I po letech stále řešíme jenom jeho bolístky. Nikdy se mě nezeptá, jak se cítím já. Nejhorší je, že se pořád lituje a stále mi předhazuje svou matku.
S mým manželem Josefem jsme se poznali před čtyřiceti lety v restauraci, kde jsem tenkrát pracovala. Usadil se u baru a dal se se mnou do řeči. Měl prý hrozný den a potřeboval si dát panáka. Tak jsem se stala jeho vrbou. A to byla osudová chyba.
Vyprávěl o sobě, o své náročné práci, o všech chorobách, které měl, a hlavně o své matce, která byla podle něj tou nejúžasnější ženou na světě. A která ho opustila, když mu bylo nejhůř. Ve třiceti! To mě mělo varovat! Normální člověk už maminku v tom věku přece nepotřebuje!
Je tak citlivý…
Už druhý den se objevil v restauraci znovu, tentokrát s kytkou a omluvou, že do mě večer předtím tak hučel. Pozval mě na schůzku a já souhlasila. Začali jsme spolu randit. Až později mi došlo, že ve mně vycítil vhodný objekt, který mu bude naslouchat.
Byl ze ztráty své matky stále frustrovaný. Ani čas nepomáhal. Jeho zoufalé nářky se vlekly několik měsíců, nemohl se s takovou ztrátou vyrovnat. Jak je ten mužský citlivý, říkala jsem si.
S Josefem jsem to prožívala a snažila se mu být oporou, trávili jsme spolu čím dál víc času. Nakonec se ke mně přestěhoval, svůj byt prodal, protože tam na něj všechno padalo. Z těch peněz jsem toho ale moc neviděla.
Ve všem nejlepší?
Vlastně vůbec nevím, kam se tehdy poděly, co s nimi udělal. Jeho kamarádi i kolegové mi občas vyprávěli o jeho mámě, ale jen když u toho nebyl Josef. Postupně jsem zjišťovala, že ta žena asi nebyla tak úžasná, jak ji Josef neustále líčil.
O syna se zas tak ukázkově nestarala, jak mohla, vyrazila do blízkého nonstopu, kde ji dobře znali. A to i v době, kdy byl její jediný syn malý, nebo nemocný. Její manžel od ní utekl právě proto, že dost pila, a hlavně střídala chlapy.
Po rozvodu pak prý vodila různé „strýčky“ i domů. Na tuto stránku osobnosti své matky asi Josef úspěšně zapomněl. Stále o ní jen básnil. A co víc, dokonce mě s ní srovnával.
Říkal mi, že jeho maminka to či ono dělala jinak… a lépe! A já jen mlčela, přikyvovala a čekala, kdy ho to přejde. Jenže ani dnes po čtyřiceti letech, co jsme spolu, není dne, aby o své mámě nemluvil a nepředhazoval ji mně!
Najde si prostě jakoukoli příležitost, aby ji mohl opěvovat. Už mě s tím opravdu štve, zejména když od jeho okolí vím, že třeba svíčkovou jeho matinka vůbec neuměla, ač v jeho očích byla nejlepší.
Spíš to je jeho zbožné přání než pravda. Mockrát jsem mu říkala, ať se na to už vykašle, že jeho máma nebyla taková světice. „Co ty o tom víš? Vždyť jsi ji neznala!“ odpálkoval mě.
Na nervy
Nejhorší na všem je, že se z něj stal ještě větší hypochondr. Pročítá každý den domácího lékaře, a vypisuje si choroby, které si myslí, že má. Už i náš praktický lékař je z něj na nervy, protože ho marně přesvědčuje, že je zdravý.
Co je ale úplně nejhorší – začal komentovat politiku, a na to už vůbec nemám nervy. Na ty jeho nesmyslné dedukce! Jestli to tak půjde dál, podám žádost o rozvod, i když je mi tolik let.
Marta (66), Vsetín
