Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát něco takového. Ale svědomí mě tlačí a také strach, že se na to konečně přijde. Příliš dlouho mi vše prochází.

Pracuji v kanceláři okresní pobočky jedné pojišťovny. Je mi přes padesát, jsem rozvedená a syn už dávno bydlí sám. V práci jsem už víc než dvacet let a všichni mě berou jako samozřejmost. Neviditelná, spolehlivá, vždy ochotná. A právě v tom je ta finta.

Nikdo si vás nevšímá, nikdo s vámi nepočítá a také vás nepodezírá. Začalo to docela nenápadně. Jednou jsem si všimla, že kolegyně nechala na stole peněženku. V kanceláři jsme byly samy.

Nevím ani co mě to napadlo, vytáhla jsem dvě stovky, a jak jsem ji znala, věřila jsem, že to přičte chaosu v peněžence.

Měla jsem systém

Uplynulo několik týdnů, než jsem to udělala znovu. Tentokrát u jiné kolegyně. A pak znovu a znovu. Časem jsem si našla systém. Věděla jsem, kdo kdy chodí na oběd, kdy si kdo odskočí. Občas jsem otevřela kabelku, jindy jen prohledala šuplík.

Většinou jsem si vzala stovku, dvě. Nikdo si ničeho nevšiml. Nebo o tom nemluvil. V naší kanceláři jsme měli totiž dost často velký chaos.

Začínám být paranoidní

Největší výzva přišla, když kolega ze skladu nechal klíče od trezoru v zásuvce. Neodolala jsem. Bylo tam přes šest tisíc, určených na provozní výdaje. Vzala jsem tři. Dýchalo se mi těžce, ale prošlo to.

Pořád si říkám, že to není krádež, že jen trochu vypomáhám sama sobě. Mám malý plat, hypotéku na krku a žádné úspory. Nikomu tím přece vážně neubližuju. Jenže někdy se přistihnu, jak se dívám na své kolegy jinak. Podezírám je z toho, že oni podezírají mě.

Až jednou, když jsem šla domů a zahlédla jsem kolegyni, jak nastupuje do tramvaje. V tu chvíli do mě vjel nečekaný vztek a bohapustá závist. Měla na sobě totiž drahý kabát a smála se do telefonu.

Sžíral mě fakt, že ona si může dovolit takové věci, a já si musím pomáhat tím nechutným způsobem. V hlavě se mi to celé otočilo. Najednou jsem přestala mít výčitky.

Začala jsem si dělat alibi

Říkala jsem si, že si to zasloužím, že si beru jen to, co mi život dluží. Přes dvacet let práce a jen papíry, stůl a rutinní úsměvy. Minulý týden přišla vedoucí s tím, že se budou kontrolovat osobní skříňky.

Nahlas jsem se rozčílila, že je to porušení soukromí. Všichni mi přitakali. Nikdo netuší, že právě já bych měla mít největší strach. Že to já nemám čisté svědomí. Někdy si říkám, že toho nechám.

Ale pak přijde složenka nebo upomínka a já zase hledám příležitost. Nejhorší je, že mi to zvedá sebevědomí. Jako bych dokázala něco, co oni ne. Oni žijí ve své naivitě a důvěře a já je přitom pomalu a nenápadně oškubávám.

Už mě asi mají

Cítím se díky tomu silná. Mocná. Jako že mám navrch. A to je na tom možná to nejhorší. Nedávno jsem četla o kleptomanii. Bohužel jsem se v tom docela poznávala… Že bych tedy nebyla zlodějka, ale jen nemocná?

Přesto mě vyděsilo, když jsem nedávno otevřela šuplík kolegyně a místo peněženky jsem tam našla lístek s nápisem: „Vím, co děláš.“ Ztuhla jsem. Ruce se mi třásly a nemohla jsem dýchat. Panika. Ona to ví?

Celý den jsem seděla za stolem, ale neudělala jedinou práci. Jen jsem čekala, kdy konečně přijde obvinění, kdy si mě zavolají. Ale nic se nestalo. A tak jsem začala přemýšlet: Je to past? Nebo varování? Cítím, jak se ve mně něco láme. Možná je čas přestat. Možná jsem už dávno překročila hranici, z níž není návratu.

Nedokážu to pustit z hlavy

Projíždím všechny možné scénáře. Co když mě někdo sleduje? Co když jen čekají, aby toho na mě měli víc? Co když mají nainstalovanou skrytou kameru? Začínám se bát.

Vím, že bych měla přestat, ale zároveň si nejsem jistá, jestli to ještě vůbec dokážu. Je to jako závislost. Ten pocit, když všechny obelstím a získám něco navíc. Jako by mi to dávalo iluzi kontroly nad životem, který se mi už dávno rozpadá pod rukama.

Mám se stydět?

Když jsem si včera večer doma sedla k televizi a začala si prohlížet všechny ty věci, které jsem si díky mým „drobnostem“ pořídila, nový mobil, mikrovlnku, boty, zjistila jsem, že nic z toho mi vlastně ani nepřináší radost.

Sice se na jednu stranu stydím, ale pociťuji i zvláštní pocit uspokojení, jak dlouho dokážu lidi kolem sebe tahat za nos. Vlastně si přeji, aby to někdo ukončil za mě, protože já sama toho schopna nejsem.

Je zvláštní, jak člověk dokáže sám sobě ospravedlnit i nepřípustné činy, a nakonec tomu i věřit. Já už dávno nejsem ta tichá, neviditelná úřednice. Alespoň tedy ve svých očích.

Na druhou stranu si dobře uvědomuji, co nastane, pokud mě chytí nebo odhalí. Tu ostudu si neumím ani představit. Ale co když mě nikdy nikdo neodhalí?

Romana T. (67), Havířov