Byly jsme dost nesourodá partička kamarádek, které se potřebovaly jednou týdně pořádně předvést. Naše hloupé a podivné divadýlko bychom možná hrály dodnes. Kdyby…
Znaly jsme se ze základky. Pak nás život zavál různými směry a osud zařídil, abychom se po mnoha letech opět sešly v jednom městě. Výhodou bylo, že jsme o sobě mnoho nevěděly, a tak jsme se mohly vzájemně ohromovat při nezávazném tlachání.
Byl to den, jako každý jiný
V ten den zpočátku probíhalo všechno jako jindy. Ve vinárně jsem byla první já a jako jediná včas. To čekání mě rozčilovalo, copak lidé nedokážou být dochvilní? Nesnáším čekání a neuchlácholilo mě ani jiskřivé vínko ve sklence přede mnou. Konečně přišla Lída. Zase, jako ostatně pokaždé, obtěžkaná obrovskými nákupními taškami. Lída totiž nesmí projít kolem obchodu… Manželovi se daří v podnikání, a tak si nemusí dělat starosti jak zaplatit složenky, jestli jít, či nejít do restaurace na večeři nebo jet do Barcelony.
Hovory o vnoučatech nás nebavily
Když její dcera porodila dvě vnučky, Lída, léta nevytížená prací, začala s občasným hlídáním. Takže nás dnes už neprudí detailním líčením, jak si na aukci koupila nějakou brož, ale zahlcuje nás historkami ze svého hlídacího dobrodružství, fotkami a videi vnuček. „Ahoj, Mileno,“ Lída rozhodila tašky na všechny strany a pohodlně se uvelebila na židli. Vzápětí se přihnal přeochotný číšník. Už dávno věděl, že téhle kamarádky je ze všech těch čtyř třeba si všímat nejvíc. Ta nezůstane u jedné sklenky obyčejné frankovky. A dýško také nebude marné. Mezitím už do vinotéky vstoupila Ála. Děsí ji ubíhající léta a její módní kreace i vystupování bývají často docela ostudné. Tentokrát ohromila džínovou minisukní, kožešinovou vestičkou a zrzavým přelivem na vlasech. „Ahóóój, všichni,“ křičela už na schodech. Álin syn se oženil a šel za prací na druhý konec republiky. Tam ho pohltila manželčina rodina a za matkou se dostane málokdy. Jejich krásné vztahy se nabouraly a Ála tím dost trpí. Ale samozřejmě to nikdy nepřizná.
Hrála si na všeznalou superženu
Jako poslední se do vinárny vřítila Dáša. Přirozeně, ona je přece pořád ve spěchu. Nestíhá, má práce nad hlavu a musí to dávat neustále najevo. Víc než svého manžela a dospělé děti miluje svou práci. K životu potřebuje úspěch, uznání, fofr, šibeniční termíny, přesčasy, dramatické porady, prací naplněné víkendy, nenadálé zvraty a kdoví co ještě. Všechno je dobré, hlavně když se něco děje. Dáša usedla na židli a elegantně hodila nohu přes nohu. „To byl zase den!“ záhadně se usmála a čekala až na ni budeme všechny dychtivě viset pohledem. Ona, coby redaktorka jistě mohla zažít různá dobrodružství. Jenže Álu tyto její úžasné historky iritovaly. Zřejmě jí nastavovaly zrcadlo její vlastní nudy všedních osamocených dnů. Já jsem sice věděla, že Dáša přehání, ale celkem mi to nevadilo. Její historky byly vždy zábavné a čas u vínečka tak příjemně plynul. A Lída? Ta její slova přímo hltala. Jakékoli zprávy ze světa mimo její domov, byly pro ni úžasné. Zejména pokud šlo o nějaké drby o umělcích. „Jé, ty máš novou kabelku,“ přerušila Dášin tok informací Ála a vrhla se po Lídině tašce. „To je Gucci, že jo?“ vyvalila nevěřícně oči a závist z ní v té chvíli přímo prýštila.
Najednou se ozvala rána
Naše nezávazné tlachání se tak úspěšně rozvíjelo a my hrály své role bezchybně. Přece hlavním cílem bylo ukázat kamarádkám, že jsme v pohodě, že se máme dobře, vše je OK. Jen tak jsme mohly o tom přesvědčit i samy sebe. Jenže ten den se mělo všechno změnit. Uprostřed jásání nad Lídinou kabelkou se ozvala rána. Zraky všech hostů se stočily jedním směrem. U vchodu na toaletu ležela na zemi žena, která ještě před chvílí seděla u vedlejšího stolu.
Život dostal jiný smysl
Duchapřítomný barmana začal hned s oživováním. Paní byla elegantně oblečená, měla perfektní účes, moderní sestřih a rozhodně byla o dost mladší než my! Záchranáři přijeli velice rychle a nešťastnou ženu odvezli. My už se ale ten večer nezmohly prakticky na žádné slovo. Mlčky jsme dopily, zaplatily a domluvily se na příští týden. Na týden, kdy naše pravé přátelství mělo teprve začít.
Mít se komu svěřit
Po šokující události jsme každá prošla nějakou záhadnou proměnou. Jako bychom vypily elixír pravdomluvnosti. Jakoby na nás sáhla smrt. Nikdy jsme se nedozvěděly, zda žena přežila, nebo ne. Najednou jsme braly ale jako velký dar, že žijeme my, že se můžeme scházet, že máme šanci si s někým promluvit. Ano, promluvit o svých starostech, trápeních, ale i obyčejných radostech, upřímně, bez komedie. Přestaly jsme si konečně hrát na kamarádky, najednou jsme jimi skutečně byly.
Milena A. (57), Mělník
