu oživí.
Záhadná postava v krabici
Těch šanonů s fotografiemi máme dvacet čtyři. A já jsem si jistá, že ne všechny důležité snímky v nich skončily. Proč bychom ještě měli několik krabic s fotkami navíc? Jen se z nějakého důvodu do alb nehodily. Nejspíš taková rodinná cenzura, říkala jsem si, ale nějak jsem po důvodech nepátrala. I když jsem věděla, že jeden příbuzný by si určitě místo v albu zasloužil.
Zvědavé mládí
Až se do těch krabic ponořila vnučka, moje jmenovkyně. „Babi,“ přišla s otázkami a několika krabicemi. „Kdo je to Vilda? Toho jsem nikdy v žádném albu neviděla. Patří do rodiny? Nikdo o něm nikdy nemluvil.“ Naše rodinné sešlosti se bez Viléma obešly. Musely. Strýček Vilda prostě z našeho rodinného kruhu zmizel.
Strýček zmizel
Otec o něm nikdy nemluvil, ač to byl jeho bratr. Jenom jedinkrát se mi zmínila o Vilémovi máma. Byl její velkou láskou, ale pak přišel otec a byla to láska ještě větší a mezi bratry to zajiskřilo. Kdyby to bylo v dobách soubojů, asi by spolu šermovali nebo se stříleli. Nejspíše se opravdu poprali. Vilda pak odjel za hranice.
Střípky minulosti
Vendulka se pořád vyptávala, ale já jsem jí nebyla schopná nic víc říct. „Kdo ví víc?“ byla zvědavá. „Děda?“ Kroutila jsem hlavou. „Leda tak moje máma,“ řekla jsem váhavě. „Ale nebude chtít mluvit.“ Vendulka má svoji prababičku ráda, tak trochu zaváhala.
„Myslíš, že jí to bude vadit?“ Pohladila jsem to děvče po vlasech. „O některých věcech se u nás nemluvilo léta. Ale třeba najdeš příležitost, jak se zeptat.“ Vendulka skládala pečlivě střípky minulosti. A vždycky došla až k bodu, že bude nejlepší zeptat se mojí mámy.
Chvíle upřímnosti
Když se blížila oslava maminčiných narozenin, Vendulka si přisedla k prababičce na verandu. „Copak by sis přála, babi?“ zeptala se. „Opravdu ze všeho nejvíc! Co by to bylo?“ Moje máma se zakoukala do dálky. „Aby se ti dva už usmířili,“ vydechla. Po chvíli ticha začala pravnučce vyprávět příběh o dvou chlapcích, kteří milovali jednu dívku.
„Byli to bratři. Jeden na druhého nedal dopustit. Měla jsem je ráda a jednoho dne jsem se zamilovala. Jmenoval se Vilém. Vždycky to byl spíš dobrodruh, snil o cestě kolem světa. Ale když se jednou objevil na tancovačce se svým bratrem Matějem, stala se podivná věc. Začala jsem si víc všímat Matěje.
Byl jemnější, galantnější. Zamilovala jsem se bláznivě právě do něho. A to mi Vilém nechtěl odpustit. Dokonce se s Matějem poprali. Byla z toho tehdy dost veliká ostuda. Matěj měl zlomenou ruku a ten druhý dost dlouho kulhal. Vilém nás oba proklel a utekl za kopečky, tak se tomu tehdy říkalo.“
Vzpomínka na mládí
Vendulka nabídla prababičce, že se spolu podívají do těch krabic s fotkami. Povídaly si hodně dlouho nad fotkami, které nesměly skončit v albech. A mojí mámě svítily oči štěstím, že se mohla takhle vrátit do vzpomínek a do mládí.
„Víš, babi,“ řekla mi Vendulka druhý den, „takhle to přece nemůžeme nechat. I zločiny se promlčují, tak proč by se nemohl děda s Vildou usmířit. Měli by mít oba rozum.“
Dokázala nemožné
Vendulka hned zašla za dědou a dlouze si povídali. Nakonec manžel souhlasil, aby se vnučka vydala hledat Viléma. Po týdnu ho vypátrala v domově seniorů. Vydala se za ním a zpátky přijela rovnou s Vildou. Prý by si to mohl rozmyslet. Bratři se chvíli poměřovali a pak si podali ruce. Maminka měla v očích slzy a jejich usmíření prý byl ten nejkrásnější dárek k narozeninám.
Veronika S. (63), Klatovy
