Tušila jsem, že si jednou zabouchnu dveře. Že to ale bude v noci , v domě nikdo nebude a já poběžím v župánku přes park za manželem do práce, to bylo od osudu ošklivé.

Bydlím s manželem poblíž centra jednoho městečka v pohraničí. Je to takový malý domek, kde běžně žijí další tři rodiny. Jsme celkem spokojené manželství, jedno mi ale na mém jinak téměř dokonalém muži vadí. Miluje ryby, které já nesnáším. Nemohu je ani cítit!

Ani na Vánoce nedělám řízky z kapra, ale jakékoliv jiné. A ze všeho nejvíce nesnáším makrelu. Ten smrad mě prostě drtí! A tu můj drahý přímo miluje. Já ji však z něho cítím na dálku…

Nemohla jsem spát

Zase si jí dal! Cítila jsem jí hned, jak vešel do dveří. Ten večer ale šel na noční, a já doufala, že odér z něho do rána vysublimuje. Pracoval jako ochranka v jednom nočním podniku. Kouř cigaret mi bude ráno rozhodně příjemnější.

Ulehla jsem do postele a chystala se spát. Jenže… to aroma jakoby zesílilo. Chtě nechtě jsem vylezla z postele a hledala zdroj. Triko! Asi mu na něj ta potvora smradlavá upadla. Mám ho namočit? Vyprat? Teď v noci? Dát v igelitce za okno?

Nakonec jsem se rozhodla. Vyběhnu ven a vyhodím ho do popelnice. Stejně už bylo to triko staré a mému miláčkovi neslušelo. S odporem jsem ho vhodila do pytlíku, nazula si patoflíčky, oblékla župan a běžela. Ve dveřích jsem se rozhlédla, na ulici nikdo nebyl.

Rozběhla jsem se k popelnici a s velkou nenávistí za tím nechutným odpadem zabouchla víko. A běžela zpátky.

Nešťastná náhoda

Dveře se zabouchly, i když běžně nedoléhají. Podívala jsem se do oken, který soused svítí. S pocitem viny jsem zkusila zvonit. Na první, druhé i třetí sousedy. Dům byl dál zlověstně tichý. To snad nemůže být pravda! Zrovna dnes všichni někam odjeli?

Neměla jsem u sebe peníze, doklady, mobily tehdy nebyly. Musím za manželem! Ten noční podnik nebyl daleko. Dvě ulice a jsem tam! To s trochou štěstí přeběhnu!

V noční košilce, v župánku a pantoflíčkách jsem číhala za naší popelnicí a hledala místo, kam přeběhnu a schovám se. Prvním útočištěm byla telefonní budka. Povedlo se. Nikdo mě neviděl. Dalším cílem se stala zastávka. Teď mě ale čekal roh ulice a pak parčík.

Od křoví ke křoví. A pak se to stalo! Kdybych bývala šla důstojně po ulici, udělala bych lépe. Přijela si pro mě tři blikající policejní auta. Někdo mě viděl z okna a zavolal. A tak jsem skončila na policejní stanici.

Skutečnost, že jsem se odvolávala na manžela, který pracoval v pochybném nočním podniku, mi na důvěryhodnosti nepřidala. Z ostudy jsem měla tehdy kabát, na malém městě se všichni znají.

Ale čas všechno srovná a dnes se tomu s manželem smějeme a dáváme svůj příběh k dobru mezi přáteli.

Alena (53), Plzeňsko