Dodnes si pamatuji noc, kdy nám shořel dům. Myslela jsem, že jsem si tu hrůzu zažila poprvé a naposledy. Bohužel ne.
Byla jsem ještě malá a některé věci z té doby už nedokážu poskládat přesně, ale oheň si pamatuji dokonale. Pamatuji horko ve tváři, křik maminky i táty. Pobíhali kolem domu a snažili se zachránit, co se dalo.
Když mě máma vyvedla ven, měla jsem na sobě jen pyžamo. Stála jsem na zahradě, klepala se zimou a dívala se, jak plameny polykají střechu. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť to byl náš dům. Místo, kde jsme bydleli, kde jsem se cítila v bezpečí. A najednou tam bezpečí nebylo.
Panelák jako domov
Po požáru jsme se přestěhovali do paneláku. Rodiče říkali, že je to jen dočasné, ale z dočasného bydlení se nakonec stal náš život. Mně se tam nikdy nelíbilo. Nebyl to špatný byt, jen jsem pořád měla pocit, že žijeme někde, kde nám nic skutečně nepatří.
Za zdmi byli cizí lidé, nad námi dupaly děti a z chodby byl slyšet každý krok. Chyběla mi zahrada i ten pocit, že když večer zavřu dveře, jsem doma. Možná právě tehdy se ve mně usadil můj první velký sen, že jednou budu mít vlastní rodinný dům.
Splněný sen
O mnoho let později se mi to opravdu splnilo. S manželem jsme si koupili rodinný dům. Pamatuji si den, kdy jsme poprvé odemkli jeho dveře. Měla jsem slzy v očích, procházela jsem prázdnými pokoji a představovala si, co v nich jednou bude.
Dětské postele, hračky, fotografie na stěnách, rozházené boty v předsíni. Poprvé jsem měla něco, po čem jsem toužila od chvíle, kdy jsem jako malá stála před naším hořícím domem. Jenže společně s radostí se do mě nastěhoval i strach.
Začala jsem kontrolovat zásuvky. Před odchodem z domu jsem několikrát obcházela místnosti a dívala se, jestli jsem něco nenechala zapnuté. Když venku přišla bouřka, nemohla jsem myslet na nic jiného než na blesk, který může udeřit do střechy.
Stačilo, aby někde zapraskala elektřina, a okamžitě jsem zpozorněla. Večer jsem někdy chodila po domě a kontrolovala, jestli někde necítím kouř. Manžel se tomu zpočátku smál.
„Zbytečně se bojíš,“ říkával. „Vždyť jsme všechno nechali zkontrolovat.“ Věděla jsem, že má pravdu. Přesto jsem nedokázala přestat.
Ten strach měl svůj důvod
Někdy jsem si připadala směšně. Vždyť ostatní lidé přece normálně žijí v domech a při každé bouřce neobíhají zásuvky. Jenže já jsem nebyla jako ostatní. Když jsem slyšela hrom, nebyla jsem dospělá žena sedící v bezpečí svého obýváku.
Na okamžik jsem se znovu stala tou malou holkou v pyžamu. Cítila jsem kouř v krku a slyšela mámin hlas. Viděla jsem plameny za okny.
Člověk může vyrůst, přestěhovat se, koupit nový dům a založit rodinu, ale uvnitř sebe si pořád může nést dítě, které se bojí usnout, protože má strach, že ho v noci probudí oheň.
Pak přišla bouřka
Jednou jsme odjeli na dovolenou. Všichni čtyři. Já, manžel a naše dvě děti. Před odjezdem jsem samozřejmě prošla celý dům. Vypnula jsem spotřebiče, zkontrolovala zásuvky a několikrát se ujistila, že je všechno v pořádku. Manžel už jen protočil oči.
„Prosím tě, pojď už,“ řekl. „Dům tu bude stát, až se vrátíme.“ Když jsme odjížděli, otočila jsem se ještě ve dveřích a podívala se dovnitř. Dodnes nevím proč. Možná jsem jen potřebovala ten dům naposledy vidět takový, jaký jsem ho milovala.
O několik dní později přišla bouřka. Seděli jsme na dovolené na pokoji, děti spaly a venku šlehaly blesky. Když přišel první opravdu silný hrom, okamžitě jsem se sevřela. Manžel se na mě podíval a skoro se usmál. „Zase se bojíš?“ řekl. Ani jsem mu neodpověděla. Měla jsem divný pocit.
Podruhé přišel oheň
A pak zazvonil telefon. Na druhém konci byl cizí člověk. Řekl mi, že u našeho domu hoří. „Hasiči už jsou na místě.“ Víc si z toho hovoru skoro nepamatuji. Jen jsem seděla, zírala a nadávala manželovi, že si z toho dělal legraci a že musíme jet.
Najednou jsem měla pocit, že se celý svět zastavil. Po všech těch letech, po všech kontrolách a nocích, kdy jsem se bála bouřek, se to stalo znovu. A tentokrát jsem u toho nebyla.
Nemohla jsem nic udělat. Nemohla jsem běžet ven a alespoň něco zachránit. Byla jsem daleko a náš dům hořel. Dům, o kterém jsem jako dítě tolik let snila.
Vrátili jsme se
Když jsme se vrátili, všude byl cítit kouř. Některé části byly černé, jiné pokryté vodou. Věci, které jsme měli rádi, byly pryč. Fotografie, hračky, oblečení, drobnosti, kterých jsme si předtím ani nevážili.
Člověk zjistí, co pro něj znamenaly obyčejné věci, až když se na ně dívá jako na popel. Dům jsme postupně opravili. Bylo to drahé, vyčerpávající a dlouhé, ale udělali jsme to.
Vyměnili jsme, co bylo potřeba, opravili pokoje, vymalovali stěny a koupili nový nábytek. Lidé kolem nás říkali, že časem bude všechno zase jako dřív. Jenže já věděla víc.
Je to spousta let. A já od té doby na dovolené nikde nebyla. I manžel musel jezdit s dětmi sám. Bylo mi to hloupé, ale prostě to nešlo.
Smůla ve mně?
Dnes už v tom domě zase bydlíme. A přesto mám někdy pocit, že jsem si ho neměla nikdy přát. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že možná nosím smůlu.
První dům shořel, když jsem byla dítě. Druhý, můj vysněný, shořel, když jsem konečně dostala všechno, po čem jsem celý život toužila.
Kamila L. (67), Ostrava
