Žít se žárlivcem je těžké, někdy k nevydržení. Ale jakž takž to zvládám. Jednou jsem mu dokonce dala výchovnou lekci.
Zpočátku se vám zdá hezké, když na vás někdo žárlí. Vypadá to, že mu na vás záleží, že se o vás zajímá. To je lichotivé. Proto jsem v začátcích naší známosti byla šťastná. Bylo mi třicet, pracovala jsem v knihovně, vážnou známost jsem neměla, což bylo zneklidňující. Pak se objevil Roman. Vypadal tak dobře, že mě ani ve snu nenapadlo, že se prochází mezi regály s knihami kvůli mně. Jsem boubelatější než bych měla být, a menší, než bych být chtěla. Táta mi vždycky vyčítal, že se podceňuji, říkával, že mám krásné tmavé vlasy a nádherný úsměv. Přesto mě nenapadlo, že by se o mou přízeň mohl snažit krasavec Romanova typu. Předstíral, že je vášnivý čtenář, později vyšlo najevo, že četl pouze dvě knihy: Honzíkovu cesta a Když automobil trucuje. To mi nevadilo a hned jsem se zamilovala. Kdybych bývala věděla, co mě čeká!
Mám ho ráda, ale…
Začalo to nenápadně. To jeho: Kam jdeš, s kým jdeš, proč tam jdeš, kdy se vrátíš? Vypadalo to jako důkaz lásky. A zatímco partneři mých kamarádek bezstarostně seděli v hospodě anebo na motocyklech, Roman se mnou chodil na dámské jízdy. Jednou jsem ho požádala, aby si raději vyšel někam s přáteli, neboť dámská jízda je určena jenom ženám. Slíbil mi to, a pak jsme s kamarádkami viděly jeho stín za prosklenou stěnou kavárny. Vlastně mě to dojalo. Kamarádky varovně zdvihaly prst, ale já si v duchu říkala: Co byste za tak hezkého nápadníka daly! Ve třiatřiceti jsem se vdala, o dva roky později se narodila dcera. Romanovo žárlení se občas dalo vydržet a občas nedalo. Měla jsem ho ráda a vždycky budu, ale nervy mám opravdu jenom jedny.
Jako by viděl ducha
Mnohokrát jsem musela vyslechnout monolog na téma, jak manžela deptá moje odvěké přátelství se sousedem, kterého znám odmalička. Jednoho dne džbán přetekl. Pozvala jsem souseda Mirka na skleničku, jenomže Roman se (schválně) vrátil z práce dřív, zvonil, bušil na dveře, pak hledal klíč. Požádala jsem Mirka, aby se schoval do skříně. On je pro každou legraci, udělal to a ještě se z pilnosti svlékl do trenýrek, i když o to jsem ho opravdu nežádala. Roman vpadl dovnitř, prohlédl balkon, koupelnu, otevíral skříně. Nedělal to poprvé, ale poprvé našel, co hledal. Souseda v trenýrkách ve skříni! Roman sípal, nezmohl se na slovo, znehybněl. Mirek ho pozdravil, pak v klidu odešel. Roman za ním zíral, jako by spatřil ducha. Smála jsem se, aby pochopil, že to je jen legrace. Určitý terapeutický účinek to snad mělo, od té doby Roman už tolik nešílí. A když začne, řeknu mu, aby zkontroloval skříně.
Anna (57), Chrudim
