Jmenovala se Renáta. Úplně zničila celou naši rodinu, a vypadala, že je jí to srdečně jedno. Jednou ze mě ten vztek náhle vyprchal.

Nenáviděla jsem ji jako mor. To ona byla příčinou všeho neštěstí, které nás postihlo. Do té doby, než se přistěhovala do naší vesnice, jsme žili spokojeně. Jenomže ta poběhlice nenechala žádného chlapa na pokoji, ženaté nevyjímaje.

Svádět zadaného ji bavilo nejvíc – často to nebylo tak jednoduché jako vetřít se do přízně svobodného mladíka, a tak si úspěchu víc vážila. Byla zlomyslná. Vidím ji, jako by to bylo včera.

Nesla se návsí na vysokých podpatcích, nohy dlouhé až běda, výstřih sahající bůhvíkam. Pro místní tetky bylo těžké soupeřit s drzou sexbombou, která si barvila vlasy na blond a nosila minisukně.

V jednom hrobě

Prodávala v sámošce, znala všechny chlapy, chodili si k ní pro pivo a pro rum, a když manželky odjely do lázní anebo něco zapomněly koupit. Koketovala, chichotala se. Chlapi se nechávali lapit do sítí, a rádi. Zamotali se do sladkých řečí, ale dříve nebo později se vzpamatovali.

Kdo se bohužel nevzpamatoval, byl můj táta. Pobláznila ho, čarodějnice jedna. Bylo mi patnáct, když bezhlavě vletěl do ložnice, naházel si oblečení jen tak halabala do kufru po dědovi a vypařil se. Máma prolila hektolitry slz a navždy za ním zavřela dveře.

Renáta ho časem vyhodila taky – jen z něj nejdřív vysála veškeré úspory, donutila prodat chatu a sebrala mu auto. Jemu to už bylo fuk. Proměnil se v trosku, kterou litoval celý kraj, přespával po hospodách, do dvou let se upil. Máma se utrápila.

S tátou se znovu sešli až v hrobě. A ze mě byl ve dvaceti letech sirotek.

Na Dušičky

Proklela jsem ji, nenáviděla za hrob, cítila nutkání ji zabít, někdy se mi o tom zdálo. Nakonec jsem jen prodala rodný dům a odstěhovala se, co nejdál to šlo. Do vesnice se pravidelně vracím na Dušičky. Loni se stala zvláštní věc.

Šourala jsem se ke známému náhrobku jako obvykle. Padala mlha, krákali havrani, bylo sychravo. Blízko hrobu mých rodičů jsem potkala starou, vychrtlou, zuboženou ženu. Sotva šla, opírala se o hůl, vypadala na umření. Byla to ona, Renáta.

Dívaly jsme se na sebe. Smutně se usmála a pokrčila rameny. „Půjdu za nima,“ ukázala očima na hrob mých rodičů. Hleděla jsem za ní a poprvé v životě necítila zášť. Ta ubohá, bezmocná stařena, to už snad ani nebyla krutá Renáta.

Ohlédla se, jako by na něco čekala. Pokusila jsem se o úsměv.

Lenka (61), Jihlava