Je tomu už mnoho let, co se mi za oknem objevil černý kocour. Byl hodný a přítulný, ale také chytrý a dobře znal cestu domů. Tam na mě čekalo velké překvapení.

Odbíjela právě šestá hodina ranní, město bylo pokojně němé, zahalené mlhou. Uvařila jsem si silnou kávu a zasněně se usadila ke stolu. Moji pozornost náhle upoutal černý stín, který se mihl za oknem. Lekla jsem se. Co to bylo?

Byl to snad nějaký muž, který mě sledoval? Vyčkávala jsem, co se stane, ale nikdo se neozýval a žádný člověk se neukázal. Vstala jsem a slídila za záclonou. Nakonec jsem se spokojila s myšlenkou, že to mohl být stín.

Slunce totiž vyplulo z mraků a krásně osvítilo krajinu. Nestačila jsem se však ani usadit, když jsem uslyšela skřípot na okenním skle. Rozbušilo se mi srdce, nedůvěřivě jsem pohlédla k oknu. Jak se mi ulevilo! Venku stál černý kocourek.

Nechám si ho

Otevřela jsem okno a pustila chlupatého návštěvníka domů. Neměl žádný obojek, usoudila jsem, že je to toulavý kocour. Byl ale tak přátelský, ihned jsem si ho zamilovala.

Žila jsem tehdy sama, navíc jsem si kočku vždycky přála, uvažovala jsem tedy, že bych si ho mohla nechat. Vyběhla jsem z domku koupit pro něj nějaké mlsání. Venku mi však mou náladu pokazil plakát. Visel všude. Byla na něm velká fotka mého nového mazlíčka.

Kocourek se ztratil a jeho majitel ho usilovně hledal. Sotva přišel do mého života a už se ho mám vzdát? Nechtěla jsem, ale bylo mi líto páníčka. Chápala jsem, že mu tohle úžasné stvoření chybí. Zapsala jsem si adresu a vrátila se domů.

Kocour čekal u dveří, jakmile jsem otevřela, zamňoukal a vyrazil do ulice. Lekla jsem se, že uteče a běžela za ním. Kocour mě vedl, jako by cestu znal.

Nestačila jsem se divit, když se zastavil před panelákem s adresou, kterou jsem svírala v ruce. Po boku černého chlupáče, jsem zazvonila na zvonek. Ozval se ženský hlas.

Z plakátu

Začala jsem vysvětlovat, že vedu kocourka z plakátu. Hlas nabyl radostného tónu, paní mě pustila dovnitř. Vzala jsem kocoura do náruče a vešla. Výtahem jsem vyjela do patra a zastavila se před dveřmi s patřičným jménem. Jaké bylo moje překvapení, když mi otevřela známá tvář.

Setkání

Byla to Helena, má spolužačka ze základní školy, kterou jsem neviděla mnoho let. Po škole zmizela do světa a ztratily jsme se jedna druhé přehled. Po smrti manžela se vrátila zpátky do Čech. Bylo to šťastné setkání! Naše obnovené přátelství trvá dodnes a vděčíme za něj Helenině kocourkovi.

Zdena (64), Ostrava