Žili jsme oba dva ve lži a když všechno prasklo, slepovali jsme původní vztahy celé dlouhé roky.
Vlastně to všechno začalo hrozně nevinně. Ničeho jsem si nevšimla ani já, ani mé dcery. Ona také ani nebylo jak. Já jsem jezdila na časté služební cesty a dcery studovaly obě v Praze, takže doma byly jen občas, protože k nám je to přeci jen kus cesty. Náš táta, jak jsme mu tehdy říkali, zůstával doma často sám. Věřili jsme si oba a neměla jsem důvod být žárlivá. Když jsme se jednou za čas sešli doma všichni, strávili jsme příjemný večer a bylo nám dobře.
Vztah uvadal
Jenomže těch dnů, kdy můj Pepa byl doma sám, bylo čím dál víc a kromě toho, když už jsme byli doma společně, nějak jsme si přestávali mít co říct a že bychom spolu trávili nějaké vášnivé chvilky, to také zrovna nebylo pravidlem. A nejhorší na tom bylo, že nás to oba ani nijak neznervózňovalo. Žádný z nás neměl dojem, že je nutné s tou atmosférou něco dělat. Mého muže zase dokonce ani nevyvedlo z míry, když mě ve městě potkal v družné zábavě s mým dobrým kamarádem z práce. Ano, s ním jsem kdysi něco měla a manžel o tom nevěděl, alespoň jsem o tom přesvědčená, ale poté, co Karlovi přišla na naše hezké chvíle jeho manželka, nechali jsme důvěrnějších momentů a jen jsme se občas vídali. Tenkrát, při tom setkání obou mých chlapů, jsem zachovala chladnou hlavu a seznámila je. Karla jsem představila jako kolegu z práce, pak se s ním rozloučila a pokračovala domů s manželem. Dá se říct, že to měla být perná chvilka, ale snad díky uvolněnému chování mého muže to byla skoro legrace.
Prasklo to!
Jenomže to jsem netušila, že Pepovi se vlastně takové setkání velmi hodilo do krámu. Mohl totiž už přestat mít i sebemenší výčitky, pokud nějaké měl. Ano,tušíte správně, že měl bokovku! A já jsem si vůbec neuměla připustit, že by něčeho takového byl schopen… Až jednoho dne jsem z obláčku blažené nevědomosti tvrdě dopadla na zem. Josef odjel na služební cestu a já jsem se náhodou vrátila domů a potkala ve městě jeho kolegu. “Copak, vy už jste se vrátili z dovolené? To se vám u moře nelíbilo,” vykulil na mě oči ten chlapík. “Z jaké dovolené,” zeptala jsem se překvapeně. “Zalapal po dechu, začal koulet očima a bylo vidět, že honem neví, jestli do něčeho nepěkného nešlápl. Šlápl. A pořádně. nechala jsem toho chlapa s jeho koktáním být a okamžitě mazala do podniku, kde Pepa pracoval. Tam museli kápnout božskou, že manžel si vzal dovolenou, tedy žádná služební cesta. A je prý skutečně umoře. Vrátil se opálený a vyprávěl, jak se stihl mezi jednáními párkrát vykoupat a že jinak to bylo celé pracovní a je úplně hotový. “Hotový teprve budeš,” sdělila jsem mu tenkrát. Vykrucoval se jen chvíli. A pak to z něho lezlo. Musela jsem si sednout. Nejen, že měl poměr s jednou ženskou, kterou jsem znala a které jsem nemohla přijít na jméno, navíc trávil každou volnou chvilku s ní i jejími dvěma dcerami. “Co jsem měl dělat, když jste mě nechávali samotnýho doma? Bylo mně prostě smutno,” rozhodil rukama. Býval doma sám tak často, až si zkrátka našel náhradní rodinu. Dokonce tvrdil, že s tou ženskou, s Jarmilou, nic nemá, že holkám jen dělal takového náhradního tatínka a u nich doma mu bylo příjemně. “A teď budeš u nás doma, ale příjemně ti nebude,” vyhrkla jsem hystericky.
Zuby nehty
Další půlrok byl pro naši rodinu a její další fungování rozhodující. Dnes se divím, že jsme to přežili ve zdraví a fakticky stále držíme pohromadě, ale byly to dny plné podezírání, kontrol, výčitek a srdceryvných scének. Pepa tvrdil, že tak naráz nemůže vztah s Jarmilou a hlavně jejich dcerkami ukončit, prý pláčou a stýská se jim, chtějí, aby byl s nimi víc, když nemají svého tatínka. Připomínala jsem mu, že má své dcery, ale ty už pro něj moc silným motivem nebyly. Tehdy už pomalu odcházely z domova. Nakonec jsem se rozhodla, že si najdu jinou práci, abych s ním byla víc. A začala jsem ho samozřejmě kontrolovat jako jen to šlo. Tvrdil, že už se s Jarmilou ani s dětmi nevídá, ale já jsem ho pořád podezírala, tušila jsem své. Určitě se jen lépe naučil všechno tajit, byla jsem přesvědčená.
Milosrdný čas
Nekonečné podezírání nemělo na náš vztah dobrý vliv, to dá rozum. Josef samozřejmě, v sebeobraně, přišel s tím, že moc dobře ví o mém vztahu s Karlem a za žádnou cenu jsem mu nebyla schopna vymluvit, že ten vztah je dávno u konce a že vlastně ani nikdy pořádně nezačal. No a do toho všeho jsme vší silou zatáhli i naše dvě holky, Hedviku a Moniku. Já jsem po nich chtěla, aby s tátou všude jezdily a kontrolovaly ho a on zase do nich hučel, aby mě přesvědčily, že spravedlnost je na jeho straně. Všechno, nebo skoro všechno musel zahojit až čas. Po pár letech jsme oba zjistili, že jsme si na ten náš zvláštní svět, na ta podivná rodinná pouta, zvykli a jedeme kupodivu pořád dál. A já jsem si uvědomila, že už o Jarmile a jejích holčičkách ani nevím a že je atmosféra u nás doma vlastně klidná. Pročekali jsme se tak nějak zuby nehty do relativní pohody. Nechci to zakřiknout, ale čas možná všechno zhojil.
Lenka (67), Hodonín
