Svého partnera jsem už téměř nepoznávala. Z vlídného a usměvavého muže se stal nerudný kulturista. Na vině byla kolegyně z práce!
Uběhlo deset let od chvíle našeho seznámení. Prožili jsme spolu krásné roky, ale nic hezkého netrvá věčně, že. Béďa se mi začal měnit před očima. Začalo to úplně nenápadně. „Musím zůstat v práci přes čas. Něco doděláváme,“ oznámil mi a já ho litovala. Překresloval nějaké projekty. Všechno muselo být přesně a rychle. Nějaká chyba se netolerovala!
Cvičil a posiloval
Béďovi zbývalo do důchodu jen pár let a dost se bál, aby nemusel kvůli zhoršujícímu se zraku přejít na jinou pozici. Čím dál častější přesčasy jsem tedy přičítala jeho nejisté pracovní pozici. On se ale změnil i fyzicky. Měl svaly! „Béďo, co s tebou je? Už si vůbec nejsi podobný!“ konstatovala jsem nevinně. On na mě vyjel: „Co pořád máš? Hleď si svého!“
Takového jsem Béďu neznala. Už to nebyl ten můj hodný méďa Béďa. Musela jsem mu vařit jen bílé maso ve vodě. Z Bédi se stal kulturista! „Chlapi se mi smáli, že jsem vyžle. Tak jim ukážu!“ tvrdil. Když o pár dnů později přišel s vytetovanou lebkou na paži, neubránila jsme se smíchu. „Mně se nikdo smát nebude!“ zakřičel vztekle a byl ta tam.
Zahýbal mi s kolegyní
Už jsem se na to nemohla dívat. Musím té záhadné změně přijít na kloub! Kdo jiný mi mohl něco říct, než Béďova uklízečka z práce. „No víte, ten váš vám zanáší. Už několik měsíců má novou kolegyni. Takovou krůtu urozenou. Načinčanou a navoněnou…“ vysypala ze sebe. Proč mě to nenapadlo dřív? Jenže, jak zvítězit nad někým novým, neokoukaným a mladším? Jedině lstí! Jediné, čeho se můj partner obával, bylo jeho přeložení. Jediným jeho nepřítelem byl zhoršující se zrak! Z šuplíku jsem vyndala jeho starší brýle, které nedávno vyměnil za drahé a moderní. S brýlemi jsem hned ráno běžela do oční optiky a nechala vyměnit skla za slabší. Zbývalo jediné. Schovat nové brýle a podstrčit Bedřichovi jeho staré. „Renato, neviděla jsi moje brýle?“ sháněl se po nich Bedřich, ale já jen zamítavě vrtěla hlavou.
Mám ho už zase jen pro sebe
Prohledal už celý byt, ale svoje brýle ne a ne najít! „Vezmi si zatím ty staré, než je najdeš!“ navrhla jsem a on se na mě poprvé za večer usmál. Beze slova je vytáhnul ze šuplíku a důvěřivě si je nasadil. Odešel s nimi i do práce a u toho už zůstalo. Ani si nevšimnul, že přes slabší skla hůř vidí. Prvním, kdo zaznamenal změnu k horšímu, byl Bedřichův šéf. „Máte tam několik nepřesností!“ vyjel na něho a potom znovu a znovu. Bedřich byl zničený. Ze stresu se začal nezřízeně cpát. Narostlo mu břicho. A potom sám požádal o přestup. Technické výkresy už nezvládal! Začal chodit domů včas. Konečně jsem ho měla jen pro sebe! Po čase jsem mu dokonce vrátila i jeho nové, silnější brýle… A ta jeho kočička? Našla si jiného! Perspektivnějšího a s ostřejším zrakem!
Renata K. (53), Hradec Králové
