Jiří mě opustil po patnácti letech manželství a v jeho novém rozletu mu ani nevadilo, že pro naši dvanáctiletou dceru to byla dost těžká rána.
Jiří si při rozvodu prosadil střídavou péči, já jsem byla v takovém šoku, že jsem nebyla schopná moc přemýšlet. Když souhlasila i dcerka Klárka, události dostaly spád. Peníze utržené za byt jsme si s Jiřím rozdělili napůl. Já koupila dvougarsonku, on si pronajal byt na stejném sídlišti. Klárka tam měla svůj pokojíček a u svého otce bývala většinou od pondělí do středy. Protože Jiří si v práci bere většinou víkendové služby, u mě bydlela od čtvrtka do neděle. Do bytu k Jiřímu se ale brzy přistěhovala i jeho o dvacet let mladší přítelkyně Lucie. Tou dobou si Klárka začala stěžovat, že se jí u táty nelíbí. K jídlu bývá jen chleba s paštikou, protože Lucie nevaří, zato hodně kouří. Spolu s Jiřím chodí pozdě domů, pak jsou hluční a někdy se i hádají, což ji budí a pak nemůže usnout.
Nechceme ho zpátky
V okamžiku, kdy jsem se konečně odhodlala, že situaci nějak vyřeším, sbalila si Lucie svých pár švestek a odstěhovala se. Jiří to nesl velmi těžce a Klárka se snažila nejprve tátu utěšovat, i když byla v podstatě ráda. Jenže Jiří začal útěchu hledat v alkoholu, což Klárce vadilo neskutečně. Jiří navíc došel k názoru, že nejlepší bude, když se vrátí domů. Začal mi volat. Poprvé jsem se s ním sešla, a když jsem pochopila, že má jediný cíl, přemluvit mě, abychom opět byli spolu, už jsem další schůzku nepřipustila. Jiří na mě čekal před prací, telefonoval snad dvacetkrát denně. Na Kláru čekal před školou opilý. Jenže ani já, ani ona už v žádném případě nechceme jeho návrat. Uvědomila jsem si, že je mi bez něj mnohem lépe než s ním. Navíc začal s Lucií dost kouřit, což nesnáším. A já si navíc užívala volnosti. Zapsala jsem se na jógu a jednou týdně vyrážela s kolegyněmi do sauny.
Akce Kramle
Jednou, když se zase Jiří marně snažil dozvonit, Klára prohlásila: „Tohle dál nejde. Táta se asi zbláznil. Musíme něco udělat.“ Její návrhy byly pestré, od udání na policii až po anonymní vyhrůžky v dopise. Pak ale prohlásila: „A co vzít prostě kramle?“
„Kramle“ jsme nakonec vyhodnotily jako optimální řešení a byla to Klára, kdo se s ohromným elánem vrhl na hledání našeho nového domova. Na mně zůstalo zajistit zrušení střídavé péče. Vzhledem ke Klářině písemnému prohlášení a kamarádce právničce to šlo poměrně hladce. Zanedlouho jsme našli i zájemce o náš byt a mohly se přestěhovat do pronájmu, než se rozhodneme, co podnikneme dál, hlavně s ohledem na Klárku. Byla totiž od dětství přesvědčená, že půjde studovat na vysokou školu a stane se veterinářkou.
Začátek nového života
Já jsem zatím statečně vzdorovala Jiřímu, změnila si telefonní číslo a do posledního dne před stěhováním parkovala na jiném místě, aby mi za stěrači nenechával natrhané kytky a lístečky s milostným vyznáním. Okamžik, kdy jsme si první večer po přestěhování sedly na ne zcela vybalené krabice, jsme oslavily jako začátek nového života. Všichni kolem nás věděli, že naše adresa je tajná, a mému ex ji nevyzradili. Svou roli jít s tátou, kterého neměla vůbec chuť vidět, alespoň jednou za měsíc na „pokec“, Klára taky zvládla. Jiří se uklidnil ve chvíli, kdy si něco začal s jednou mladší rozvedenou paní se dvěma dětmi, a já jsem dodnes vděčná dceři za její nápad s „kramlemi“.
Veronika M. (45), Praha
