Měla jsem dědu ráda, bohužel jsem ho vídala málokdy. Táta se s ním kdysi pohádal, a tak jsme dědečka nenavštěvovali zrovna často.

Když umřel děda, vyplakala jsem moře. Měla jsem ho moc ráda, ale vídali jsme se málokdy, protože táta se s ním nejdřív nebavil vůbec a později velmi málo.

Před lety se kvůli něčemu pohádali, kdoví, jestli už nezapomněli, kvůli čemu, a od té doby se skoro nestýkali. Jen když máma, která byla měkkého srdce stejně jako já, jednou za uherský rok tátu přemluvila, vypravili jsme se za dědou.

Byly to moje nejkrásnější chvíle. Děda bydlel v baráčku na kraji lesa, choval psy, včelařil, byl vášnivý čtenář, sbíral odznaky. Krásně se s ním povídalo. Když jsem byla malá, vyprávěl mi pohádky o králích a dracích, princeznách a zlých čarodějích. Když umřel, cítila jsem se prachbídně.

Gramofon

Jeli jsme do jeho baráčku, ale s hrozným pocitem, že děda už tam nebude. Naši se rozhodli, že se dům prodá, jenže já jsem si naopak dělala naděje, že si ho necháme a budeme tam jezdit jako na chalupu.

Nyní jsem pochopila, že o tu poslední památku na dědu, dům u lesa, kde to krásně vonělo, přijdu rovněž. „Ty peníze se hodí,“ ujišťoval mě táta.

„Koupím ti gramofon, vím, jak moc si ho přeješ.“ Čert aby vzal gramofon, pomyslela jsem si, když jsem procházela milovaným domkem a snažila se vrýt si všechny ty místnosti do paměti.

Kuchyň se starými kamny a košíkem dříví, obývací místnost s až nezvykle velikou knihovnou, ložnici s obrázky místních naivních malířů. Sbohem, dědo, říkala jsem si a slzy jsem si ani neutírala, bylo by to zbytečné. Pak někdo zazvonil.

Památka

Otevřeli jsme malé, usměvavé babičce, také byla uplakaná. Říkala, že byla dědova dobrá známá, že si spolu pokaždé hezky popovídali anebo někdy poseděli v místní hospůdce. Přinesla knížky, které si od dědy vypůjčila. „Byl jako veřejná knihovna,“ smála se.

Pak jsem si všimla, že s sebou má nejen knížky. Vedle ní seděl pes, pouliční směs, nádherná. „Ten se tady k němu jednou přidal, byl opuštěný, děda se ho ujal. Vzala jsem si ho teď k sobě, ale nechat si ho nemůžu.

Co s ním mám dělat?“ Rodičům spadla brada a já jsem cítila, jak se mi srdce prudce rozbušilo. Takže přece jen budu mít po dědovi památku. A, světe, zboř se, živou. „My si ho taky nemůžeme nechat,“ slyšela jsem, jak táta váhavě odpovídá.

„Bydlíme v paneláku, pes do paneláku nepatří.“ Vložila jsem se do hovoru: „Proč by nepatřil? Nechci žádný gramofon. Chci mít památku na dědu.“

Sklonila jsem se k chlupáčovi a vzala si ho do náruče. Spokojeně vrněl. Táta si jen smutně povzdychl, babička se spokojeně usmála a povídá: „Jsi hodná holka. Hezky se o Punťu starej.“

Alena (62), Zlínsko