Nikdy by mě nenapadlo, že budu vážně nemocná. A už vůbec ne, že si za to budu moct sama, a to svým neuváženým jednáním. Teď vím, jak moc důležité je správně jíst, i kdyby vás mělo trápit nějaké to kilo na víc.
Na sportovní gymnastiku jsem chodila od svých šesti let. Milovala jsem tento sport, byla to sice velká dřina a tréninky jsme měli tři až čtyři týdně, ale málokdy jsem si stěžovala. Bavilo mě trénovat, soutěžit a hlavně vyhrávat. Zhruba do čtrnácti let byla gymnastika celý můj život. Bohužel se právě v tomto období začalo mé tělo nedobrovolně zakulacovat, podle mého názoru na špatných místech a já jsem to velmi těžce nesla. Rodina a kamarádky se mě snažili utěšit, že ženská bez prsou a boků není ženská, ale já jsem s tím absolutně nesouhlasila a rozhodla se pro radikální řešení.
Veškeré svačiny, které mi máma připravovala do školy, končily při první příležitosti v odpadkovém koši. K obědu jsem si dávala jen saláty a ovoce. Doma to bylo horší, protože všechna jídla jsme jedli společně u jednoho stolu. Proto ve mě končila jen půlka každé porce a já se vymlouvala, že už do sebe nedostanu ani kousíček. Kdo kdy viděl atletku, která by vypadala jako já? Korunu tomu nasadila trenérka, která si mě jednou po cvičení vzala stranou a na rovinu mi řekla, že pokud chci pokračovat se sportem, musím zapracovat na svojí postavě. Prý bych brzy s takovými prsy a zadkem neudělala ani jednoduchý přemet. Vše jsem odkývala, slíbila, že sama se sebou něco udělám. Pláč jsem si nechala až na doma, až budu zavřená v pokoji a zakrytá velkou peřinou.
Od rozhovoru s trenérkou jsem už v žaludku nikdy neudržela jídlo déle než třicet minut. Po každém soustu přišla na řadu toaleta, kde jsem si strčila prsty do krku. Po pár týdnech byl můj rituál snazší než dřív, zvracet už šlo samo. Bylo až neuvěřitelné jak se mi postava začala rychle měnit přesně tak, jak jsem chtěla. Prsa se zmenšovala, zadek mizel a trenérka mě chválila, jak jsem na sobě zapracovala.
Nikdy bych si nepřiznala, že moje neustálé hubnutí je problém. Konečně jsem byla zase spokojená, šťastná a na závodech vždy první. Šťastné období však netrvalo dlouho. Po pár měsících vystřídala elán únava, štěstí deprese a dobrý vzhled postava kostry. Veškeré oblečení, ať už na závody nebo na normální chození, na mně doslova viselo. Před rodinou a všemi blízkými, kteří na mě upírali tázavé pohledy, jsem se vymlouvala, že se jim to jen zdá, protože nosím staré oblečení. Nějakou dobu mi lhaní dokonce procházelo.
Mistrovství Republiky bylo vyvrcholením sezony, na které se všichni těšili a pečlivě připravovali. Já nebyla výjimkou. Bohužel mi už od rána nebylo moc dobře. Cítila jsem se slabá, bez elánu a trochu se mi motala hlava. Dopovala jsem se spoustou kávy a energetickými drinky a doufala, že mě nadmíra kofeinu udrží alespoň nějakou chvilku v pozoru. Se zaťatými zuby jsem zvládla celé dopoledne, ale při poslední disciplíně jsem se nemilosrdně skácela k zemi v bezvědomí. Nepamatuji si, co všechno se kolem mě dělo. Zmatená jsem se vzbudila až v nemocnici, kde mi ze zápěstí trčelo několik hadiček napojených na pípající přístroje.
To co se dělo dalších několik týdnů a měsíců si bohužel pamatuji velmi dobře. Lékaři mé matce sdělili, že vážím pouhých třicet osm kilogramů. Alarmující podváha, tvrdili. Jelikož jsem nebyla plnoletá, zapojila se do celé věci i sociální pracovnice. Nechápala jsem, o co všem jde. Mám krásnou postavu, za kterou se nemusím stydět! Je tedy pravda, že bych potřebovala ještě dvě, tři kila dolů, ale to zvládnu, proč to tolik řešit? Když sympatická doktorka definovala mou diagnózu, nevěřila jsem vlastním uším. Mentální anorexie… Co je to za hloupost? Nechtěla jsem s nikým mluvit, všichni mi lezli na nervy. Odmítala jsem také odpornou nemocniční stravu, a tak jsem byla stále na kapačkách. Nepomáhalo mi ani sezení s psychologem a psychiatrem. Naopak jsem si v sobě budovala stále větší blok a odmítala cokoli pozřít. Nakonec se všichni o mně, beze mě, dohodli, že nejlepší variantou, jak mě vyléčit, bude psychiatrická léčebna.
Věci nabraly rychlý spád a já už čekala na převoz do psychiatrického zařízení, kde jsem měla nastoupit na skupinovou terapii a zároveň docházet na soukromá sezení s psychologem. V té době jsem byla ze všeho už tak vyčerpaná, že protesty nepřicházely v úvahu. Po několika týdnech se lékařům podařilo, abych začala alespoň po troškách přijímat potravu. K mému údivu mi bylo o něco lépe. Skupinové terapie byly zázrak a já jsem se dozvěděla spoustu informací o osudech jiných lidí, kteří měli podobný problém jako já. Ač by to člověk neřekl, mezi anorektiky byli i kluci. Do očí mi padl především Aleš, který, ač byl příliš hubený, se mi líbil a něco mě k němu přitahovalo. Po nějaké době jsme si k sobě přisedli ke stolu a navzájem se povzbuzovali, abychom ještě pár soust snědli. Trávili jsme spolu více volného času při vycházkách a moc hezky jsme si vždycky popovídali. Musím říct, že jsme si s Alešem rozuměli a díky němu byl pobyt v léčebně alespoň o trošku snesitelnější.
Když jsem odjela na prodloužený víkend domů, abych v rodinném kruhu oslavila své patnácté narozeniny, nedokázala jsem se zbavit myšlenek na mého kamaráda. Díky bohu, cítil to samé. Psal mi každý den hezké zprávy, ve kterých doufal, že už budeme zase brzy spolu.
Při návratu do léčebny na mě však čekalo nepříjemné překvapení. Aleš pohubl. A to výrazně. “Proč nejíš?” udeřila jsem na něho jedno odpoledne.
“Nemám na to chuť,” odsekl, a otočil se k oknu. Po tvářích se mi začaly koulet slzy, ale já se rozhodla se jim nepoddat. Vyběhla jsem z místnosti, našla jeho nejlepšího kamaráda a zeptala se, co se děje.
“Byl za ním jeho táta. Moc se nepohodli,” zašeptal, ale dál se o tom odmítal bavit. Dokázala jsem si představit, co se stalo. Nebývalo výjimkou, že rodičům došla trpělivost a oni nechali průchod svým citům. Včetně obviňování nemocného ze zničení jejich života. Bylo mi Aleše líto, bohužel to byl však jeho boj, včetně všech rozhodnutí. Informován byl dostatečně. Nebude jíst, zemřeš. A já tomu mohla jen přihlížet.
Snažila jsem se mu být oporou. Každý den se nesl ve znamení tiché podpory, trpících povzdechů, občasného přemlouvání a pohledů z očí do očí, které měly říci vše. Za pár týdnů se Aleš probral. Po malých krůčcích začal opět jíst, až se dostal na svou sice nízkou, ale původní váhu. Tetelila jsem se radostí. Útrapám však nebyl konec. Jednou večer si mě zavolala lékařka, aby mi sdělila radostnou zprávu:
“Pojedeš do lázní. Tvá léčba je téměř u konce, tak se snaž,” usmála se a podala mi papír se všemi informacemi. Chudák netušila, jak moc mě raní. Aleš totiž musel zůstat tam, kde je a mě čekala osamocená jízda daleko, kde jsem nikoho neznala. Nedalo se však nic dělat a já se musela vypravit na cestu.
V lázních to vypadalo mnohem lépe než v léčebně, ale i tak jsem z toho neměla radost. Aleš mi chyběl tak moc, že jsem každý večer tiše plakala do prošívaného polštáře. Slib, že mi bude psát naštěstí dodržel. Po dvouměsíčním pobytu v lázních jsem podle doktora byla vyléčená. Jídlo a pití jsem přijímala bez problému, i když stále v malém množství. Čekal na mě normální život a já doufala, že i gymnastika.
Čas plynu. Začala jsem chodit zase do školy a na gymnastiku. Bohužel, nutná byla také setkání u psychologa a jednou za čas nás navštívila sociální pracovnice, která na vše důsledně dohlížela. Vše bylo v tomto ohledu v pořádku a já se uzdravovala jak po fyzické tak psychické stránce. Stále se mi ale hrozně stýskalo po Alešovi. Zprávy, telefonáty a maily v žádném případě nemohly nahradit osobní setkání a objetí, ne-li polibek. Musela jsem se prozatím spokojit alespoň s tím.
Když jsem byla podle trenérky připravena na první závody, nemohla jsem se dočkat. Samým nadšením jsem o tom napsala Alešovi. V žádném případě jsem ale nečekala, že se na mě přijede podívat. Ale on přijel. Radost, kterou jsem měla, když jsem ho uviděla stát na tribuně, jak zběsile na mě mává, se nedá ani popsat. Jeho přítomnost mě tak nakopla, že jsem cvičila tak jako nikdy předtím a všechny disciplíny jsem vyhrála. Když jsem pak slezla ze stupně vítězů s pohárem, Aleš už na mě čekal a já jsem mu skončila v náručí. Dlouho jsme se objímali a dali si tak dlouho vytoužený polibek.
Tereza
