Měla jsem vždycky dobrodružnou povahu, ale některé věci potřebovaly přece jen víc času, než na ně došlo.
Lákalo mě nebezpečí
Do starého železa mě neposílejte, já chci pořád ještě něco dokázat. Hlavně sama sobě. Takže, když se chlubila moje vnučka Lenka, že se pustila do wakeboardingu, vytřeštila jsem oči.
„Cože?“ zajímalo mě, čím se zabývá. „To je takové prkno tažené lodí. Užiješ si u toho docela dost srandy,“ vysvětlila mi. A já se rozhodla, že to chci vyzkoušet. Lenka vrtěla hlavou, že už to asi není zrovna sport pro mě. „Tak aspoň vidět bych to chtěla,“ loudila jsem.
Nemám se do toho plést
Přátelé Lenky se na mě dívali, jako bych spadla z višně. „Babičko,“ povídá jeden z těch vysvalených chlapců, „neměla byste radši štrykovat nebo tak něco?“ Čekala jsem, že všichni vybuchnou smíchy, ale tvářili se vážně.
Ukázali mi, jak se na tom prkně jezdí. Nebo spíš skotačí. Už mi bylo jasné, že tohle pro mě není. Ten mladík, který mluvil o štrykování, mi ale nabídl, že mě povozí na člunu. A já se budu moci dívat, jak to Lenka na prkně umí.
Řídím loď
Na prkně nejezdím, ale Roman, jak se ten prostořeký chlapec jmenuje, mě naučil řídit člun. To jsem také měla kdysi v plánu. A tak si teď plavu, ani nevím jak. Mládeži dělám vodního řidiče. A to mě moc baví.
Marta S. (70), Cheb