Věříte na pověry? Na zázraky a přízraky? Věřte nebo ne, v adventním čase se může stát leccos.
Všechno začalo tím, že jsem dostala pětku z básně Karla Jaromíra Erbena Štědrý den. Dostala jsem ji právem, protože jsem ze sebe vysoukala jen: “Tma jako v pytli, mráz v okna duje, v světnici…” a dál už jsem to neuměla. Co horšího, zlomyslník Koudelka ze druhé lavice u okna mi polohlasem napověděl: dědek pije rum, a já husa jsem to automaticky zopakovala. Neurotickou češtinářku to rozpálilo do běla. “Nenaučila ses, a ještě si ze mě děláš legraci,” rozčilila se. “Máš to za pět, děvenko!” Otevřela nechvalně proslulý zápisník, zaostřila na moje jméno a dlouze hvízdla: “Koukám, že ta pětka tu má už dvě kamarádky. To se tvému tatínkovi nebude líbit. Ani mamince. Oba tak vzorně chodí na třídní schůzky. Ti budou koukat, jak ses ve třetím ročníku zhoršila. Nač holka nešťastná myslíš, proboha?” Co jsem na to mohla odpovědět? Že myslím jenom na kluky? Třídu by to určitě potěšilo, češtinářka by šílela ještě víc. Přitom to byla pravda pravdoucí. Myslela jsem jenom na kluky, a kdyby jich nebylo, báseň bych se naučila, už jsem ji měla nalistovanou v knize a knihu položenou na stole v restauraci Slovan, hned vedle půllitru. U stolu seděly i Renata s Helenou. Vtom vešel spolužák Bednařík a sedl si vedle nás. Jinde nebylo místo. Div jsem neomdlela! Knihu jsem zavřela a strčila do tašky, abych nevypadala jako šprt. Skončilo to pětkou.
Zatracená puberta
Byl listopad, nejkrásnější měsíc. Nikdo jiný si to o něm nemyslí, lidi na něj nadávají, přitom je hezké, když se do mlhy snášejí sněhové vločky a stromy ztrácejí poslední listí. Ve chvíli, kdy jsem zasněně kráčela mrznoucí mlhou směrem k domovu, jsem zaslechla, jak se naši kvůli mně hádají. Učitelka jim totiž zatepla volala a stěžovala si na mě. Dolehl ke mně rozčilený hlas mého otce: “Slečinka dostala další pětku, chce propadnout nebo co? Zbláznila se?” Pisklavý, podobně rozčilený matčin hlas mu odpovídal: “To ta zatracená puberta. Má hlavu plnou kluků.” V tom se nemýlila. “Já to z ní vymlátím,” sliboval otec. Jakživ mě neuhodil, snad s tím proboha nechce začínat. “To nic nevyřeší,” lamentovala matka. “Musí se začít učit. Nikam nepůjde, ani na krok. Učit se bude!” Znechuceně jsem přešlápla z nohy na nohu. Čekala mě chmurná budoucnost. Severák rval stromům listy, zabalila jsem se do šály. Na útěk z domova nebylo počasí. V červenci by se utíkalo snadno. Dalo by se spát v lese, v krmítku pro zvěř. To je v listopadu vyloučeno.
Ani se neptej
“Co z tebe bude?” naříkal tatínek. “Z mateřského jazyka nosíš pětky! A co máš z matematiky? To se snad ani radši nebudu ptát.” To se snad ani radši neptej, souhlasila jsem v duchu. “Chtěla jsi přece jít studovat na vysokou školu,” lomila rukama maminka. “To já nechtěla, to jsi chtěla ty,” připomněla jsem tenkým hláskem. “Dobře, a co bys teda chtěla?” zařval táta. “Chtěla bych se vdávat,” řekla jsem popravdě. Vytřeštili oči. “Cože? Vdávat?” zaúpěl můj otec. “A proč?” Pokrčila jsem rameny. Sama jsem na tu otázku neuměla přesně odpovědět.
Když jsem se nad tím poctivě zamyslela, došla jsem k názoru, že bych se chtěla vdávat kvůli těm nádherným bílým šatům a kvůli svatební kytici. To jsem ovšem říct nahlas nemohla, zabil by mě.
Venku kvílela meluzína. Otec přede mě hodil Erbenovu Kytici a nepřátelsky houkl: “Večer tě vyzkouším z básničky, zítra se přihlásíš a tu pětku si opravíš. Jasné?” Bylo to celkem jasné.
Všech nocí máti
A jak jsem se pracně učila tu smutnou báseň o dvou dívkách Marii a Haně, které se o půlnoci po Štědrém dni vypravily k jezeru, aby z něj vyčetly svůj osud, něco mě napadlo. Co kdybychom se s Renatou, až nastane všech nocí máti, jak praví klasik, také podívaly se sekerou k jezeru? Prosekaly ledy a zjistily, co se nám ve vodách ukáže? Snad by se mi zjevil Bednařík. Jen doufám, že ne rakev, to by bylo mrzuté. Komu by se do ní takhle brzy chtělo? Druhý den se staly dvě významné věci. Z básničky jsem dostala jedničku a oznámila jsem svůj plán Renatě. Ta souhlasila. Jen namítla, že až do Štědrého dne čekat na jezerní věštbu nevydrží, protože je hrozně zvědavá. A o půlnoci že se ven z domu nedostane. Proto jsme krapet poopravily termíny a domluvily se, že k jezeru půjdeme v první adventní neděli v pět hodin večer. Ona dveřmi a já oknem, neboť jsem měla zákaz vycházení. Naštěstí byla okna nízko.
Vyšel měsíc
Jak jsme řekly, tak jsme udělaly. Poslední listopadovou neděli jsme se, bledé a promrzlé, plížily černou tmou. Bylo to strašidelné, zvlášť když jsme zaslechly z kostela varhany a už zdálky viděly v kostelních oknech světlo. Renata se třásla, dokonce se pokřižovala. Za vsí jsme si, protože jsme zapomněly baterku, neviděly ani na špičku nosu. Naštěstí vyšel měsíc. Tráva i větve stromů byly potažené jinovatkou, uprostřed se blýskalo jezero. Proseknout led byla hračka, byl ještě tenký. Koukaly jsme do tmavých vod, div nám oči nevypadly, neukázalo se nic. Zato když jsme se vracely, zimou úplně ztuhlé, do vesnice, potkaly jsme Bednaříka. Vyjekla jsem, protože jsem myslela, že se mi zjevil, ale ukázalo se, že to není přízrak. Šel z kostela, kam doprovázel babičku, neboť už špatně chodila, ale odpolední adventní bohoslužbu si nechtěla nechat ujít. “To nevadí,” šeptala mi Renata. “Zjevil se ti. Ne sice v jezeře, ale to máš fuk. Teďka si tě musí vzít,” dodala bojovně. “Škoda že o tom neví,” odpověděla jsem.
Svíčkové báby
Následovaly nejrůznější nepříjemnosti. Když jsem lezla domů oknem, tyčil se nade mnou otec a nadával mi asi půl hodiny. Závěrem mi oznámil, že nechá na okno přidělat mříž. Chudáka Bednaříka zas někdo prásknul, že byl v kostele. Podezřívali jsme zlého dědka z pošty, byl to komunista jako hrom a slídil po vsi od rány do tmy. Ve škole si chudáka Bednaříka volali do ředitelny a ředitel na něj spustil, že prý jak je možné, že pokrokový student gymnázia, člen Svazu socialistické mládeže, chodí do kostela. Taková byla doba. Dědek z pošty se opravdu činil, patrně sledoval také mě s Renatou, jak sekáme ty ledy, a na národním výboru nás udal, že načerno rybaříme. Musely jsme, i když nerady, předsedovi národního výboru vysvětlit, proč jsme byly u jezera doopravdy. “Vy si ze mě děláte legraci, děvčata,” nevěřil předseda, rovněž komunista až na půdu. “Věříte pověrám? Mladé dívky, a chovají se jako svíčkové báby!” rozčilil se.
V sokolovně
Jen kvůli nám dvěma se konala v sokolovně přednáška Bojujeme proti tmářství a pověrčivosti, kde měli referáty předseda národního výboru a dědek z pošty. Během nich nás s Renatou uráželi a dědek se nás ptal, zdali také věříme na vodníka, bezhlavého rytíře a na jezinky. Renatu tak naštval, že vstala, ukázala na mě a pravila: “Náhodou, Ivaně se její ženich doopravdy zjevil. U kostela. Že jo, Ivčo? Že se ti zjevil Bednařík?” Pak se chytila za pusu. Přednášková místnost se rozšuměla. “No tak to ti děkuju,” zašeptala jsem zdrceně. Dotyčný se to dověděl ještě dřív, než přednáška skončila. Čekal na mě před sokolovnou, zubil se a pravil: “Prej jsem se ti zjevil. A víš, že mi to nevadí?”
Ivana (55), Vrchlabí
