Dlouho jsem měla pocit, že ve vztazích s druhými lidmi jen prohrávám, v práci vždycky povýší někoho jiného a doma si připadám jako hadr na podlahu.

Pracuju v jednom podniku už dvacet let. Říkala jsem si, že mě postup nemine. Ale čas běží, do důchodu mi mnoho nezbývá, a já pořád sedím na stejné židli. Trochu si zato můžu sama, první návrh na povýšení jsem totiž odmítla.

Nepřipadala jsem si profesně ještě tak zdatná. Zkušenosti ale časem přibývaly, strach opadl, volné místo šéfky však najednou nebylo. Jednou mě přeskočila mladší a ráznější kolegyně, podruhé ze dvou vedoucích zůstala jedna.

Párkrát jsem o sebe zkusila zabojovat, ale bez výsledku. Poprvé mě nadřízený shovívavě vyslechl, a nakonec dal přednost kolegovi, podruhé mě náš ředitel pobočky sice zařadil do konkurzu, ale místo jsem stejně nedostala.

A tak jsem jednoho dne sebrala odvahu a vypravila se do psychologické poradny. Na západě je to prý běžné, to přece ještě není žádný „cvokař“, utěšovala jsem se.

Chci zabojovat!

A tam jsem se dozvěděla, že kdo se chce prosadit, musí v první řadě skutečně chtít a nenechat se odradit neúspěchy. „Jakmile se dvakrát třikrát spálíte, začnete o sobě pochybovat!“ začala psycholožka.

„A ta potvora podvědomí říká – hm, no tak to zkus zase, ale ono to nejspíš opět nevyjde. Což je totéž, jako kdybyste před sebe postavila několikametrovou zeď.

Nemá smysl si říkat, že vy jste se tak snažila a výsledek nikde, kdežto těm druhým jde všechno jako po másle. Že by to bylo šťastnější povahou? Ostřejšími lokty? Spíše to bude tím, že oni skutečně usilují o to, co opravdu chtějí. Rada tedy zní – chtějte, nevzdávejte se a vytrvejte!“

Povede se mi to?

Od psycholožky jsem zamířila rovnou ke kadeřnici. Změnit účes, koupit si nějaký elegantní oblek a přihlásit se na jógu. To mi určitě pomůže, až budu ztrácet své chabé sebevědomí, říkala jsem si. Spát jsem šla s dobrým pocitem.

Nevím, jestli jsem si to namlouvala, ale druhý den se ke mně lidé chovali nějak jinak – na ulici i v práci. Sesmolila jsem životopis, hezky ho vyšperkovala, skromnost šla stranou, a rozeslala ho všemi směry.

„Ty hledáš jiné místo?“ Zbystřila kolegyně, a ještě ten den se to rozneslo po celém pracovišti. Hodně umím, hodně toho vím, snadno za mě náhradu nenajdou! Opakovala jsem si v duchu. A nejspíš to došlo i nadřízeným. Šéf si mě zavolal a zvýšil mi plat.

Chystá se konkurz na pozici vedoucího našeho oddělení, tak se přihlásím. I když to místo nezískám, ten pokus bude stát za to!

Jiřina (58), Ostrava