Už jsem měla těch mladých floutků tak akorát dost. Chtěli se jen nezávazně pobavit a dál si jít vlastní cestou. Vidět se jen tehdy, když oni měli náladu, a pak se vrátit k mamince, která se o ně se vším všudy postarala.

Proč by taky opouštěli svoje dobře zabydlené hnízdečko, když je z nich nikdo nevyhodil? To by byli sami proti sobě. Ano, většina kluků, které jsem za svých pětadvacet let potkala, vyrůstala v rozvrácených rodinách.

Jejich matky je vychovávaly samy bez otců, tudíž si jejich synové nikdy nemohli osvojit chlapské chování, protože pokud neměli hodného dědečka, strýčka nebo prostě staršího kamaráda, od kterého by okoukali, jak se má skutečný chlap chovat, nikdy se z nich skuteční chlapi stát nemohli.

Kromě toho si je jejich matky držely doma jen sami pro sebe a nabízely jim bezmezný komfort, neboť si ze svých synů udělaly náhradní partnery, které si chtěly uchovat jen samy pro sebe.

Když to ti kluci nechtěli pochopit, odsoudili sami sebe stát se doživotním mamánkem bez šance najít si vlastní partnerku a založit s ní zdravou rodinu. Jenomže jim to tak vyhovovalo. Stejně jako jejich matkám. Proto nebylo z čeho vybírat.

Nehodlala jsem totiž v žádném případě převzít roli jejich vychovatelky, živitelky, služky. Nechtěla jsem se stát jejich druhou matkou, kterou jaksi nenápadně vyměnili za svou pravou. Plnit bezmyšlenkovitě jejich požadavky jen proto, abych je netratila.

Tato role mi nepříslušela. Také jsem si byla moc dobře vědoma toho, že jakmile ji přijmu, náš vztah brzy skončí, protože si po chvíli najdou milenku, kterou budou brát jako svou skutečnou ženu – partnerku, zatímco já jim budu suplovat maminku. A právě proto jsem si začala s ženatým mužem.

Ženatí muži mě vždycky přitahovali. Byli to hotoví chlapi, kteří věděli, jak se mají k ženě chovat. Buď se to naučili ve své rodině, nebo je následně vycepovala jejich manželka. Oni ji za to srdečně nenáviděli a hledali si jiné ženy.

Milenky, které neznaly jejich slabošskou minulost, neúčastnily se jejich trýznivé proměny z malého kluka ve skutečného chlapa. Vůči nim se takto transformovaní pánové mohli konečně předvést jako skuteční muži. Jediná jejich vada byla, že byli ženatí.

Ale naděje, že své ženy opustí, tu vždycky nějaká zůstávala. Doufala jsem v ní tak dlouho, až jsem si málem zničila celý život.

Martin byl opravdu skutečný elegán. Pracoval ve stejné firmě jako já, navíc v šéfovské pozici, takže jsem k němu vzhlížela nejen já, ale i ostatní kolegyně. Chodil vždy skvěle upravený.

Měl několik přesně padnoucích obleků, krásné vlasy s moderním sestřihem, hladce oholenou tvář a ten jeho parfém! Na nikom by nevoněl tak, jako na něm. Když jsem s ním jela ve výtahu, vždycky jsem z něj byla tak omámená, až se mi podlamovaly kolena.

Žila jsem sama, a tak se Martin dostal do mých snů. Aby ne, když jsem na něj každý večer před usnutím myslela.

Jak ke mně přichází v měkoučkém županu z mé koupelny, uléhá vedle mě do postele, objímá mě, líbá… Úplně jsem cítila jeho ruce na svém těle a plně se oddávala slastným pocitům, které mi mé fantazie přinášely.

Mnohdy se mi o něm i zdálo a byly to opravdu divoké sny, neboť v nich neexistovala žádná cenzura. Když jsem pak potkala Martina druhý den v práci, jen jsem doufala, že neumí číst myšlenky, protože by si o mě jistě pomyslel, že jsem pěkně zkažená holka.

„Příští týden se mnou pojedete na pracovní cestu!“ oznámil mi Martin po jedné poradě. Byla jsem tak překvapená, že jsem ani nic nenamítala.

„Budete mi muset asistovat při přípravě nějakých dokumentů, tak se připravte, že vás čeká pár přesčasů, než to dáme dohromady.“

„Jistě,“ jen jsem hlesla.

„Vy rodinu nemáte, že?!“ zeptal se mě.

„Ne,“ odsouhlasila jsem mu.

„Takže vám to až tak vadit nebude,“ usoudil a dodal: „Samozřejmě vám ty přesčasové hodiny nechám proplatit.“

„Ano?!“ vzdychla jsem a odešla se vzpamatovat do své kanceláře.

Posadila jsem se za svůj stůl a chvíli se snažila urovnat myšlenky. Ani jsem si nevšimla, že na mě hledí všechny mé kolegyně.

„Stalo se něco?!“ zeptala jsem se, když jsem si jejich pohledů všimla, a pro jistotu vyndala z šuplíku zrcátko, abych se ujistila, že nemám něco na tváři. Třeba rozmazaný make-up.

„Nic, jen ti tak trochu závidíme!“ ozvala se kolegyně, Irena, která seděla nejblíže.

„Proč?!“ nechápala jsem ji.

„Jak se můžeš takhle ptát?!“ vzdychla druhá.

„Pojedeš přece na pracovní cestu se šéfem!“ dodala třetí.

„No a co?!“ stále jsem nevěděla, co tím myslí.

„Celý týden po boku toho nejhezčího chlapa na světě!“ vzdychly všechny.

„Je přece ženatý?!“ upozornila jsem je. „A má dvě děti, co já vím!“

„I kdyby byl samotný vyslanec pekla, dala bych nevím co být s ním chvíli o samotě!“ vzdychla Irena.

„A co z toho?! Neslyšela jsem, že by si tady s někým něco začal,“ namítla jsem. „Nebo snad ano?!“ hodila jsem otázku v plen.

„To ne, ale co nebylo může být! O to větší je to výzva!“ mrkla na mě Irena.

„Pro mě ne, přece bych si něco nezačala se zadaným chlapem!“ namítla jsem, i když to tak nebyla úplně pravda.

„I ženáči se někdy rozvádějí, zvlášť když jim to doma neklape,“ Irena se na mě významně podívala.

„Šéf vypadá docela spokojeně,“ odpověděla jsem jí.

„Zdání někdy klame,“ dávala mi Irena naději. Pak se otočila ke své práci, ještě párkrát zavzdychala a konverzace byl konec. Ta pokračovala dál až na obědě, dámských toaletách, v kuřárně i na recepci. A tak jsem se stala Martinovou milenkou ještě dřív, než jsem jí skutečně byla.

„Rád bych vás pozval na skleničku, myslím, že si ji oba zasloužíme,“ nabídl mi můj šéf, Martin, poslední den naší společné služební cesty. Byl to opravdu nekonečný maratón schůzek a jednání, které jsem s ním absolvovala.

A i když mi má kolegyně, Irena, skoro každý den volala, aby vyzvěděla, jak jsem s Martinem daleko, jestli už něco proběhlo, musela jsem jí pokaždé zklamat. Teď tomu mělo být jinak, ale vůbec se mi nechtělo se jí s mým soukromým životem svěřovat. Nepotřebovala jsem, aby si o něm vyprávěla celá firma.

„Ráda si ji s vámi dám,“ souhlasila jsem. „Jen mi dejte chvíli, abych se trochu upravila,“ požádala jsem svého šéfa v recepci hotelu, kde jsme byli ubytováni každý ve svém vlastním pokoji.

„Jistě, chápu,“ mrknul na mě, „sejdeme se tedy v sedm na recepci,“ dodal a odešel do svého pokoje.

Byla jsem po celém týdnu tak unavená, že místo toho, abych šla do koupelny a pokusila se udělat něco nejen se svými vlasy, ale i s celkovou vizáží, lehla jsem si do postele a na chvíli zavřela oči v domnění, že když se hodinku prospím, moje pleť bude krásnější než po deseti vrstvách krému proti vráskám, vypínacím make-upu a pudru.

Chvilkový spánek měl zredukovat i moje kruhy pod očima a oživit mé vyjadřovací schopnosti, abych na té skleničce neplácala jen samé nesmysly. Místo toho jsem ale usnula.

Probudilo mě až ťukání na dveře mého hotelového pokoje. Jen stěží jsem se probrala, neboť jsem spala opravdu velmi tvrdým spánkem. Šla jsem otevřít, aniž bych tušila, kdo tam venku stojí. Bylo to opravdu velké překvapení.

„Čekám na vás na recepci už dobrou půlhodinu!“ vmetl mi můj šéf naštvaně do tváře. „Co tu tak dlouho děláte?!“

„Promiňte, asi jsem usnula,“ omlouvala jsem se mu a koutkem oka zahlédla v zrcadle na stěně svůj obraz. Vypadala jsem opravdu výtečně. Maskáro rozmazané, o chuchvalci rozcuchaných vlasů na hlavě ani nemluvě.

Poslední čistou košili jsem měla pěkně rozmačkanou a sukni vykasanou skoro až pod zadek. Kromě toho mi ruply punčocháče, takže mi od paty teklo pěkně velké oko.

„Vypadáte spíš jako po pěkně divokém sexu!“ smál se mi šéf. „Ukažte, že vy tu někoho máte!“ odstrčil mě ode dveří a vešel do mého pokoje. Raději jsem je rychle zavřela.

„To by si se mnou dotyčný asi moc neužil. Cítím se jako chodící mrtvola!“ stála jsem uprostřed místnosti a byl na mě jistě velmi žalostný pohled, protože i můj drsný šéf měl se mnou nesmírný soucit.

„Chápu, že jste unavená, taky toho mám za celý týden dost,“ řekl a posadil se do křesla. „Možná bychom si tu skleničku mohli dát tady?!“ nabídl mi.

„To by bylo moc fajn!“ zvolala jsem nadšeně. Stejně by mi trvalo nejméně hodinu, než bych ze sebe udělala alespoň trochu kultivovanou ženu, která by byla hodna doprovodit svého šéfa na večeři a patřičně jej reprezentovat.

„Objednám i večeři,“ Martin zvedl sluchátko telefonu a zavolal na recepci.

Než přinesli z hotelové kuchyně všechno, co Martin objednal, stačila jsem se alespoň trochu upravit.

„Berte tuto večeři jako nezávazné setkání dvou přátel,“ řekl můj šéf a tím se přede mnou trochu polidštil.

„Jakmile vás začnu svou přítomností obtěžovat, klidně mě vyhoďte,“ dodal.

„To víte! A pak vyhodíte vy mě!“ vyhrkla jsem ze sebe bez přemýšlení. Martin se rozesmál.

„To bych nikdy neudělal! Sotva bych ještě kdy našel tak schopnou asistentku, jako jste vy!“ vystřihl mi poklonu.

„Opravdu?!“ jeho slova mě skutečně potěšila.

„Ano!“ potvrdil mi je. „A tak krásnou, samozřejmě!“

„A já tak hodného šéfa!“ vrátila jsem mu jeho lichotky.

„To raději ve firmě neříkejte, nebo u svých podřízených nebudu mít žádný respekt!“ smál se.

„Chcete být za zlého?!“ zkoušela jsem ho.

„Když mi to pomůže vést dobře náš úsek, klidně. Ale jinak jsem tak hodný, milý a mazlivý, že byste to do mě určitě nikdy neřekla!“ mrknul na mě.

„Vážně?!“ musela jsem se smát. Nikdy by mě ani nenapadlo, že mě můj šéf bude říkat, jak je milý, hodný a mazlivý!

„A jaká jste vy?!“ zaměřil pozornost na mě samotnou.

„Myslí, že úplně obyčejná!“ nevěděla jsem, jak bych se hodnotila.

„Řekl bych, že se příliš podceňujete!“ namítl.

„Jak byste mě tedy hodnotil vy?!“ dala jsem mu volný prostor.

„Jako velmi skromnou a přitom velmi krásnou, inteligentní a okouzlující dívku,“ zadíval se na mě nikoli jako šéf, ale jako muž, který mi vyznává vřelé city. Byla jsem z toho trochu v rozpacích, i když mi to velmi lichotilo.

„Jste opravdu moc hodný,“ usmála jsem se na něj.

„Říkám to proto, že je to pravda,“ dodal. „Váš přítel vás jistě musí velmi milovat.“

„Nemám žádného přítele!“ chytila jsem se na jeho slova.

„Jak je to možné?!“ divil se. „Copak žádný chlap nevidí, jak jste skvělá?!“

„Asi je to tím, že jim nedám žádnou příležitost. Prostě jdu z domu do práce a pak zase domů,“ svěřila jsem se mu.

„Takže bydlíte sama?!“ zajímal se o mě a já teprve později pochopila, proč mi dával právě takové otázky.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Jistě si brzy najdete nějakého muže, který vás bude milovat!“ dával mi naději.

„Nevím,“ zamyslela jsem se. „V mém okolí není žádný, který by mě něčím zaujal. Kterého bych chtěla. Tedy až na jednoho…“

„No vidíte!“ nalil mi další skleničku a přiťukl si se mnou.

„Jenomže ten je zadaný,“ vypila jsem svůj hořký kalíšek až do dna. Martin se na mě zadíval.

„Co vy víte, zda je ve svém vztahu šťastný?!“ napil se i on.

„Proč by v takovém vztahu jinak setrvával?!“ namítla jsem.

„Třeba kvůli tomu, že zatím nepoznal takovou ženu, která by stála za to, aby kvůli ní opustil svou manželku zadíval se mi do očí.

„Možná už na něj někde čeká,“ zašeptala jsem. „Možná o tom ani neví, že byste ji chtěl.“

„A chtěla by ona mě?!“ chytil mě za ruce.

„Ano,“ vzdychla jsem a cítila, jak rudnu. Martin se ke mně naklonil a dlouze mě políbil. Co tím ve mně způsobil se nedá ani popsat. Tváře mi hořely, srdce bušilo, v břiše jsem cítila tisíce motýlů. Takhle nervosní jsem nebyla ani u státnic.

Jistě jsem měla ten hloupý výraz zamilované holky, ale bylo mi to úplně jedno. Jediné, co jsem si přála, bylo aby mě Martin nepřestal líbat. Věděla jsem, že je ženatý, že má děti, ale můj mozek mi vypověděl službu.

Přestala jsem přemýšlet a naprosto se oddala své touze. Stejně jako Martin. Vášnivějšího milence jsem v životě nepotkala. Byl dokonalý. Ve všech směrech. Ať jako šéf, tak jako milenec. Prožila jsem s ním neskutečnou noc, po které přišlo ještě krásnější ráno.

Tolik jsem se ho bála. Protože to byl čas našeho odjezdu domů.

„Miluji tě, jako nikdy žádnou ženu!“ rozptýlil mé obavy Martin, když jsme se loučili již v našem městě. A já mu to uvěřila.

„Nedokážu bez tebe žít!“ psal mi ve svých zprávách. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli mám za ním utíkat a ukrást ho jeho manželce přímo z jejich domova, nebo jen trpělivě čekat. Druhá varianta mi přišla bezpečnější.

Bála jsem se, že o Martina přijdu dřív, než ho zcela získám. Vídali jsme se s Martinem každý den. Aby také ne, chodili jsme přece do stejné práce. On jako můj šéf, já jako jeho asistentka. To bylo oficiální. Ale také jako milenec a milenka.

Náš vztah si udržel velmi dlouho nenasytnou vášeň. Možná také proto, že jsme si byli předem zapovězeni. Nemohla jsem se Martina nabažit, stejně jako on mě. Toužila jsem po něm čím dál tím víc, i když jsem věděla, že ho nikdy nebudu mít sama pro sebe.

I když jsem v to stále doufala. Jenomže co by se stalo, kdybych ho opravdu získala? O čem by náš vztah potom byl? Ztratil by napětí okamžiku. Přestali bychom si být vzácní. Stejně jako se to stalo jemu a jeho ženě. Touha by vyprchala.

Pohltil by nás stereotyp a z nás by se stali jen další dva lidé, kteří vedle sebe pouze žijí. Nikdy bych nedopustila, aby se má velká láska proměnila v prázdnotu.

Odešla jsem. Pryč z práce, z bytu, z města. Abych už Martina nikdy nepotkala. Protože jsem si chtěla uchovat vzpomínku na to, jaké to bylo. Nevyhledával mě. Věděla jsem, že to cítí stejně. Srdce mi ještě teď puká žalem. Stále doufám, že ho ještě někdy potkám.

Že ještě aspoň jednou v životě prožiji tu neskutečnou vášeň, kterou jsem již s žádným mužem necítila. Jsem vdaná, mám rodinu. Nakonec jsem si vzala mamánka ze všech nejmamánkovatějšího. Ale to už je úděl ženy a já si jej nesu.

Protože vím, že určitě ještě přijde chvíle, kdy potkám muže, jako byl Martin, se kterým prožiji opět to, kvůli čemu stojí za to žít.

Andrea, 36 let