Manželova matka na naši svatbu nepřišla, ale brzy po ní nás bohužel začala navštěvovat téměř denně.

Chodili jsme spolu už docela dlouhou dobu, ale domů za maminkou mě nikdy nevzal. Věděl proč. Byl vymodlené dítě, narodil se, když bylo tchyni sedmatřicet a byla pevně přesvědčená, že mateřství jí osud odepřel.

Narychlo se vdala, na svět přišel Michálek, tak mu říká. Tchán utekl po necelém roce pekelného soužití k jiné ženě, se kterou založil spokojenou rodinu, protože s tchyní nic takového nebylo možné. Ta veškerou energii, lásku a ambice vložila do nebohého miminka.

Nejenže se už nevdala, ale Michal si nevzpomíná, že by se někdy po jejím boku objevil nějaký muž. Existoval pro ni jen syn, bohužel. Zázrak, že to po psychické stránce zvládl.

Když jsme spolu nejdřív randili jen tak nezávazně, pochopila jsem z jeho narážek, že vyrůstal pouze s maminkou a že ona na něm dost visí. Nevarovalo mě to. Byla jsem mladá, plná nesmyslných iluzí, láska mi nasadila růžové brýle. Zato doma mě varovali.

Já jen mávala rukou. Měla jsem už tehdy svou vlastní garsonku, a tak jsem si říkala: No a co? Bydlet s ní nebudeme, to ostatní přežiju. Ano, tak naivní jsem byla.

Peklo na návštěvě

Pak mě jednoho dne Michal přivedl do útulného bytu uklizeného tak, že jsem si v duchu vyčítala, že takhle uklizeno jsem neměla nikdy v životě, a představil mi elegantní dámu středního věku.

Usmívala se jako sluníčko a říkala mi Marcelinko, což mě uvádělo v úžas. Znělo to neupřímně. Květiny, které jsem jí přinesla, nedbale pohodila na stolek v předsíni, zvadly by tam, kdyby je Michal nedal do vázy. Už tohle o něčem svědčilo.

Servírovala kachnu s knedlíkem a zelím, kuchařka byla znamenitá. U oběda mluvila jen ona, především o tom, že Michal má rád snídani na vidličku, oběd o třech chodech a teplou večeři.

Když přešla k tomu, jak prát košile, aby byl chlapec jako ze škatulky, Michal ji rozpačitě přerušil a řekl, že se budeme brát.

Protože moji rodiče už to věděli a pomáhali nám, jak mohli, táta nechal tisknout oznámení a máma sháněla recept na ty nejlepší svatební koláčky, reakce této paní mě šokovala: Dostala totiž něco jako hysterický záchvat. V životě jsem nic takového neviděla.

Divoce běhala kolem stolu, křičela – nejdřív neartikulovaně, takže tomu nebylo rozumět – a rozbila svůj talíř se zbytky bábovky. Mimochodem vynikající.

Ale abych pravdu řekla, kdyby podávala laciný makovec ze supermarketu a chovala se normálně, bylo by to pro všechny lepší. Růžové brýle mi spadly z očí a roztříštily se rovněž. Tahle scéna byla nezapomenutelná.

A každá, i ta nejzamilovanější žena na světě, by si položila otázku: Co je to proboha za rodinu?

Zamilovaná

Byla jsem do Michala k zbláznění zamilovaná. Znali jsme se už rok, ale nezevšedněli jsme si, měla jsem ho ráda čím dál víc. Bylo pro mě nepřijatelné vzdát se velké lásky jen kvůli tomu, že má maminku ježibabu.

Ta se po chvíli uklidnila a pokusila se vysvětlit, že jí úlek, že ztratí Michala, na okamžik zatemnil rozum. Nebyla sama, kdo se lekl. Já jsem se třásla a Michal byl bílý jako křída.

Tchyně už dokázala souvisle mluvit, a tak se rozhovořila o tom, že svatba stojí peníze a je k ničemu. Snažila se nám ji vymluvit. Michal jí neuměl odporovat. Řekla jsem, že svatba je hotová věc.

Ona se chytala za srdce, sípala a prosila Michala, ať jí podá z lékárničky krabičku s pilulkami. Rozená citová vyděračka. Také se ho ptala, co tak hrozného mu udělala. Zač ji tolik trestá?

Starala se o něj od chvíle, co ho porodila, byl pro ni jediný na světě, obětovala se mu, nikdy nepomyslela na to, že by mu přivedla náhradního otce, aby ho neranila. A on? Tohle je jeho vděk? Začala jsem se zvedat, bylo mi jasné, že musíme odejít.

Tchyně reagovala slovy: “To je tedy pěkná návštěva. Sotva sní kachnu a bábovku, hned mizí. Není to nezdvořilé?” Vypotácela jsem se z bytu, Michala jsem táhla za sebou. Venku jsem opět zhluboka dýchala.

I když jsem byla ještě mladá, dobře jsem věděla, že se řítím do propasti. Moji rodiče mi to jen potvrdili. Přesto jsem se vdala, pochopitelně bez tchyně, ta se na svatbu nedostavila. Vzkázala, že je vážně nemocná.

Věříte na zázraky?

Její vymyšlené zdravotní problémy nás pronásledovaly i nadále. A časté návštěvy. Na svatbu sice nepřišla, zato hned několik dní po obřadu už trůnila v našem obývacím pokoji a ostřížím zrakem sledovala vše, co se zde děje. A bohužel také komentovala.

Káva byla příliš slabá, bolestně chyběl kostkový cukr. Drobky na koberci. Skvrnka na zácloně. Rádio hrálo neúměrně hlasitě, což je podle jejího názoru nezdravé, škodí to uším. Oběd byl bez chuti a málo slaný.

Koláč nedopečený a moc sladký, což zase škodí zubům a štíhlé linii. Bylo to pro silné nervy. Jindy přišla s kastrůlkem, aby prý Michal ochutnal pořádné domácí jídlo. Kamarádky tvrdily, že by to nevydržely, že by to nevydržel nikdo.

Michal se mě před tchyní nikdy nezastal, ale když odešla, dokázal mi se sklopenou hlavou říct, že to maminka trošku přehání a že je mu to líto. Byl laskavý, tím spíš se “mamince” nedokázal postavit. Jsem tvrdohlavá. Řekla jsem si, že to zvládnu.

Když mi bylo už hodně úzko, zašla jsem ke kartářce, poprvé v životě. Prozradila mi, že v dohledné době se moje tíživá situace začne pomalu, ale jistě zlepšovat. Mávla jsem nad tím rukou. Asi chce, abych si vyslechla dobrou zprávu, když za to platím.

Byla mimochodem dopst drahá. Ale nebyly to vyhozené peníze. Měla pravdu! Dnes vím, že zázraky se dějí.

Prima babička

Dva roky po svatbě jsem byla už dost unavená. Pamatuji si, že jsme se chystali na chatu, těšila jsem se jak malé dítě, když tchyně zavolala, že ji strašně bolí u srdce. To byla stará písnička.

Chtěla nám překazit plány, připravit nás o jakoukoli radost ze života, dělala to často. Vlastně to dělala neustále. Michal jel pochopitelně za ní, mně se udělalo zle a řekla jsem si, že už zřejmě chátrám i fyzicky.

Napadlo mě, že jsem z toho psychického teroru onemocněla a že tchyně nakonec dosáhne svého: definitivně se mě zbaví. Budu žít v nemocnicích a nejrůznějších ústavech. S prázdným pohledem budu sedávat na lavičkách v parcích a krmit holuby. Baba mě zničila.

Jenomže se ukázalo, že nechátrám ani v nejmenším, ba naopak: čekám dítě. Byla jsem nevýslovně šťastná, dítě jsem si přála jako nic na světě. Ale jak to říct tchyni? Jenže ta se z toho kupodivu oproti očekávání nezhroutila, prohodila jen:

“Hlavně aby to byl kluk.” Pochopila jsem, že se skutečně blýská na lepší časy. Když se narodil malý Michal, tchyně se méně soustředila na srdeční záchvaty, kastrůlky s jídlem a drobky na koberci a více se začala věnovat miminku. Ne že by přestaly poznámky typu:

Nemá to dítě hlad? Proč pije neslazený čaj? Proč má na dupačkách skvrnu? Nepřestaly, ale tchyně si s miminkem hrála a povídala, a tak na deptání mé osoby měla méně času a energie.

Syn je dnes už dospělý, a když se ho zeptáte na babičku, odpoví, že je sice trochu potrhlá a její řeči se občas nedají vydržet, ale jinak docela prima.

Marcela (53), Litoměřice