V ten den mi má nejlepší a dlouholetá kamarádka u sebe doma na zahradě připravila oslavu mých třicátých narozenin. Musím přiznat, že mě dost přesvědčovala, abych souhlasila. Právě jsem se totiž utápěla v depresi.
Tři křížky na krku, zoufale bijící biologické hodiny a potenciální manžel ani na míle daleko. Rozhodně jsem neměla chuť něco takového oslavovat. Irena se ale nenechala mou šílenou náladou odradit a díky své houževnatosti mě nakonec přemluvila.
Když jsem u ní v sobotu v pět hodin odpoledne oblečená do svých oblíbených červených šatů zazvonila, Irena mi otevřela a odvedla mě do zahrady, kde mě s jásotem přivítalo deset našich společných přátel.
Jejich dobrá nálada byla naštěstí prudce nakažlivá, takže za chvíli jsem se bavila i já a užívala si uvolněné letní atmosféry.
Vítr čechral listy stromů a pohrával si s nafouklými balónky připevněnými na větvích, z rádia hlasitě vyhrávaly letní hity a slunce příjemně hřálo. Najednou někdo zazvonil. Tázavě jsem se podívala na Irenu, protože všichni naši kamarádi už tu byli.
Věnovala mi tajuplný pohled a šla otevřít. Vrátila se ovšem sama. Všichni ztichli a Irena promluvila:
„Moniko, jsi super holka a všichni jsme rádi, že jsi naše kamarádka. Proto jsme ti k třicetinám chtěli splnit jedno tvé velké tajné přání, které už po dnešku nebude až tak tajné.“
Rozhlédla jsem se po kamarádech, kteří se potutelně usmívali, a zmocnila se mě nervozita. Co na mě asi mohli vymyslet? Pravda, jedno velké tajné přání mám, ale pochybovala jsem, že by se komukoliv podařilo mi ho splnit.
Už dávno jsem se smířila s tím, že některé sny prostě zůstanou jen sny. Vtom se ozvaly kroky a on stanul přede mnou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Štípla jsem se do tváře a protřela jsem si oči, abych se ujistila, že je to pravda. Jak tohle jenom Irena dokázala?
Zeširoka se na mě usmál, podal mi ruku a představil se. Já přece vím, kdo si, běželo mi hlavou, ale z úst jsem nedostala kloudné slovo. Hlas mi zamrzl v krku a nohy jsem měla jako z gumy. Cítila jsem, že brzy omdlím štěstím.
Jak se Ireně jenom podařilo dostat na mou narozeninovou oslavu mého nejoblíbenějšího zpěváka? Krásného chlapa s blonďatou hřívou a zelenýma očima, kterého jsem nebetyčně zbožňovala. A to nebylo ještě všechno.
Zašel za roh, přinesl si kytaru a začal zpívat jeden ze svých největších hitů, po kterém na jeho koncertech šílely tisíce fanynek. Na to už jsem si musela sednout. Nespouštěla jsem z něj oči a blaženě jsem se usmívala. Můj sen se stal realitou.
Mile mě překvapilo, že to není žádná namyšlená hvězda, ale obyčejný kluk, s nímž se mi velmi dobře povídalo.
Když oslava skončila, nabídl se, že mě doprovodí domů. Rozloučila jsem se s Irenou a pošeptala jí, že tohle jí nikdy nebudu moct oplatit. Řekla jen, že mě moc ráda vidí zase šťastnou. Cestou jsme se zastavili, posadili se na louce a pozorovali hvězdy.
Ukazoval mi jednotlivá souhvězdí a já jsem se opájela jeho měkkým hlasem, který mě dováděl k šílenství. Přemýšlela jsem, jestli někoho má. Vzápětí jsem si uvědomila, o koho se jedná a vrátila se z růžového obláčku zpátky na zem.
Copak by měl o mě zájem chlap, který má tisíce fanynek? Vždyť může mít každou, na kterou ukáže. Proč by měl chtít právě mě? Tuctovou třicetiletou holku s pár kily navíc zrovna na partiích, kde se nedají schovat.
Dokonce jsem si i namluvila, že se několikrát letmo dotkl mojí ruky. Ale opravdu jsem si to namluvila? Vždyť teď to udělal znovu. Chce mě. Ten úžasný chlap mě chce. Naklonil se ke mně a něžně se zeptal:
„Zatančíš si se mnou?“
„Tady?“ vykulila jsem oči.
„Teď a tady,“ odpověděl šeptem, postavil se a podal mi ruku. Když jsem vstala, lehce mě objal a začal broukat jeden ze svých hitů. Zavřela jsem oči a nechala se unášet kouzlem okamžiku. Když jsme dotančili, pokračovali jsme ke mně. Před domem se ke mně naklonil a začal mě líbat.
„Pojď nahoru,“ zašeptala jsem bez rozmyšlení. Nechtěla jsem teď o ničem přemýšlet. Bylo mi třicet a konečně jsem si to chtěla pořádně užít. Se vším všudy. Chtěla jsem cítit jeho horký dech a dotýkat se jeho svalnatého těla.
Slastně jsem vzlykla a protáhla se. Rukou jsem našmátrala vedle sebe, ale má postel zela prázdnotou. Otevřela jsem oči a uviděla, jak se venku snáší k zemi první sněhové vločky.
Ten sen byl tak živý a přesvědčivý, že jsem chvíli přemýšlela, jestli se to opravdu nestalo. Měla jsem pocit, že jsem si to prožila. Do mých třicetin však zbývalo ještě několik měsíců a toho krásného chlapa jsem měla nalepeného akorát na zdi.
I přesto, že nikdy nebude můj, i přesto, že do léta bylo daleko, jsem ten den odešla z domova do práce s úsměvem na rtech a těšila jsem se, jaké dobrodružství mi život přichystá.
Monika, 29 let, Opava