Nerada vzpomínám na dobu dospívání. Kvůli své nedokonalé postavě jsem se stávala častým terčem posměšných urážek spolužáků, které ve mně zanechaly těžko překonatelné bariéry. Místo, abych se se svým tělem smířila, začala jsem ho nenávidět. Trvalo dlouho, než se můj postoj ke mně samotné změnil.

V patnácti letech je člověk nejcitlivější. Všechno se mění, a především pak pohled na chlapce. Zamilovala jsem se do Petra, který seděl ve škole hned za mnou. Ani nevím, jak mě napadlo, že by mohl mé city opětovat.

Každý den jsem se odhodlala k několika letmým pohledům, při kterých jsem se červenala až hanba. Byl by blázen, kdyby si ničeho nevšiml. Zpočátku se nic nedělo. Po pár měsících jsem ale v jeho chování zpozorovala změnu.

Byl ke mně milý, usmíval se, nosil mi svačiny a sem tam se mnou prohodil pár slov. Připadala jsem si, jako by se pode mnou třásla zem. Vážně je možné, abych zrovna já měla to štěstí a zažila lásku? V duchu jsem se tetelila spokojeností a očekáváním.

Rána, kterou mi uštědřil, byla zdrcující. Nejen, že mě nemiloval až za hrob, ale ve skutečnosti celou dobu jen bavil své kamarády. Snažím se nepředstavovat si, jak dlouho se smáli za mými zády, když mi každé ráno pokládal obloženou bagetu na roh stolu.

Jak se věc má, mi došlo až tehdy, když se mi jeho přátelé vysmáli přímo do očí. Brečela jsem několik dní a doufala, že usnu a už se neprobudím.

Díky bohu mě čekal přestup ze základní na střední školu a velkou výhodou byli samozřejmě noví lidé. Plánovala jsem, jak začnu od znova, tentokrát lépe! Nastoupila jsem na obchodní akademii, kde byla celá třída složená téměř ze samých dívek.

Pokud jsem si tenkrát namlouvala, že s holkama bych si mohla rozumět, ošklivě jsem si lhala do kapsy. Žádná se se mnou nechtěla bavit, natož kamarádit. Skončila jsem v první lavici hned u katedry a okamžitě se zařadila mezi nechtěné zboží.

Sice mě nikdo nešikanoval, nikdo se mi nesmál ani mi nikdo nenadával, ale také si mě nikdo nevšímal. Byla jsem opuštěná a měla jsem dost času přemýšlet o tom, jak strašný člověk jsem.

Prázdné chvíle jsem vyplňovala posloucháním rozhovorů mých spolužaček, které se většinou bavili jen o jednom – o Mirkovi, o dva roky starším klukovi, který chodil k nám do školy.

Musela jsem s nimi souhlasit. Byl krásný. A také měl neskutečné charisma. Bohužel to byl klasický školní hezounek, který randil jen s vysokýma blondýnama, hubenýma jak proutek.

Já se svými sto šedesáti pěti centimetry a patnácti kily nadváhy nepřicházela v úvahu ani jako ta nejzazší možnost. Protože jsem přestala věřit, že najdu lásku ve skutečném životě, začala jsem ji hledat v románech.

Četla jsem téměř pořád a můj seznam přelouskaných knih se každý týden rozšiřoval. V budově akademie jsem si časem našla pár míst, kam jsem si zalezla a ponořila se do nových příběhů.

Jednou z mých oblíbených zašíváren byla tělocvična, kde jsem se schovávala za lavicemi a žíněnkami. Bylo to klidné místo, kde jsem se cítila sama sebou. Byla jsem zrovna v půlce knížky Na větrné hůrce, když se tělocvičnou rozezněly kroky.

Nevšímala jsem si jich, protože občas tady někdo něco zapomněl, pro onu věc se vrátil a pak zase rychle zmizel. Ten den to však nebyl stejný případ. Ticho prolomily pravidelné údery basketbalového míče o zem.

Vykoukla jsem ze svého úkrytu a spatřila kluka s širokými rameny, v čepici obrácené kšiltem dozadu, jak stojí před košem a snaží se ho trefit. Zakašlala jsem.

„Jé, ahoj. Promiň, jestli tě ruším. O víkendu hrajeme zápas, chtěl jsem trochu potrénovat,“ usmál se Mirek a chytil míč do obou rukou.

„To je v pohodě, já si tu jen čtu. Když nebudu rušit já tebe, budu v tom zase pokračovat,“ pokrčila jsem rameny a sedla si zpátky na žíněnku.

„Co čteš?“ dřepnul si vedle mě. Nechápavě jsem se na něj podívala. Proč se se mnou baví, když nemusí?

„Na větrné hůrce, to je román o…,“ nedokončila jsem větu, protože mi Mirek skočil do řeči.

„O cikánským klukovi, Katce a tak vůbec. Já vím, dočetl jsem to nedávno,“ loupl po mě očima a zavedl řeč na téma, jestli si myslím, že byla Heathcliffova nenávist oprávněná. Povídali jsme si asi hodinu, když se zvedl k odchodu:

„Nějak mi to s tebou uteklo. Budeš tu příští týden? Že bychom probrali třeba Na západní frontě klid,“ pobaveně se zasmál a já mu úsměv oplatila. Od té doby jsme se v tělocvičně začali vídat pravidelně.

Našla jsem přítele! Takového, po kterém by všemi deseti hrábla většina holek z celé školy. Já se jím však nechlubila, nestavila ho na obdiv a nesnažila se ve svých spolužačkách rozdmýchat závist.

Po pár týdnech, kdy jsme se scházeli mezi žíněnkami, jsme zašli na kávu. Naše literární debaty vystřídaly normální rozhovory o rodinách, plánech, koníčcích a každodenních starostech. Zjistila jsem, že je Mirek úplně jiný, než jsem si myslela.

Byl chytrý, příjemný, veselý a krásný nejen zvenku. Cítila jsem se s ním… jistě. Možná až sebejistě. Nikdy před tím jsem nepoznala člověka, který by byl milý a nesoudil lidi jen podle toho, jak vypadají.

Přišly letní prázdniny, Mirek odjel na celé dva měsíce pracovat do zahraničí a já si v tom období začala sama sebe víc všímat. Znechutilo se mi, jak chodím oblékaná, a tak jsem změnila svůj dosavadní styl.

Přestala jsem jíst nesmysly a začala přemýšlet nad tím, jaké potraviny kupuji a co nutím své tělo přijímat. Ob den jsem běhala a cvičila jógu. Netrvalo to dlouho a sklízela jsem ovoce.

Po dvou měsících jsem měla o téměř deset kilo méně a vypadala jsem jako jiný člověk. Cítila jsem se báječně.

Přestože jsem si to nechtěla přiznat, za mou změnou stál bezesporu Mirek a jeho život plný sportu a zdravého stravování. Mého nového Já si všimly i spolužačky, ale to neznamenalo, že by se jejich přístup ke mně nějak zásadně změnil. Spíš jsem jim pozorovala na očích, že mě konečně začaly registrovat.

„Vypadáš báječně, Kristel,“ ocenil mou snahu Mirek, když jsme se na začátku nového roku konečně sešli.

„Potřebovala jsem změnu,“ nejistě jsem se usmála.

„To není pravda, i před tím jsi byla krásná!“ podíval se na mě, ale rychle uhnul pohledem. Opravdu jsem mezi námi cítila jiskru, nebo jsem si to jen přála?

„Nepůjdeme na oběd?“ změnil rychle téma, a tak jsem kývla a sebrala z podlahy tašku s knihami a učením.

V jídelně byla jako obvykle fronta, a tak jsme se zařadili a čekali, až se na nás dostane.

„Já tě moc rád pustím před sebe, jestli chceš,“ promluvil na mě neznámý kluk, který stál s kamarádem hned před námi.

„Jsi hodný, ale nemusíš,“ usmála jsem se na něj. A on si ještě přisadil:

„Pro tak hezkou holku bych udělal víc, než se vzdal svého místa v řadě,“ mrknul na mě. Koutkem oka jsem viděla Mirka, jak stojí se založenýma rukama a tiskne rty k sobě. Dělala jsem, že nevidím a neslyším a radši zavedla řeč na blížící se víkend.

Když jsme se konečně dostali k výdejnímu oknu, každému nám na tácu přistál řízek s kaší a my si ho snědli téměř za hrobového ticha. Nevěděla jsem, proč se mnou nemluví, ale bylo mi to líto.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, ale on jen zavrtěl hlavou:

„Budeš to ještě jíst? Já že bych šel. Musím stihnout hodinu ekonomie.“

Položila jsem příbory vedle sebe, přestože jsem nedojedla ještě ani z půlky, a zvedla se k odchodu.

Ve stejně ponuré náladě jsme došli až před školu, kde postávalo pár hloučků kuřáků, mezi kterými jsem zahlédla několik mých spolužaček.

„Uvidíme odpoledne, jo?“ podívala jsem se na Mirka, který jen přikývl a zastavil se.

„Ahoj,“ řekla jsem, došla až ke dveřím a popadla kliku.

„Kris, počkej,“ zavolal a pár holek se otočilo. Přiběhl těsně ke mně, chytil mě za hlavu, nadzvedl ji a váhavě mě políbil. Ruka, která ještě před chvilkou spočívala na železné rukojeti, mi spadla podél těla a já se mu celá poddala.

„Tohle chci udělat už od chvíle, kdy jsem tě přistihl, jak čteš, místo toho, abys s holkama řešila, co si vzít na sebe. Vždycky jsi byla nádherná. Nepotkal jsem člověka, který by se ti alespoň z půlky podobal,“ zašeptal a pažemi mě pevně objal.

„Ty si blázen, proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se ho nechápavě a zabořila mu hlavu do kabátu.

„Už dlouho přemýšlím, jak tě mám políbit, ale vždycky mi to přišlo hloupý. Jsem do tebe zamilovaný už několik měsíců. Ty ani nevíš, jak jsem se cítil.“ Zlomil se mu hlas zrovna ve chvíli, kdy jsem zaslechla naléhavé švitoření spolužaček.

Mirek už je na vysoké škole a mě teď čeká maturita. Málokdo by věřil, že ošklivé káčátko získá nejkrásnějšího chlapa široko daleko, který ho ke všemu bude mít rád takové, jaké je.

Chodíme spolu už čtyři roky a já se každý den pozastavuji nad tím, jak je krásný. A jak moc si s ním rozumím. Jsem mu za tolik vděčná.

Kdyby tenkrát odešel a nechal mě pohrouženou do knih, možná bych teď měla o dvacet kilo víc a jedinými mými spřízněnými dušemi by byly Tři kamarádi ze stejnojmenného románu Ericha Maria Remarquea.

Kristýna, 24 let