Když lékař řekl, že mamince zbývá možná půl roku, rozbrečela jsem se až na chodbě. Dnes je to pět let, ale je to vyčerpávající.
V ordinaci jsem seděla a držela ji za ruku, jako když jsem byla malá a bála se u doktora. Maminka se na mě usmívala a vůbec netušila, co lékař říká. Alzheimerova nemoc už tehdy ukrajovala z jejího života kousek po kousku, ale pořád ještě věděla, kdo jsem.
Lékař mluvil opatrně, říkal něco o rychlém průběhu a o tom, že musíme být připraveni. Já jsem jen přikyvovala a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku: půl roku je strašně málo.
Dcera, která se stará
Přestěhovala jsem maminku k sobě. Nechtěla jsem, aby poslední měsíce strávila někde mezi cizími lidmi. Zpočátku to nebylo tak těžké. Pomáhala jsem jí s léky, vařila, uklízela a připomínala, kdy má jít spát. Ještě jsme si povídaly.
Některé dny byla úplně jako dřív. Vyprávěla mi historky z mého dětství a já se smála, i když jsem je slyšela snad posté. Občas se mě zeptala, jestli už mám děti, a když jsem jí připomněla, že má vnoučata, překvapeně se zasmála. Potom se zeptala znovu.
A potom přišel den, kdy se na mě podívala a zeptala se: „A vy jste kdo?“ Usmála jsem se. Myslela jsem, že si dělá legraci. „To jsem já, mami.“ Dívala se na mě dlouho. Pak zavrtěla hlavou.
Cizí žena
Od té chvíle jsem pro ni byla někdy sousedka, někdy zdravotní sestra, někdy úplně cizí žena. Nejhorší byly dny, kdy mě odmítala pustit k sobě. Křičela, že chce domů, přestože seděla ve svém vlastním obýváku.
Jednou mě dokonce odstrčila a řekla mi, ať zavolám její dceři. Stála jsem před ní s nákupní taškou v ruce a nedokázala jsem jí vysvětlit, že ta dcera stojí přímo před ní.
Dnes je to pět let místo půl roku. Lidé mi říkali, že je to zázrak. Já jsem to slovo nikdy nepoužívala. Protože nikdo neviděl ty noci, kdy jsem seděla na kraji postele a plakala vyčerpáním.
Nikdo neviděl, jak jsem několikrát zamkla dveře koupelny, abych mohla být alespoň dvě minuty sama. Nikdo nevěděl, kolikrát jsem si přála, aby už byl konec, a potom se za tu myšlenku nenáviděla.
Pořád je to maminka
Každé ráno jí připravuji snídani. Mažu jí chleba stejně, jako ho mazávala ona mně. Krájím ho na malé kousky, protože už si někdy neuvědomí, co má dělat. Zapínám jí knoflíky, češu vlasy, kontroluji léky.
Péče, která bolí
V noci vstávám, když mě volá, protože se bojí, že je v cizím domě. A někdy se na mě podívá úplně prázdnýma očima, a já mám pocit, že pro ni neexistuji. Přesto jí každý večer říkám: „Dobrou noc, mami.“
Nevím, jestli ví, komu to patří. Už nedá dohromady souvislou větu. Občas jen vyloví slovo, spíš jen mumlá. Někdy, když usne, vezmu její ruku do své a zavřu oči. Na několik vteřin si říkám, ať se vrátí čas a ať si ještě popovídáme.
Co je na tom nejtežší?
Vím, že se to nestane. Jsem ráda, že tu fyzicky je, ale strašně bolí pozorovat člověka, s nímž jste opravdu od začátku na světě a už si spolu nikdy nevzpomenete na ty radostné okamžiky, které znáte jen vy.
Nejtěžší je smířit se s tím, že člověk může být vedle vás, můžete ho obejmout, držet za ruku, slyšet jeho hlas, a přesto vám pomalu mizí před očima. A tak se učím být s ní tady a teď. Bez očekávání, bez minulosti. Jenom být. Protože pořád je to moje maminka.
Lenka T. (62), Zlín
