Nemohu své dceři pomoci, jsem upoutaná na invalidní vozík a mohu jen se smutkem a i vztekem sledovat, jak má jediná dcera Jana prochází strastmi, které na ni osud hrne.

Děsí mě, co dalšího se dozvím, je to jedna rána za druhou.

Už si začínám myslet, že jsem se já, jako jeden z rodičů, něčím provinila, něčím třeba v minulém životě, protože tolik neštěstí, které osud uvalil na jednoho člověka, na nebohou slabou ženu, to není samo sebou.

Ubližovali jí

Jana byla krásná dívka, možná nejhezčí z celé školy. Ale bývala taková zamlklá, moc kamarádek nemívala, natož kamarádů. A taky proto ji některé děti brzy začaly provokovat. Děti bývají kruté.

A tak jí pár hochů podráželo nohy, házeli jí aktovku do kaluže a kradli svačinu. Nestěžovala si, přišlo se na to zadlouho, a pak teprve ředitel školy zasáhl a kluky potrestal.

První krutá ráda osudu

Na střední škole měla jeden vztah. Kdyby ten došel naplnění, mohlo se všechno vyvíjet úplně jiným směrem, možná bych teď psala příběh o krásné a spokojené rodině, vnoučatech a jejich šťastné babičce. Jenomže ten chlapec už nežije.

Byl to takový krásný mladík – chytrý a slušně vychovaný. Ale náhle onemocněl rakovinou a do roka jeho život skončil. Dcera si mohla oči vyplakat.

Jako jiný člověk

Ten krutý zážitek mou dceru změnil. Začala vést divný život. Neskutečně zhrubla, stala se cynickou a počínala si, jakoby životem pohrdala. Snad se mu chtěla pomstít. Marně jsem k ní mluvila, před mými radami a výčitkami utíkala.

Neučila se, školou procházela jen tak tak, začala chodit se staršími spolužáky do hospod, dala se na alkohol i cigarety. A do toho přišla do jiného stavu.

Říkala, že neví s kým a že po tom ani pátrat nehodlá, bylo to prý na nějakém večírku a těch kluků bylo víc. Narodil se Martínek a téměř současně zemřel můj manžel, otec Jany. Náš boj s chudobou začal naplno.

Sháněla pomoc, kde se dalo

Tehdy jsem mohla občas dítě pohlídat, protože jsem pracovala v továrně na směny. Dcera začala brzy dělat ve stejném závodu u pásu také, a tak jsme se mohly střídat. Moc jsme se neviděly, ale alespoň jsme měly co jíst. Pak ale propukla krize a továrnu zavřeli.

Podpora byla slabá a čím dál menší. Jana chodila po brigádách, ale já jsem zjistila, že už mi nohy přestávají sloužit a do půl roku jsem byla na vozíku.

Trvala jsem na tom, že chci jít do ústavu, protože takhle jsem jen na obtíž, ale Jana o tom nechtěla slyšet a pořád zařizovala nějakou pomoc, nějaké kamarádky a hodné lidi, co se o mě a o Martínka chodili starat.

Když ale jednoho dne přišla dcera s tím, že má přítele a měl by být perspektivní, zařídila jsem si ústav sama, věděla jsem, že nesmím být příčinou, kvůli které přijde dcera o své štěstí.

Týral dceru i vnuka

Odvezli mě sanitkou a Jana se to dozvěděla, až když se vrátila z práce. Hned mi přišla vynadat a dělala scény, ale já jsem trvala na tom, že zůstanu, kde jsem, i když se mi tam, pravda, vůbec nelíbilo.

Janin přítel Igor se k nám hned nastěhoval a záhy se ukázalo, že není rozhodně žádným princem na bílém koni. Pil, nepracoval, Janu bil a na vnoučka byl ošklivý. Trvalo to dlouhých šest let. Nechápu, jak to mohla ta holka vydržet.

Já jsem psala všude možně, na sociálku, na policii, ale ten lump z té kontroly vždycky nějak záhadně vyvázl. A hlavně Jana pokaždé tvrdila, že je všechno v nejlepším pořádku. Takže to byl pak vždy předem prohraný boj.

Z bytu udělal nevěstinec

Ivan se choval čím dál hůř, a protože nepracoval a nudil se, tak chodil hrát do herny na automatech. No, hrát – správné slovo je prohrávat. A kde na to bral peníze? Samozřejmě od mé dcery, která vlastně vydělávala jen na něj.

Pak už to došlo tak daleko, že ji prodával za peníze! V našem vlastním bytě! Udělal z něho privátní nevěstinec. Asi bych se to i těžko dozvěděla, Jana by mi to nepřiznala, ale přišel mi anonym, který tu hrůzu popisoval.

Byl od nějakého jejího zákazníka, který mě současně znal. Ještě jsem si to ověřovala od sousedek v baráku a bohužel to byla pravda.

Nová naděje

Štěstí se na nás usmálo teprve, když Igora zavřeli. Připletl se do nějaké vloupačky a chytili ho, navíc zjistili, že toho měl na triku mnohem víc. Jana však u té nechutné profese zůstala.

Ano, přišla si na víc peněz, už se jim s Martínkem dařilo a můj vnuk dokonce začal hrát hokej, a to je hodně drahý sport. Já jsem se domů vrátit nemohla, to víte, Jana musela to řemeslo někde provozovat.

Ale jednoho dne se v ní hnulo svědomí, prohlásila, že už šlapku dělat nebude a začala rozvážet pro kurýrní službu. Nebyl to špatný výdělek, ale časově velmi náročný. Já jsem se vrátila domů a dokonce mě díky cvičení v ústavu nohy začaly trochu poslouchat. Pak ale osud znovu zasáhl.

Místo štěstí další katastrofa

Jednoho dne, zrovna když měla ve svém autě Jana Martínka a vezla ho na trénink, přehlédla červenou na semaforu a přijíždějící vůz je smetl. Vnuk je od té doby, už jsou to čtyři měsíce, v umělém spánku, Jana skončila na psychiatrii.

Já jsem zpátky v ústavu a přemýšlím, zda tohle je vrchol všech strastí, nebo nás potká ještě něco horšího.

Vlasta L. (60), střední Čechy