Nikdy jsem se nesmířila s tím, že nedělám práci, po které jsem už v mládí toužila. Až dnes jsem našla konečně sama sebe a jsem šťastná.

Můj život býval jen o tom, že jsem se vždycky někomu podřizovala. Ten, kdo si plnil své sny, byl můj starší bratr Michal. Vystudoval vysokou, všichni mu dělali pomyšlení, aby měl k tomu ty nejlepší podmínky.

Já ale byla ženská, a nikdo neposlouchal, co si myslím o svém životě. Toužila jsem být aranžérkou květin, tomu se všichni vysmáli.

Letuška už vůbec neprošla, táta se rozběsnil a máma mi zakázala takové nápady vyslovovat nahlas, aby si lidé nemyslelali, že jsem blázen. Tak jsem se stala účetní. Vůbec mě to nebavilo. Byla to škola z donucení.

Nastoupila jsem do jisté firmy, a tam zůstala až do důchodu. Ztracený život. Žila jsem jen dětmi, protože manžel byl stejného zrna jako můj táta.

Nejlepší dárek

Stejně jako jsem se věnovala svým dětem, kterým jsem se snažila splnit jejich sny, jsem se věnovala i vnukům. Zejména nejstaršího Matyáše jsem měla moc ráda. Má vztah k umění, chodil na keramiku, malování a další umělecké kroužky už od čtyř let.

A já ho všude nadšeně vodila. Vypadalo to, že se z něj opravdu stane umělec. Byla jsem na něj tak hrdá, že si plní sny! A jednou jsem mu i o svém snu vyprávěla, o tom, jak jsem si vždy přála aranžovat květiny. Netušila jsem, co tím rozpoutám.

Vnuk si to nenechal pro sebe, řekl to i svým rodičům, a já dostala k šedesátým narozeninám kurz floristiky a aranžování květin. Slzy se mi hrnuly do očí, když jsem ten dárek viděla.

Bála jsem se ale, že se mi na kurzu budou smát, že jsem stará, bez talentu, neschopná a nešikovná. Opak byl ale pravdou. Bylo nás tam více v mém věku a asi jsem talent nejspíš měla, protože si mě lektorka vybrala jako svou asistentku.

Není pozdě

Najednou jsem se našla a nemohla se dočkat důchodu, abych měla čas na svůj koníček, který mohl být mým zaměstnáním, kdyby mi v mládí okolnosti přály. Nikdy ale není pozdě, jak se říká.

Pomáhám stále lektorce s jejími kurzy floristiky a jsem denně obklopena nádhernými květinami. Mám mnohem víc práce, než jako zaměstnaná a vůbec mi to nevadí. Když se dělá něco s láskou, tak to jde prostě samo.

Jana (68), Cheb