Musela jsem utéct ze zlaté klece

Total
0
Shares

Brali jsme se strašně mladí – a neměli jsme vůbec nic, jen vzájemnou lásku. Bylo nám osmnáct a já byla ve třetím měsíci, před sebou jsme měli maturitu a celý život.

Podařilo se nám získat garsonku, kde se narodil Jiříček. Všechno jsme zvládali, protože jsme byli mladí a zamilovaní! Po mateřské jsem si našla místo jako sekretářka, Jirka si po revoluci založil firmu a docela se mu dařilo. Narodila se nám Anetka, chodila půl roku do jeslí, a byla pořád nemocná. „Zdeno, co kdybys zůstala doma? Já vás přece uživím,“ přesvědčoval mě manžel. „Navíc teď, když začínáme stavět dům, se hodí, aby řemeslníky někdo hlídal.“ Uznala jsem, že má pravdu a zůstala doma, hlídala zedníky a pak zařizovala dům. Jiří byl šťastný. Vplul do světa podnikatelů a hlavně do světa velkých peněz. Ale taky měl rád děti. „Zdeni, moc bych chtěl další dítě,“ řekl jednou večer. „Vždycky jsem toužil po velké rodině a hodně dětí!“

Zlatá klec padla

Hynek se narodil nedonošený. Na rozdíl od sourozenců celé noci prokřičel. S manželem jsme se několik měsíců nevyspali. „Zdenko, promiň, já potřebuju trochu odpočinku,“ oznámil mi jednou večer Jirka a přestěhoval si peřiny do své pracovny. Trvalo skoro rok, než se Hynek zklidnil. Manžel se ale už do ložnice nevrátil. S dětmi si o víkendech hrál, chodil na procházky, stavěli sněhuláky – jen já jsem se do jejich světa nějak nevešla. Nemohla jsem ale nic říct. Každý měsíc na mém účtu přistála částka, kterou bych si jako sekretářka nikdy nevydělala. Jen ta láska se z mého života vytratila… „Zdenko, na ten večírek si oblékni ty nové šaty, co jsem ti koupil, ať mi neuděláš ostudu. A usmívej se, prosím tě, na toho podnikatele, dost ho potřebuju!“ To jsem slyšela každou chvíli.

Měla jsem to tušit?

Pak jsem přišla na to, že má milenku. Řekla mi to manželka jeho kamaráda. „Jak jsi mi to mohl udělat,“ křičela jsem na něj. „Zdeno, jsi moje manželka, platím ti dost peněz na to, aby sis žila po svém,“ řekl mi manžel s ledovým klidem. „Nebudu se ti zpovídat, kdy a s kým jsem byl. A když to chceš vědět, podívej se na sebe. Říkal jsem ti, ať pár kilo zhubneš. Já tě neopustím, rodina je pro mě všechno. Smiř se ale s tím, že si budu dělat, co chci!“ Tak jsem roky žila ve zlaté kleci. Peněz jsem měla dost, o mém návratu do práce nechtěl Jiří slyšet ani slovo. „Chci, abys byla doma a poskytovala mi servis,“ řekl. „Jestli se ti do nelíbí, jdi.“

Tak tohle nechci!

Když jsem ráno odvezla děti do školy, padala na mě prázdnota. Dokázala jsem v životě jen to, že jsem byla dobře placenou hospodyní? Děti rostly. Jiřík dostudovat medicínu, Aneta byla na právech a Hynek právě odmaturoval. A nakonec jsem se odvážila. Chci pracovat, třeba vařit kafe nebo chodit na poštu! S tím jsem vyrazila na první inzerát do jakési firmy. Ti mladí, co tam pracovali, se na mě dívali divně – zajištěná ženská ve věku jejich maminek chce chodit do práce? Nakonec mě ale vzali. Manžel to nevydýchal. „Tady už nebydlíš!“ Mí noví kolegové mi ale pomohli a manžel mě musel nakonec z domu vyplatit. Koupila jsem si byt. Moje děti mě pravidelně navštěvují a občas i přespí. Skoro v padesáti jsem si začala plnit svůj sen a buduji si život podle svých představ.

Zdena (56), Praha

Také se vám může líbit