SkutečnéPříběhy.cz
Domů     Bavilo mě vyhrávat
Bavilo mě vyhrávat

Nikdy by mě nenapadlo, že budu vážně nemocná. A už vůbec ne, že si za to budu moct sama, a to svým neuváženým jednáním. Teď vím, jak moc důležité je správně jíst, i kdyby vás mělo trápit nějaké to kilo na víc. 

Na sportovní gymnastiku jsem chodila od svých šesti let. Milovala jsem tento sport, byla to sice velká dřina a tréninky jsme měli tři až čtyři týdně, ale málokdy jsem si stěžovala. Bavilo mě trénovat, soutěžit a hlavně vyhrávat.

Zhruba do čtrnácti let byla gymnastika celý můj život. Bohužel se právě v tomto období začalo mé tělo nedobrovolně zakulacovat, podle mého názoru na špatných místech a já jsem to velmi těžce nesla.

reklama

Rodina a kamarádky se mě snažili utěšit, že ženská bez prsou a boků není ženská, ale já jsem s tím absolutně nesouhlasila a rozhodla se pro radikální řešení.

Veškeré svačiny, které mi máma připravovala do školy, končily při první příležitosti v odpadkovém koši. K obědu jsem si dávala jen saláty a ovoce. Doma to bylo horší, protože všechna jídla jsme jedli společně u jednoho stolu.

Proto ve mě končila jen půlka každé porce a já se vymlouvala, že už do sebe nedostanu ani kousíček. Kdo kdy viděl atletku, která by vypadala jako já?

Korunu tomu nasadila trenérka, která si mě jednou po cvičení vzala stranou a na rovinu mi řekla, že pokud chci pokračovat se sportem, musím zapracovat na svojí postavě. Prý bych brzy s takovými prsy a zadkem neudělala ani jednoduchý přemet.

reklama

Vše jsem odkývala, slíbila, že sama se sebou něco udělám. Pláč jsem si nechala až na doma, až budu zavřená v pokoji a zakrytá velkou peřinou.

Od rozhovoru s trenérkou jsem už v žaludku nikdy neudržela jídlo déle než třicet minut. Po každém soustu přišla na řadu toaleta, kde jsem si strčila prsty do krku.

Po pár týdnech byl můj rituál snazší než dřív, zvracet už šlo samo.  Bylo až neuvěřitelné jak se mi postava začala rychle měnit přesně tak, jak jsem chtěla. Prsa se zmenšovala, zadek mizel a trenérka mě chválila, jak jsem na sobě zapracovala.

Nikdy bych si nepřiznala, že moje neustálé hubnutí je problém. Konečně jsem byla zase spokojená, šťastná a na závodech vždy první. Šťastné období však netrvalo dlouho. Po pár měsících vystřídala elán únava, štěstí deprese a dobrý vzhled postava kostry.

reklama

Veškeré oblečení, ať už na závody nebo na normální chození, na mně doslova viselo. Před rodinou a všemi blízkými, kteří na mě upírali tázavé pohledy, jsem se vymlouvala, že se jim to jen zdá, protože nosím staré oblečení. Nějakou dobu mi lhaní dokonce procházelo.

Mistrovství Republiky bylo vyvrcholením sezony, na které se všichni těšili a pečlivě připravovali. Já nebyla výjimkou. Bohužel mi už od rána nebylo moc dobře. Cítila jsem se slabá, bez elánu a trochu se mi motala hlava.

Dopovala jsem se spoustou kávy a energetickými drinky a doufala, že mě nadmíra kofeinu udrží alespoň nějakou chvilku v pozoru. Se zaťatými zuby jsem zvládla celé dopoledne, ale při poslední disciplíně jsem se nemilosrdně skácela k zemi v bezvědomí.

Nepamatuji si, co všechno se kolem mě dělo. Zmatená jsem se vzbudila až v nemocnici, kde mi ze zápěstí trčelo několik hadiček napojených na pípající přístroje.

To co se dělo dalších několik týdnů a měsíců si bohužel pamatuji velmi dobře. Lékaři mé matce sdělili, že vážím pouhých třicet osm kilogramů. Alarmující podváha, tvrdili. Jelikož jsem nebyla plnoletá, zapojila se do celé věci i sociální pracovnice.

Nechápala jsem, o co všem jde. Mám krásnou postavu, za kterou se nemusím stydět! Je tedy pravda, že bych potřebovala ještě dvě, tři kila dolů, ale to zvládnu, proč to tolik řešit? Když sympatická doktorka definovala mou diagnózu, nevěřila jsem vlastním uším.

Mentální anorexie… Co je to za hloupost? Nechtěla jsem s nikým mluvit, všichni mi lezli na nervy. Odmítala jsem také odpornou nemocniční stravu, a tak jsem byla stále na kapačkách. Nepomáhalo mi ani sezení s psychologem a psychiatrem.

Naopak jsem si v sobě budovala stále větší blok a odmítala cokoli pozřít. Nakonec se všichni o mně, beze mě, dohodli, že nejlepší variantou, jak mě vyléčit, bude psychiatrická léčebna.

Věci nabraly rychlý spád a já už čekala na převoz do psychiatrického zařízení, kde jsem měla nastoupit na skupinovou terapii a zároveň docházet na soukromá sezení s psychologem. V té době jsem byla ze všeho už tak vyčerpaná, že protesty nepřicházely v úvahu.

Po několika týdnech se lékařům podařilo, abych začala alespoň po troškách přijímat potravu. K mému údivu mi bylo o něco lépe. Skupinové terapie byly zázrak a já jsem se dozvěděla spoustu informací o osudech jiných lidí, kteří měli podobný problém jako já.

Ač by to člověk neřekl, mezi anorektiky byli i kluci.

Do očí mi padl především Aleš, který, ač byl příliš hubený, se mi líbil a něco mě k němu přitahovalo. Po nějaké době jsme si k sobě přisedli ke stolu a navzájem se povzbuzovali, abychom ještě pár soust snědli.

Trávili jsme spolu více volného času při vycházkách a moc hezky jsme si vždycky popovídali. Musím říct, že jsme si s Alešem rozuměli a díky němu byl pobyt v léčebně alespoň o trošku snesitelnější.

Když jsem odjela na prodloužený víkend domů, abych v rodinném kruhu oslavila své patnácté narozeniny, nedokázala jsem se zbavit myšlenek na mého kamaráda. Díky bohu, cítil to samé.

Psal mi každý den hezké zprávy, ve kterých doufal, že už budeme zase brzy spolu.

Při návratu do léčebny na mě však čekalo nepříjemné překvapení. Aleš pohubl. A to výrazně. “Proč nejíš?” udeřila jsem na něho jedno odpoledne.

“Nemám na to chuť,” odsekl, a otočil se k oknu. Po tvářích se mi začaly koulet slzy, ale já se rozhodla se jim nepoddat. Vyběhla jsem z místnosti, našla jeho nejlepšího kamaráda a zeptala se, co se děje.

“Byl za ním jeho táta. Moc se nepohodli,” zašeptal, ale dál se o tom odmítal bavit. Dokázala jsem si představit, co se stalo. Nebývalo výjimkou, že rodičům došla trpělivost a oni nechali průchod svým citům. Včetně obviňování nemocného ze zničení jejich života.

Bylo mi Aleše líto, bohužel to byl však jeho boj, včetně všech rozhodnutí. Informován byl dostatečně. Nebude jíst, zemřeš. A já tomu mohla jen přihlížet.

Snažila jsem se mu být oporou. Každý den se nesl ve znamení tiché podpory, trpících povzdechů, občasného přemlouvání a pohledů z očí do očí, které měly říci vše. Za pár týdnů se Aleš probral.

Po malých krůčcích začal opět jíst, až se dostal na svou sice nízkou, ale původní váhu. Tetelila jsem se radostí. Útrapám však nebyl konec. Jednou večer si mě zavolala lékařka, aby mi sdělila radostnou zprávu:

“Pojedeš do lázní. Tvá léčba je téměř u konce, tak se snaž,” usmála se a podala mi papír se všemi informacemi. Chudák netušila, jak moc mě raní. Aleš totiž musel zůstat tam, kde je a mě čekala osamocená jízda daleko, kde jsem nikoho neznala. Nedalo se však nic dělat a já se musela vypravit na cestu.

V lázních to vypadalo mnohem lépe než v léčebně, ale i tak jsem z toho neměla radost. Aleš mi chyběl tak moc, že jsem každý večer tiše plakala do prošívaného polštáře. Slib, že mi bude psát naštěstí dodržel.

Po dvouměsíčním pobytu v lázních jsem podle doktora byla vyléčená. Jídlo a pití jsem přijímala bez problému, i když stále v malém množství. Čekal na mě normální život a já doufala, že i gymnastika.

Čas plynu. Začala jsem chodit zase do školy a na gymnastiku. Bohužel, nutná byla také setkání u psychologa a jednou za čas nás navštívila sociální pracovnice, která na vše důsledně dohlížela.

Vše bylo v tomto ohledu v pořádku a já se uzdravovala jak po fyzické tak psychické stránce. Stále se mi ale hrozně stýskalo po Alešovi. Zprávy, telefonáty a maily v žádném případě nemohly nahradit osobní setkání a objetí, ne-li polibek. Musela jsem se prozatím spokojit alespoň s tím.

Když jsem byla podle trenérky připravena na první závody, nemohla jsem se dočkat. Samým nadšením jsem o tom napsala Alešovi. V žádném případě jsem ale nečekala, že se na mě přijede podívat. Ale on přijel.

Radost, kterou jsem měla, když jsem ho uviděla stát na tribuně, jak zběsile na mě mává, se nedá ani popsat. Jeho přítomnost mě tak nakopla, že jsem cvičila tak jako nikdy předtím a všechny disciplíny jsem vyhrála.

Když jsem pak slezla ze stupně vítězů s pohárem, Aleš už na mě čekal a já jsem mu skončila v náručí. Dlouho jsme se objímali a dali si tak dlouho vytoužený polibek.

Tereza

Předchozí článek
Další článek
reklama
Související články
1.2.2023
Byla jsem v pubertě, když se moji rodiče rozvedli. Zůstala jsem sama s mámou, která po novém vztahu rozhodně neprahla. A mně to vyhovovalo. Na nezájem opačného pohlaví si rozhodně nemohla stěžovat. „Žádného chlapa nepotřebuji, mám tebe,“ tvrdila mi často pořád dokola. V první řadě to však byla vždy úžasná máma, která se mi odmalička maximálně věnovala a pomáhala mi. Když mi v maturitním ročníku
31.1.2023
Po druhém dítěti jsem to už nevydržela. Šlo to se mnou rychle z kopce, domov mě ubíjel. Musela jsem pryč. Pryč od dětí, pryč od manžela! Celý život jsem byla spíš děvče do světa. Milovala jsem život ve městě, vyžívala jsem se v chození na akce a zbožňovala jsem svoji volnost. Vždycky jsem byla velice extrovertní člověk a milovala jsem společnost. Dlouho jsem si života užívala plnými doušky. Moj
31.1.2023
Byla jsem hrdá na muže, který stál po mém boku. Byl galantní a hodný, udělal by pro mě první poslední. Všechno se ale změnilo, když se mi nedařilo otěhotnět… Karla jsem poznala v práci. Byl můj přímý nadřízený, milý a vřelý ke všem. Zakoukala jsem se do něj okamžitě. Byl o sedm let starší než já, líbilo se mi na něm, jak je vždy pozorný k ženám a bere na jejich práci velký ohled. Začali jsme sp
30.1.2023
O důvěřivosti seniorů se mluví a píše neustále. Jednomu jsem ale skočila na lep i já. Naštěstí zasáhla má neteř a všechno dopadlo dobře. Moje maminka byla tehdy už stará. Bydlela sama v malém bytě na sídlišti. Staraly jsme se o ni se sestrou. Ta navrhovala, aby se k babičce nastěhovala její dcera Ivanka. Já jsem ale neteři nevěřila. Když jsem ji jako malou hlídala, občas si tajně odnesla nějako
29.1.2023
Opravdová láska dokáže hory přenášet. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. Bohužel, člověk asi nemůže mít v životě všechno, co by si přál. Nebylo mi ještě ani devatenáct, když jsem se zamilovala. Jirka byl láska na první pohled. Od té doby jsme byli pořád spolu. „Nechceš se jet podívat k bráchovi na chalupu, budou tam i děcka,“ zeptal se mě jednoho letního rána. Bylo to poprvé, kdy jsme začali m
Nenechte si ujít další zajímavé články
Konec módy korzetů: Odmítaly je ženy nosit kvůli válce?
epochaplus.cz
Konec módy korzetů: Odmítaly je ženy nosit kvůli válce?
Už ve starověké Krétě kolem roku 1800 př. n.l. nosí ženy korzety vyrobené z měděných plátů. Starověké Římanky používají pro zakrytí ňader pruhy látky omotané okolo hrudníku, ty znázorňují i nástěnné m
Žárlí na manželovu bývalku?
nasehvezdy.cz
Žárlí na manželovu bývalku?
I když už od jejich rozchodu uplynulo hodně vody, ze vztahu s Justinem Bieberem (28) čerpá zpěvačka Selena Gomez (30) dodnes, alespoň v písních. Neustálé rozchody a návraty a guláš v hlavě z lásky
Na lásku můžete narazit kdekoli
skutecnepribehy.cz
Na lásku můžete narazit kdekoli
Láska není jen pro mladé. Kvete opravdu v každém věku a narazit na ni můžete třeba i při nakupování potravin. Bylo mi čtyřicet sedm let a deset let jsem byla rozvedená. Sen o novém vztahu jsem už dávno dosnila. Byla jsem přesvědčená, že mě žádná velká láska už nečeká. Dokud jsem nepoznala Jaromíra. Už jsme si neměli co říct
Sabina Laurinová už nechce být sama
nasehvezdy.cz
Sabina Laurinová už nechce být sama
Ačkoli je Sabina Laurinová (50), kterou můžeme vídat v seriálu ZOO, velmi krásná žena, sama přiznala, že už na sobě občas přibývající roky pociťuje. A přestože v minulosti tvrdila, že se do žádných
Záhadný římský předmět zřejmě sloužil magii
21stoleti.cz
Záhadný římský předmět zřejmě sloužil magii
Podivných dutých, kovových dvanáctistěnů s velkými otvory v každé ze stran a čepy v každém rohu, pocházejících z dob římské říše, bylo po celé Evropě nalezeno mnoho. Nikdo však netuší, k čemu tyto záh
Výstava: Zemědělská krajina a technika na fotografiích Miloše Sedláčka
epochanacestach.cz
Výstava: Zemědělská krajina a technika na fotografiích Miloše Sedláčka
Výstava výtvarného fotografa Miloše Sedláčka představí témata krajiny v jejích různých podobách se zaměřením na krajinu zemědělskou. Vernisáž výstavy Miloš Sedláček – fotografie ZE MĚ proběhne ve čt
Poslední dílo slavného architekta celebrit
rezidenceonline.cz
Poslední dílo slavného architekta celebrit
Jeho návrhy okouzlovaly slavné, bohaté a mocné napříč generacemi. Projektantská kariéra Wallace Neffa trvala dlouhá desetiletí, od dvacátých let minulého století až do roku 1982, kdy zemřel. Na své
Kuře s chorizem a bramborami
tisicereceptu.cz
Kuře s chorizem a bramborami
Chorizo /čorízo/ je typický španělský salám, který Španělé přidávají téměř do kažého pokrmu. Nejlépe však chutná v kombinaci s opečenými bramborami a kuřetem. Ingredience 4 ks kuřecích prsou s k
Marinované krevety s opečenou bagetou
tisicereceptu.cz
Marinované krevety s opečenou bagetou
Pravá chuťovka pro milovníky mořských plodů. Jako příloha stačí opečená bageta, kterou si vytřete i zbylou šťávu z pánve. Ingredience 200 g nevyloupaných krevet 5 lžic olivového oleje šťáva z
Saunování: Častou chybou je spojení odpočinku s plaváním v bazénu
epochalnisvet.cz
Saunování: Častou chybou je spojení odpočinku s plaváním v bazénu
Saunování je opravdovým umění relaxace. Teplem se dá zbavit svalových potíží i těžkých myšlenek. Pravidelné saunování zbavuje stresu, podporuje imunitu, pomáhá proti bolestem zad i migrénám.  
Záhada vlaku Zanetti: Po vjezdu do tunelu se už nikdy neobjevil!
enigmaplus.cz
Záhada vlaku Zanetti: Po vjezdu do tunelu se už nikdy neobjevil!
V roce 1911 se v Itálii chystala zajímavá technicko-společenská událost. Železniční společnost Zanetti vypravila nový typ osobního vlaku na propagační jízdu. Skončilo to však poněkud rozpačitě. Vlak v
Nový Falkensteiner Hotel Montafon: Ekologie. Hory. Ochrana přírody.
iluxus.cz
Nový Falkensteiner Hotel Montafon: Ekologie. Hory. Ochrana přírody.
Ekologie. Hory. Ochrana přírody. Tři kvalitní pojmy, které označují nový Falkensteiner Hotel Montafon v rakouském Vorarlbersku. Ještě před svým oficiálním otevřením 16. prosince 2022 nasazuje první pě