Naši mě odjakživa přesvědčovali, že jsem studijní typ. Když jsem byla po maturitě přijata na vysokou školu, skákali nadšením. Na rozdíl ode mě…
Léto zrovna vrcholilo. Vlekli jsme se lesní cestou. Vedli jsme se za ruce. Mladí poutníci. Zrovna jsme odmaturovali a oslavili osmnácté narozeniny, Vláďa v dubnu, já o měsíc později. Nezasvěcený pozorovatel by soudil, že jdeme kamsi na celodenní výlet.
Oba jsme měli džíny z druhé ruky a kostkované košile. Zatočila se mi hlava. „Chce se mi omdlít,“ hlesla jsem. Vzal mě kolem ramen: „Dobrý?“ Odpověděla jsem, že nic moc. „Teď si nemůžeme nikde sednout,“ vzdychl.
„Pospícháme.“ Les řídl, ocitli jsme se mezi poli, kde utěšeně zlátly pšeničné klasy. „Vážně jsi to nikomu neřekla?“ šeptal Vláďa a bázlivě se rozhlížel, ač v okolí nebylo živé duše.
Na obzoru se rýsovalo městečko s kostelní věží, červenými střechami baráčků a poetickou zříceninou na kopci. „Za čtvrt hodiny jsme tam,“ vydechl. „Máme to akorát.“ Přidali jsme raději do kroku. „Potřebuju aspoň deset minut na přípravu,“ šeptala jsem.
Matčiny šaty
Městečko bylo na dohled. „Jsi si jistá, že o tom nikdo neví?“ ptal se znova. „Řekli jsme si přece, že se ani ryba, ani pták, ani lidská bytost nic nedozví,“ dodala jsem.
„Ví to jenom Jarča a Franta.“ Ostatně Jarča už nás čekala, zahradní branka byla pootevřená. V dálce na silnici bylo vidět blížící se Frantův chrchlající moped. Vlítla jsem do koupelny. „Máš osm minut!“ volala Jarča z chodby.
Málo, řekla jsem si v duchu zoufale. Osm minut je málo. Ale bude to muset stačit. Uháněli jsme k národnímu výboru, vzdálenému jen pár metrů. Doufala jsem, že nás nikdo neuvidí, jinak by z toho bylo pozdvižení.
Oblékla jsem si máminy svatební šaty, Vláďa tátovo kvádro, Franta šlohnul oblek dědovi, Jarča se nasoukala do čehosi růžového s kytičkami.
Práskl dveřmi
Málem by to všechno dobře dopadlo. Spousta tajných svateb přece dopadne dobře, ta naše ne. Když jsme se my čtyři vplížili do dveří národního výboru, zjistilo se, že v chodbičce nervózně přecházejí můj táta a moje máma a rovněž Vláďův táta a Vláďova máma.
Vrhli se na nás jako sršni. Nastala nepopsatelná mela. Ječelo se, nadávalo, proklínalo, hulákalo. „Kdo mluvil?“ křičel Vláďa. „Tys to někomu řekla, že jo?“ Sklopila jsem oči. Nemělo cenu zapírat. Na tancovačce to ze mě vytáhl Jarda.
Chodili jsme spolu, ale byl mi nevěrný. Chtěla jsem mu to vrátit. „Řekla jsem to Jardovi,“ zapípala jsem. Serval ze sebe sako, praštil jím o zem a práskl dveřmi. Bylo po všem. Zoufale jsem se rozbrečela. Opodál se prali můj a Vláďův táta.
Ženy si pouze vynalézavě nadávaly. Když mě naši vezli domů, máma bědovala. „Taková chytrá holka!“ Vždyť jsi přijata na vysokou školu! Ty ses musela úplně zbláznit.“ A po chvíli pokračovala:
„Udělalas chybu. To se někdy stává. My ti s tatínkem odpouštíme. Po prázdninách nastoupíš na vysokou školu a vystuduješ ji.“ Šla jsem brečet do pokojíčku. Brečela jsem celý večer i celou noc, až mi došly slzy.
Byla jsem v zoufalé situaci, a hlavně jsem byla ve třetím měsíci. Konkrétně na jeho začátku. Nikdo to nevěděl. Ani Vláďa. Nechtěla jsem, aby se se mnou oženil, protože musí, ale protože chce.
Nicméně svatba dopadla, tak jak dopadla. K ránu jsem zázrakem usnula. Zdálo se mi, že mi dal Vláďa kopačky a chodí s nějakou úplně cizí blondýnou. A že kupuju kočárek. Ráno jsem seděla u snídaně jako hromádka neštěstí.
Máma na to nemohla koukat: „Nebuď už smutná. My jsme ti s tatínkem odpustili. Všechno je zapomenuto. Utíkala jsem ti hned brzy ráno koupit šlehačkový zákusek. Nemáš třeba chuť na kávu? Se šlehačkou?“
Udělalo se mi špatně, odstrčila jsem židli a letěla do koupelny. „Jo tak princezna je pořád uražená!“ volal za mnou táta. „Že se nestydíš!“ Když se snesla tma, házela jsem Vláďovi kamínky na okno.
Trvalo dlouho, než vykoukl. Věděla jsem, že se urazil kvůli tomu, že jsem se se svatbou svěřila Jardovi. Naštěstí sešel dolů, sedli jsme si na lavičku pod stoletou lípu a on povídá: „Tak máme po svatbě. Rozbiju Jardovi hubu.“
Zřejmě se domníval, že tím se náš problém vyřeší. Raději jsem mu tedy vysvětlila, jak se věci mají. Vytřeštil oči. „Co budeme dělat?“ zajíkl se vyděšeně. „Svatba je vyloučená. Tentokrát by se naši otcové prali do roztrhání těla.“
Odpověděla jsem, že máme jedinou možnost. Uspořádat tajnou svatbu číslo dvě. Nikoho nenapadne, že bychom byli schopni to zopakovat. Třeba někdy brzy ráno, když mnozí ještě spí. To jsme také udělali.
Jakmile na mně bylo těhotenství znát, mohla jsem sdělit rodičům, ať nevyvádějí, že jsem počestně vdaná žena. Přesto vyváděli, a pekelně.
Když jsem však později přistihla mámu, jak plete čepičku, a tátu, jak vyrábí kolíbku, věděla jsem, že všechno je přesně tak, jak má být.
Lada T. (57), Mělník
