Domů     Bavilo mě vyhrávat
Bavilo mě vyhrávat

Nikdy by mě nenapadlo, že budu vážně nemocná. A už vůbec ne, že si za to budu moct sama, a to svým neuváženým jednáním. Teď vím, jak moc důležité je správně jíst, i kdyby vás mělo trápit nějaké to kilo na víc. 

Na sportovní gymnastiku jsem chodila od svých šesti let. Milovala jsem tento sport, byla to sice velká dřina a tréninky jsme měli tři až čtyři týdně, ale málokdy jsem si stěžovala. Bavilo mě trénovat, soutěžit a hlavně vyhrávat.

Zhruba do čtrnácti let byla gymnastika celý můj život. Bohužel se právě v tomto období začalo mé tělo nedobrovolně zakulacovat, podle mého názoru na špatných místech a já jsem to velmi těžce nesla.

Rodina a kamarádky se mě snažili utěšit, že ženská bez prsou a boků není ženská, ale já jsem s tím absolutně nesouhlasila a rozhodla se pro radikální řešení.

Veškeré svačiny, které mi máma připravovala do školy, končily při první příležitosti v odpadkovém koši. K obědu jsem si dávala jen saláty a ovoce. Doma to bylo horší, protože všechna jídla jsme jedli společně u jednoho stolu.

Proto ve mě končila jen půlka každé porce a já se vymlouvala, že už do sebe nedostanu ani kousíček. Kdo kdy viděl atletku, která by vypadala jako já?

Korunu tomu nasadila trenérka, která si mě jednou po cvičení vzala stranou a na rovinu mi řekla, že pokud chci pokračovat se sportem, musím zapracovat na svojí postavě. Prý bych brzy s takovými prsy a zadkem neudělala ani jednoduchý přemet.

Vše jsem odkývala, slíbila, že sama se sebou něco udělám. Pláč jsem si nechala až na doma, až budu zavřená v pokoji a zakrytá velkou peřinou.

Od rozhovoru s trenérkou jsem už v žaludku nikdy neudržela jídlo déle než třicet minut. Po každém soustu přišla na řadu toaleta, kde jsem si strčila prsty do krku.

Po pár týdnech byl můj rituál snazší než dřív, zvracet už šlo samo.  Bylo až neuvěřitelné jak se mi postava začala rychle měnit přesně tak, jak jsem chtěla. Prsa se zmenšovala, zadek mizel a trenérka mě chválila, jak jsem na sobě zapracovala.

Nikdy bych si nepřiznala, že moje neustálé hubnutí je problém. Konečně jsem byla zase spokojená, šťastná a na závodech vždy první. Šťastné období však netrvalo dlouho. Po pár měsících vystřídala elán únava, štěstí deprese a dobrý vzhled postava kostry.

Veškeré oblečení, ať už na závody nebo na normální chození, na mně doslova viselo. Před rodinou a všemi blízkými, kteří na mě upírali tázavé pohledy, jsem se vymlouvala, že se jim to jen zdá, protože nosím staré oblečení. Nějakou dobu mi lhaní dokonce procházelo.

Mistrovství Republiky bylo vyvrcholením sezony, na které se všichni těšili a pečlivě připravovali. Já nebyla výjimkou. Bohužel mi už od rána nebylo moc dobře. Cítila jsem se slabá, bez elánu a trochu se mi motala hlava.

Dopovala jsem se spoustou kávy a energetickými drinky a doufala, že mě nadmíra kofeinu udrží alespoň nějakou chvilku v pozoru. Se zaťatými zuby jsem zvládla celé dopoledne, ale při poslední disciplíně jsem se nemilosrdně skácela k zemi v bezvědomí.

Nepamatuji si, co všechno se kolem mě dělo. Zmatená jsem se vzbudila až v nemocnici, kde mi ze zápěstí trčelo několik hadiček napojených na pípající přístroje.

To co se dělo dalších několik týdnů a měsíců si bohužel pamatuji velmi dobře. Lékaři mé matce sdělili, že vážím pouhých třicet osm kilogramů. Alarmující podváha, tvrdili. Jelikož jsem nebyla plnoletá, zapojila se do celé věci i sociální pracovnice.

Nechápala jsem, o co všem jde. Mám krásnou postavu, za kterou se nemusím stydět! Je tedy pravda, že bych potřebovala ještě dvě, tři kila dolů, ale to zvládnu, proč to tolik řešit? Když sympatická doktorka definovala mou diagnózu, nevěřila jsem vlastním uším.

Mentální anorexie… Co je to za hloupost? Nechtěla jsem s nikým mluvit, všichni mi lezli na nervy. Odmítala jsem také odpornou nemocniční stravu, a tak jsem byla stále na kapačkách. Nepomáhalo mi ani sezení s psychologem a psychiatrem.

Naopak jsem si v sobě budovala stále větší blok a odmítala cokoli pozřít. Nakonec se všichni o mně, beze mě, dohodli, že nejlepší variantou, jak mě vyléčit, bude psychiatrická léčebna.

Věci nabraly rychlý spád a já už čekala na převoz do psychiatrického zařízení, kde jsem měla nastoupit na skupinovou terapii a zároveň docházet na soukromá sezení s psychologem. V té době jsem byla ze všeho už tak vyčerpaná, že protesty nepřicházely v úvahu.

Po několika týdnech se lékařům podařilo, abych začala alespoň po troškách přijímat potravu. K mému údivu mi bylo o něco lépe. Skupinové terapie byly zázrak a já jsem se dozvěděla spoustu informací o osudech jiných lidí, kteří měli podobný problém jako já.

Ač by to člověk neřekl, mezi anorektiky byli i kluci.

Do očí mi padl především Aleš, který, ač byl příliš hubený, se mi líbil a něco mě k němu přitahovalo. Po nějaké době jsme si k sobě přisedli ke stolu a navzájem se povzbuzovali, abychom ještě pár soust snědli.

Trávili jsme spolu více volného času při vycházkách a moc hezky jsme si vždycky popovídali. Musím říct, že jsme si s Alešem rozuměli a díky němu byl pobyt v léčebně alespoň o trošku snesitelnější.

Když jsem odjela na prodloužený víkend domů, abych v rodinném kruhu oslavila své patnácté narozeniny, nedokázala jsem se zbavit myšlenek na mého kamaráda. Díky bohu, cítil to samé.

Psal mi každý den hezké zprávy, ve kterých doufal, že už budeme zase brzy spolu.

Při návratu do léčebny na mě však čekalo nepříjemné překvapení. Aleš pohubl. A to výrazně. “Proč nejíš?” udeřila jsem na něho jedno odpoledne.

“Nemám na to chuť,” odsekl, a otočil se k oknu. Po tvářích se mi začaly koulet slzy, ale já se rozhodla se jim nepoddat. Vyběhla jsem z místnosti, našla jeho nejlepšího kamaráda a zeptala se, co se děje.

“Byl za ním jeho táta. Moc se nepohodli,” zašeptal, ale dál se o tom odmítal bavit. Dokázala jsem si představit, co se stalo. Nebývalo výjimkou, že rodičům došla trpělivost a oni nechali průchod svým citům. Včetně obviňování nemocného ze zničení jejich života.

Bylo mi Aleše líto, bohužel to byl však jeho boj, včetně všech rozhodnutí. Informován byl dostatečně. Nebude jíst, zemřeš. A já tomu mohla jen přihlížet.

Snažila jsem se mu být oporou. Každý den se nesl ve znamení tiché podpory, trpících povzdechů, občasného přemlouvání a pohledů z očí do očí, které měly říci vše. Za pár týdnů se Aleš probral.

Po malých krůčcích začal opět jíst, až se dostal na svou sice nízkou, ale původní váhu. Tetelila jsem se radostí. Útrapám však nebyl konec. Jednou večer si mě zavolala lékařka, aby mi sdělila radostnou zprávu:

“Pojedeš do lázní. Tvá léčba je téměř u konce, tak se snaž,” usmála se a podala mi papír se všemi informacemi. Chudák netušila, jak moc mě raní. Aleš totiž musel zůstat tam, kde je a mě čekala osamocená jízda daleko, kde jsem nikoho neznala. Nedalo se však nic dělat a já se musela vypravit na cestu.

V lázních to vypadalo mnohem lépe než v léčebně, ale i tak jsem z toho neměla radost. Aleš mi chyběl tak moc, že jsem každý večer tiše plakala do prošívaného polštáře. Slib, že mi bude psát naštěstí dodržel.

Po dvouměsíčním pobytu v lázních jsem podle doktora byla vyléčená. Jídlo a pití jsem přijímala bez problému, i když stále v malém množství. Čekal na mě normální život a já doufala, že i gymnastika.

Čas plynu. Začala jsem chodit zase do školy a na gymnastiku. Bohužel, nutná byla také setkání u psychologa a jednou za čas nás navštívila sociální pracovnice, která na vše důsledně dohlížela.

Vše bylo v tomto ohledu v pořádku a já se uzdravovala jak po fyzické tak psychické stránce. Stále se mi ale hrozně stýskalo po Alešovi. Zprávy, telefonáty a maily v žádném případě nemohly nahradit osobní setkání a objetí, ne-li polibek. Musela jsem se prozatím spokojit alespoň s tím.

Když jsem byla podle trenérky připravena na první závody, nemohla jsem se dočkat. Samým nadšením jsem o tom napsala Alešovi. V žádném případě jsem ale nečekala, že se na mě přijede podívat. Ale on přijel.

Radost, kterou jsem měla, když jsem ho uviděla stát na tribuně, jak zběsile na mě mává, se nedá ani popsat. Jeho přítomnost mě tak nakopla, že jsem cvičila tak jako nikdy předtím a všechny disciplíny jsem vyhrála.

Když jsem pak slezla ze stupně vítězů s pohárem, Aleš už na mě čekal a já jsem mu skončila v náručí. Dlouho jsme se objímali a dali si tak dlouho vytoužený polibek.

Tereza

Předchozí článek
Další článek
reklama
Související články
30.5.2023
Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů. Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost... Ale já jsem už měla Frantu,
29.5.2023
Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla. Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne. Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastn
29.5.2023
Pořádná dávka napětí na dovolenou! Baví vás detektivky a takzvané true crime story? Tak byste si neměli nechat ujít KRIMI REVUE SPECIÁL 2023. Najdete v něm dechberoucí příběhy těch největších zrůd z Československa. Z minulosti i současnosti. A pachateli jsou nejen muži, ale i ženy, mládež a senioři. Zanechali za sebou převážně zlo, bolest, prázdno. A to nepřišli na svět někde daleko, za ve
28.5.2023
Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila. Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Její „páníček“ Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přin
27.5.2023
Můj muž byl odjakživa bouřlivák. I když mně se to líbilo! K mému údivu si ale vybral mě. No, moc štěstí mi to nepřineslo. Jarek už měl na kontě nespočet zářezů, ale mně tvrdil, že mě také miluje. Měl vřelý vztah k alkoholu, zatímco já nikdy nezkusila ani alkohol, ani cigaretu. Neviděla jsem na alkoholu a kouření, případně drogách, nic zajímavého. Jarek si ale vyzkoušel vše. Brali jsme se, když
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zámek Vrbičany spjatý s nacistickou minulostí: Zůstává zde snad negativní energie ponurých událostí až do dnešních dnů?
enigmaplus.cz
Zámek Vrbičany spjatý s nacistickou minulostí: Zůstává zde snad negativní energie ponurých událostí až do dnešních dnů?
Zámek Vrbičany najdeme nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Tento pozdně barokní zámek byl postaven v 18. století Františkem Kresselem, svobodným pánem z Kvaltenberku, a to velice pravděpodobně na místě b
Krásna saunování: Horká alchymie a umění ceremoniálů
epochalnisvet.cz
Krásna saunování: Horká alchymie a umění ceremoniálů
Sauna. Nejdemokratičtější chrám, jaký kdy lidé postavili. Přináší odreagování, jaké může poskytnout hladovému jídlo, žíznivému voda, básníkovi čistý list papíru. A k tomu vyvolává v těle neuvěřitelné
BMW Alpina B5 GT: nejvýkonnější Alpina pro 250 vyvolených
iluxus.cz
BMW Alpina B5 GT: nejvýkonnější Alpina pro 250 vyvolených
Už více než 50 let se značka ALPINA věnuje vývoji a výrobě výjimečných automobilů pro znalce a nadšence. Firma obohacující automobilový svět prostřednictvím unikátních vozů, které charakterizuje dynam
Člověk vs. robot: Má smysl posílat lidi do vesmíru?
epochaplus.cz
Člověk vs. robot: Má smysl posílat lidi do vesmíru?
Vytvořili kráter na kometě 9P/Tempel. Postávají na Venuši, Titanu, asteroidu Eros i kometě Čurjumov-Gerasimenko. V současnosti prozkoumávají Měsíc i Mars a dva z nich vstoupili do mezihvězdného prosto
Usmíření až těsně před jeho smrtí
nasehvezdy.cz
Usmíření až těsně před jeho smrtí
České legendární herce Jiřinu Bohdalovou (92) a Radoslava Brzobohatého (†79) spojil osud. Vypadalo to, že tito dva umělci jsou pro sebe stvoření. Bouřlivé manželství ale nevydrželo a z lásky zbyla záš
Wrap se skyrovým dipem
tisicereceptu.cz
Wrap se skyrovým dipem
SKYR slouží nejen jako bílkovinami nabitá svačina, ale také jako ingredience, která má své místo ve sladkých i slaných receptech. Ingredience na salátovou směs – 4 porce 2 kuřecí prsa 1 konzerv
Proč je bolest v noci intenzivnější?
21stoleti.cz
Proč je bolest v noci intenzivnější?
Bolest vnímáme negativně, jako něco nepříjemného, co nám nedovoluje podávat stoprocentní výkon v práci či při sportu. Bolesti zubu, hlavy, zad či kloubů jsou zkrátka obtěžující, a tak často saháme po
Věnečky z kvítí jsem vysvobodila zakleté duše
skutecnepribehy.cz
Věnečky z kvítí jsem vysvobodila zakleté duše
To kvílení v noci mi nedalo spát, musela jsem zjistit, co se ve starém domě stalo. Kronika mi odhalila příběh tří nešťastných dívek, které neměly ani po smrti klid. Tehdy jsem jela na služební cestu do západních Čech. Pracovní jednání včetně setkání s německými kolegy se mělo uskutečnit během tří dnů a já našla ubytování v malém penzionu na
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
rezidenceonline.cz
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
Nádherný byt s desítkou rozmanitých luxusních pokojů představuje esenci dokonalého souznění orientální atmosféry se soudobou precizností, tak typickou pro nábytek a doplňky společnosti Covet House, je
Samsonova kašna: Monument uprostřed náměstí v Českých Budějovicích
epochanacestach.cz
Samsonova kašna: Monument uprostřed náměstí v Českých Budějovicích
Socha Samsona se lvem se uprostřed největšího českobudějovického náměstí odráží ve vodní hladině zdejší historické kašny už téměř tři sta let. Kašna je jednou z největších v zemi a je také symbolem města. Nikdo z návštěvníků Českých Budějovic nemůže minout náměstí Přemysla Otakara II. Leží přece přímo v centru města a navíc je druhým největším čtvercovým náměstím v republice. Ten
Ořechová másla
tisicereceptu.cz
Ořechová másla
Lze je dělat z nejrůznějších druhů ořechů, třeba z kešu či pistácií. Suroviny 500 g ořechů sklenice mixér Postup Připravte si vybrané ořechy a buď je použijte ve stavu, v jakém jste je k
Ilona Svobodová věří v další lásku
nasehvezdy.cz
Ilona Svobodová věří v další lásku
Herečka ze seriálu Ulice Ilona Svobodová (62) v posledních letech velmi milovala dva muže. Bohužel kvůli nepřízni osudu o oba přišla. Nejprve pochovala svého milovaného manžela, hudebního skladatel