Domů     Náš vztah začal vzájemnými pohledy
Náš vztah začal vzájemnými pohledy
5 minut čtení

Nikdy nezapomenu její úsměv, když mi předávala svůj dopis. Stydlivě mi ho vtiskla do dlaně a odcupitala pryč. Byl jsem trochu v rozpacích, tak jsem ho schoval do kapsy s tím, že si ho přečtu později.

Zvědavost mě nakonec přemohla, takže jsem ho otevřel hned za prvním rohem. Dopis vypadal, jako by ho psalo malé dítě, nechyběla ani pastelkou nakreslená sluníčka. Teď už si nevzpomínám na každé slovo, ale nikdy nezapomenu na poslední větu dopisu.

„Přinesl jsi do mého života světlo, které z něj nikdy nezmizí. Za to ti děkuji, i když vím, že si to ani neuvědomuješ,“ stálo tam. Skoro jsem ji neznal, pocházela z Austrálie, měla dlouhé kudrnaté a blonďaté vlasy. Vypadala jako nevinnost sama.

Pracovali jsem spolu na Novém Zélandu v jablečném sadu, kde jsme se i seznámili. Jmenovala se Katie a bylo jí osmnáct let. V sadu s ní byly navíc dvě sestry, všechny tři dohromady vypadaly jako andělé. Blonďatí andělé a moje smrt. Ale ona z nich zářila nejvíc. Náš vztah začal nervózními pohledy, které jsem si střídavě vyměňovali.

Jednoho večera byla ve společenské místnosti v naší práci zábava. Věděl jsem, že se potkáme a věděl jsem, že se bude pít. Večer plynul a my se k sobě postupně přibližovali. Po nějaké chvíli už jsme se pod stolem drželi za ruce.

Lidé postupně odcházeli a já si řekl, že bude lepší odejít a neotvírat tuto pandořinu skříňku. Problém totiž byl v tom, že jsem cítil, jak se zamilovávám. Jenomže do holky z opačné strany zeměkoule. Náš čas měl trvat jen omezenou dobu a to mě trhalo na kusy.

S velkým sebezapřením jsem se asi po hodině zvedl a řekl, že odcházím. Ona řekla, že zůstane. Teď už vím, že tam zůstala kvůli mně. V ten moment jsem nebyl schopen normálně uvažovat. Sebral jsem se a odešel do svého pokoje.

Z chodby byly slyšet zvuky, jak odchází chvíli po mně. Té noci jsem nemohl spát.

Druhý den jsme se opět potkali. Bylo mi trapně, ale šel jsem za ní. Uvnitř mě se odehrávala velká bitva. Byl jsem jak schizofrenik, chtěl jsem ji, ale zároveň se toho bál. Ona se opět usmívala. Povídali jsme si a ona mi řekla:

„Víš, mám kluka a nikdy bych ho nepodvedla.“ To mi vyrazilo dech, nechápal jsem, co to tedy mělo znamenat. Rozloučili jsme se a já zůstal jak opařený. Opravdu to takhle funguje?

Druhý den ráno jsem přišel do práce a Katie se sestrami tam nebyly. Odejely prý se svou dodávkou a řekly, že končí. Neřekla mi o tom ani slovo, dozvěděl jsem se o tom od šéfů. Zůstal jsem jak opařený.

Nicméně nebylo zbytí, pokračoval jsem ve své práci, i když jsem Katie viděl všude kolem. Chtěl jsem ji znovu potkat a napravit to, co jsem zanedbal. Pořád mi v hlavě znělo úsloví:

„Je lepší litovat toho, co jsi udělal, než toho, co jsi neudělal.“ Jenže jsem nevěděl, kde ji hledat.

Dny plynuly a já už si na tu bolest začal zvykat. Jezdil jsem do města pro nákupy. Často jsem trávil večery s lahví vína a muzikou. Byla to taková autoterapie. Jednou jsem se rozhodl, že si vyjedu na pláž.

Zastavil jsem na parkovišti a najednou ve mně zatrnulo. Stálo tam jejich auto. Svou vnitřní paniku jsem se snažil zmírnit, co nejvíc. V autě nebyly, tak jsem se šel projít. A najednou tam stály! Zahlédly mě a vesele posunkovaly, ať jdu k nim. Poslechl jsem.

Bylo to hrozně fajn, ale já celou dobu koukal po Katie. Chtěl jsem ji naznačit, že jí chci něco říct, ale nechtěl jsem to dělat okatě. Nakonec sestry odešly do auta pro pár věcí a my tam zůstali sami. Řekl jsem jí, že s ní potřebuji mluvit.

Nervózně jsem začal říkat děsné pravdy o tom, jak moc ji miluji a jak jsem se nikdy takhle necítil. Celou dobu neřekla ani slovo,

nechala mě domluvit. Pak mi jen vtiskla do dlaně placatý kamínek. Řekla, že je to dárek pro mě, že jí bylo potěšením, ale že mi nemůže dát to, co chci. Připadal jsem si hloupě. Nasedl jsem do auta a odjel.

Cítil jsem, že jsem to zvoral, a že už to nejde napravit. Nemohl jsem to dostat z hlavy. Každopádně čas plynul dál a mé dny na Zélandu se chýlily ke konci.

Chystal jsem se na zpáteční let a jako připomínku jsem si občas přečetl ten dopis, který jsem nosil vždycky v peněžence. Pomáhalo mi to.

Nedlouho po mém návratu jsem se stal obětí kapsáře. Přišel jsem o svoji peněženku, kde jsem nosil všechny vzpomínky. Ten dopis už jsem nikdy neviděl. Říkal jsem si, že je to vlastně tak dobře.

Každopádně teď vím, že když člověk dostane šanci, tak by jí měl využít na sto procent. Protože litovat toho co člověk neudělal, je to nejhorší na světě.

Milan, 26 let

Související články
3 minuty čtení
Svěřila jsem se kolegyni s trápením, které jsem prožívala doma. Jenže její snaha pomoci spustila lavinu, kterou už nešlo zastavit. Když jsem nastoupila do nemocniční prádelny, nikoho jsem tam neznala. Gábina byla první, kdo se mě ujal. Ukázala mi, jak se třídí prádlo z jednotlivých oddělení, kde co najdu a na koho si mám dát pozor. Nebyla zrovna upovídaná, ale měla jsem pocit, že se na ni mohu
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud