Bylo mi osmnáct a líbil se mi Jaromír. Vůbec mi nevadilo, že je jeho tatínek příštipkář z nuzné chaloupky.
Když jsem byla malá, ve školách nás horlivě ujišťovali, že v naší pokrokové společnosti už neexistují ani chudí, ani bohatí, neboť majetkové rozdíly byly odstraněny a všichni jsme si rovni. Jako holčička jsem to samozřejmě baštila, s léty mi začalo připadat, že to možná není tak docela pravda. Tak například ve vesnici, kam jsem jezdila na prázdniny za babičkou a dědou, byla ulice, kde se říkalo V Kalifornii. Tam měli oslnivé letní příbytky boháči, například ředitel Mototechny – a to byl na tehdejší poměry nějaký pracháč. Marně jsem se snažila proniknout očima za vysokou zeď porostlou břečťanem, v níž stála vila jako hrad, strážená dvěma statnými buldoky. Naproti tomu za návsí vedle pily se smutně choulil domeček patřící příštipkáři, chlapíkovi opravujícímu místním občanům obuv. Jeho příbytek vypadal navzdory oficiální propagandě popírající existenci chudiny opravdu bědně.
Nebudeš litovat
Pravda je, že všechny holky, ať místní, anebo ty sezónní, co jezdily hlavně přes léto kvůli koupání v řece, běhaly za synkem ředitele Mototechny. Měl auto už v osmnácti a ve vile, sotva tatínek vystrčil nos, pořádal mejdany, o kterých se mluvilo po celém kraji a jednou nebo dvakrát i na policii. Ale mocný tatínek každému problému spolehlivě obrousil hrany. Vzpomínám si na ty večírky, kdy hudba z terasy nad řekou burácela do ranních hodin, lidé v barácích rozesetých kolem se marně snažili usnout a zpěv opileckých hrdel a řinkot rozbitých lahví bylo slyšet do daleka. Jednou mě sám mladý Mototechna osobně na mejdan pozval, a to za dramatických okolností. Jeho kára s kvílením zabrzdila tak těsně vedle mě, že jsem vyjekla, z okénka vyhlédl protřelý liščí obličej a pravil: „Hele, kotě, přijď večer, nebudeš litovat.“ Jak rychle se objevil, tak rychle zmizel. Bylo mi osmnáct a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, ale nikam jsem nešla. Babička mě pochválila a děda, tvrdý pragmatik, pravil: „Bětuško, holka hloupá, víš, jaká by to byla partie? Víš, jak by ses s ním měla?“ Babička sykla: „Kuš, dědku,“ a tak zmlkl.
Holka hloupá
Byla jsem, jak děda správně řekl, holka hloupá, a tak jsem to léto chodila se synkem chudého příštipkáře. Jmenoval se Jaromír, neměl liščí obličej, ale ani peníze, vypadal skvěle a byla s ním ohromná legrace. Když se to rozkřiklo po vesnici, děda se křižoval a šeptal mi: „Příštipkář byl odedávna nejchudší z celé osady, když nepočítám obecního blázna. Nechceš si to rozmyslet?“ S Jaromírem jsme se navzdory všem posměváčkům vzali a vytvořili šťastnou a spokojenou rodinu, zatímco Mototechna, kterého mi děda tak vehementně doporučoval, je třikrát rozvedený a dvakrát seděl.
Běta (56), Zlín
