Nikdy nezapomenu její úsměv, když mi předávala svůj dopis. Stydlivě mi ho vtiskla do dlaně a odcupitala pryč. Byl jsem trochu v rozpacích, tak jsem ho schoval do kapsy s tím, že si ho přečtu později.

Zvědavost mě nakonec přemohla, takže jsem ho otevřel hned za prvním rohem. Dopis vypadal, jako by ho psalo malé dítě, nechyběla ani pastelkou nakreslená sluníčka. Teď už si nevzpomínám na každé slovo, ale nikdy nezapomenu na poslední větu dopisu.

„Přinesl jsi do mého života světlo, které z něj nikdy nezmizí. Za to ti děkuji, i když vím, že si to ani neuvědomuješ,“ stálo tam. Skoro jsem ji neznal, pocházela z Austrálie, měla dlouhé kudrnaté a blonďaté vlasy. Vypadala jako nevinnost sama.

Pracovali jsem spolu na Novém Zélandu v jablečném sadu, kde jsme se i seznámili. Jmenovala se Katie a bylo jí osmnáct let. V sadu s ní byly navíc dvě sestry, všechny tři dohromady vypadaly jako andělé. Blonďatí andělé a moje smrt. Ale ona z nich zářila nejvíc. Náš vztah začal nervózními pohledy, které jsem si střídavě vyměňovali.

Jednoho večera byla ve společenské místnosti v naší práci zábava. Věděl jsem, že se potkáme a věděl jsem, že se bude pít. Večer plynul a my se k sobě postupně přibližovali. Po nějaké chvíli už jsme se pod stolem drželi za ruce.

Lidé postupně odcházeli a já si řekl, že bude lepší odejít a neotvírat tuto pandořinu skříňku. Problém totiž byl v tom, že jsem cítil, jak se zamilovávám. Jenomže do holky z opačné strany zeměkoule. Náš čas měl trvat jen omezenou dobu a to mě trhalo na kusy.

S velkým sebezapřením jsem se asi po hodině zvedl a řekl, že odcházím. Ona řekla, že zůstane. Teď už vím, že tam zůstala kvůli mně. V ten moment jsem nebyl schopen normálně uvažovat. Sebral jsem se a odešel do svého pokoje.

Z chodby byly slyšet zvuky, jak odchází chvíli po mně. Té noci jsem nemohl spát.

Druhý den jsme se opět potkali. Bylo mi trapně, ale šel jsem za ní. Uvnitř mě se odehrávala velká bitva. Byl jsem jak schizofrenik, chtěl jsem ji, ale zároveň se toho bál. Ona se opět usmívala. Povídali jsme si a ona mi řekla:

„Víš, mám kluka a nikdy bych ho nepodvedla.“ To mi vyrazilo dech, nechápal jsem, co to tedy mělo znamenat. Rozloučili jsme se a já zůstal jak opařený. Opravdu to takhle funguje?

Druhý den ráno jsem přišel do práce a Katie se sestrami tam nebyly. Odejely prý se svou dodávkou a řekly, že končí. Neřekla mi o tom ani slovo, dozvěděl jsem se o tom od šéfů. Zůstal jsem jak opařený.

Nicméně nebylo zbytí, pokračoval jsem ve své práci, i když jsem Katie viděl všude kolem. Chtěl jsem ji znovu potkat a napravit to, co jsem zanedbal. Pořád mi v hlavě znělo úsloví:

„Je lepší litovat toho, co jsi udělal, než toho, co jsi neudělal.“ Jenže jsem nevěděl, kde ji hledat.

Dny plynuly a já už si na tu bolest začal zvykat. Jezdil jsem do města pro nákupy. Často jsem trávil večery s lahví vína a muzikou. Byla to taková autoterapie. Jednou jsem se rozhodl, že si vyjedu na pláž.

Zastavil jsem na parkovišti a najednou ve mně zatrnulo. Stálo tam jejich auto. Svou vnitřní paniku jsem se snažil zmírnit, co nejvíc. V autě nebyly, tak jsem se šel projít. A najednou tam stály! Zahlédly mě a vesele posunkovaly, ať jdu k nim. Poslechl jsem.

Bylo to hrozně fajn, ale já celou dobu koukal po Katie. Chtěl jsem ji naznačit, že jí chci něco říct, ale nechtěl jsem to dělat okatě. Nakonec sestry odešly do auta pro pár věcí a my tam zůstali sami. Řekl jsem jí, že s ní potřebuji mluvit.

Nervózně jsem začal říkat děsné pravdy o tom, jak moc ji miluji a jak jsem se nikdy takhle necítil. Celou dobu neřekla ani slovo,

nechala mě domluvit. Pak mi jen vtiskla do dlaně placatý kamínek. Řekla, že je to dárek pro mě, že jí bylo potěšením, ale že mi nemůže dát to, co chci. Připadal jsem si hloupě. Nasedl jsem do auta a odjel.

Cítil jsem, že jsem to zvoral, a že už to nejde napravit. Nemohl jsem to dostat z hlavy. Každopádně čas plynul dál a mé dny na Zélandu se chýlily ke konci.

Chystal jsem se na zpáteční let a jako připomínku jsem si občas přečetl ten dopis, který jsem nosil vždycky v peněžence. Pomáhalo mi to.

Nedlouho po mém návratu jsem se stal obětí kapsáře. Přišel jsem o svoji peněženku, kde jsem nosil všechny vzpomínky. Ten dopis už jsem nikdy neviděl. Říkal jsem si, že je to vlastně tak dobře.

Každopádně teď vím, že když člověk dostane šanci, tak by jí měl využít na sto procent. Protože litovat toho co člověk neudělal, je to nejhorší na světě.

Milan, 26 let