Můj život nebyl moc veselý, toužila jsem po dětech, ale ty mi osud nedopřál. Moji blízcí zemřeli a já byla na dně. Později mi život rozzářil pejsek. Jeho ztrátu jsem nesla moc těžce, ale poslal mi za sebe náhradu.
Jsem odmalička hodně citově založená, a snad proto jsem i plachá. Jsem jedináček a moji rodiče byli strašně hodní. Dojal mě každá maličkost, dokonce i pohádky, kde bylo někomu činěno příkoří – hned mě to rozplakalo a spolužáci se mi proto vždycky smáli. Raději jsem se jich stranila, neuměla jsem se bránit. Nejraději jsem ležela v knížkách, to byl můj kouzelný druhý svět.
Neuměla jsem navázat vztah
Jak léta ubíhala, naučila jsem se s tím aspoň nějak žít. Měla jsem i pár kamarádek, které mě bránily proti případným posměškům, kterých naštěstí ubývalo. Ve škole a ve společnosti ostatních lidí jsem postupně byla skoro „normální“, ale doma, třeba při sledování televize, jsem si stále ještě často poplakala. Jenže plachost jsem úplně přemoci nedokázala, zejména mezi neznámými lidmi. Vždycky mi hodně dlouho trvá, než s někým dokážu navázat nějaký vztah, ať jde o přátelství, nebo lásku. Hlavně s tou jsem měla celý život velké trápení. Byla jsem spíš taková šedá myška, a když už došlo k tomu, že jsem někoho zaujala, nedokázala jsem ze sebe vypravit skoro ani slovo, natož nějak duchaplně konverzovat. To mi šlo jen v mých představách nebo snech, ale jakmile došlo na realitu, mlčela jsem jako zařezaná. A to se ví, že to nebylo nic, co by případného nápadníka nějak přitahovalo, spíš naopak.
Dítě za svobodna jsem nechtěla
Po vysoké škole jsem začala pracovat ve svém oboru knihovnice – láska ke knihám mě po celý život nikdy neopustila. Kolegyně a kolegové byli podobně „postižení“ jako já, o knihách jsem s nimi mohla mluvit hodiny, a tak jsem se pomalu zdokonalovala v konverzaci – bohužel ale tematicky jen velmi úzké. Ale to mi nevadilo, byla jsem v práci spokojená. Bydlela jsem stále u rodičů, bylo to pro mě i pro ně lepší jak finančně, tak i proto, že jsme se o ně mohla starat. Jinou rodinu jsem neměla a vypadalo to, že ani nikdy mít nebudu. Postupem času jsem se tím přestala trápit. Jediné, co mě moc mrzelo a chybělo, byly děti. Tedy fakt, že nejspíš žádné mít nebudu. Malé děti totiž miluju, ale moje biologické hodiny už pomalu dotikávaly a žádný vhodný manžel a otec se neobjevoval. A mít dítě jako svobodná matka jsem si prostě netroufala. Rodiče se mě zpočátku často ptali, jestli už mám nějakého nápadníka, a říkali, že by se rádi dožili mé svatby a vnoučátek, jenže to jsem jim splnit opravdu nedokázala. Časem to asi pochopili a postupně mě přestali zasypávat dotazy na manželství. Zvykli jsme si žit takhle společně, jinak nám ani nic nechybělo. Čím jsem ale byla starší, tím častěji jsem v noci tajně plakala, protože mi můj život připadal nenaplněný – a bylo mi jasné, že děti už nikdy mít nebudu. Navenek jsem se ovšem tvářila, že je takhle všechno v pořádku.
Opustili mě oba
Rodiče i já jsme pomalu stárli, až došlo na to, čeho jsem se podvědomě hrozně bála – nejdřív zemřel otec na infarkt a maminka jeho smrt tak těžce nesla, že propadla depresím. Dovezla jsem ji po dlouhém přemlouvání sice k odbornému lékaři, který jí předepsal nějaké prášky, ale asi nezabíraly – nebo je možná tajně ani nebrala – a po necelém roce odešla za otcem. Dodnes si myslím, že se v podstatě usoužila, měli se s tatínkem totiž po celý život moc rádi. Zůstala jsem v našem bytě úplně sama. Bylo to hrozně smutné období, hlavou se mi honily různé myšlenky. Co teď budu dělat? Vždyť už nemám nikoho na tom celém světě… má vůbec ještě cenu žít? Proč? Pro koho? Navenek jsem se chovala jako robot. Ráno vstát, do práce, z práce, večer u televize nebo s knížkou, proplakané noci… Budoucnost jsem viděla jen v černých barvách. Nakonec v tomhle bytě sama taky umřu, a nebude ani nikdo, kdo by se mi postaral o pohřeb. V práci samozřejmě věděli, co se stalo, a snažili se ke mně chovat ohleduplně. Pak za mnou přišla jedna kolegyně s tím, že její známá má psa, fenku, které se nedávno narodila štěňátka a shání někoho, kdo by se jich ujal. Ukázala mi fotku a ptala se mě, jestli bych si jedno nechtěla vzít. Prý by mě to aspoň trochu odvedlo od mého smutku a měla bych se o koho starat. Nejdřív jsem to rázně odmítla, psa jsem nikdy neměla a ani jsem nevěděla, jak bych se o něj postarala. Ale přece jen mi to začalo vrtat hlavou. Ještě ten den jsem si vypůjčila knížku o psech a odnesla si ji domů.
S pejskem přišla radost
Přečetla jsem ji jedním dechem, dojímala se nad obrázky štěňat i velkých psů, a najednou jsem měla pocit, že pořídit si pejska není tak úplně špatný nápad. Pořád mi to vrtalo hlavou a po týdnu jsem zašla za kolegyní já s otázkou, jestli je nějaké štěně ještě k mání. A za další týden už jsem měla doma chlupatou kuličku, voříška Mufínka. Úplně jsem se do něj zbláznila. Život s pejskem byl mnohem lepší, než jsem si dovedla představit. Ano, byly i starosti, musela jsem ho všechno naučit, chodit ho venčit, platit jídlo, hračky, očkování u veterináře, poplatky za psa – ale konečně můj život dostal zase nějaký smysl. Mluvila jsem na Mufínka a on se tvářil, jako že mi rozumí. Uvědomovala jsem si samozřejmě, že je to pes, ale byl pro mě v podstatě skoro jako moje dítě, které mi osud nedopřál. Milovala jsem ho šíleně. A taky jsem o něj měla strach. Párkrát mi připravil horké chvilky, třeba když onemocněl nebo mi jednou při procházce utekl a já ho tři hodiny celá zoufalá hledala po parku… Ale život s ním mi svědčila a já prý, aspoň podle slov kolegyň i kolegů z práce, celá pookřála.
Poslal mi za sebe náhradu?
Mufínek se mnou prožil krásných čtrnáct let. Ke konci už hůř viděl, špatně chodil, ale pořád pro mě byl ten nejlepší přítel. Věděla jsem, že jednou přijde konec, ale když pak umřel, strašně mě to bolelo. Měla jsem pocit, že tuhle ztrátu už neunesu. V mém životě zůstalo prázdné místo a já už se cítila příliš stará na to, abych si pořídila dalšího psa. Kdo by se o něj taky postaral, kdyby se mi něco stalo. Byla jsem už v důchodu, i když ne dlouho, ale tuhle zodpovědnost jsem na sebe už brát nechtěla. Můj život zase pozbyl smyslu. Často jsem chodila sama do parku na místa, kam jsme chodili s Mufínkem a vzpomínala, jak to s ním bylo krásné. Pořád jsem cítila bolest a často mi do očí vhrkly slzy. Jednoho večera jsem tam seděla na lavičce, když najednou mě někdo oslovil. Vzhlédla jsme, ale přes slzy jsem nepoznala, že je to bývalý kolega z knihovny, který před dlouhými lety odešel a odstěhoval se z města. Kupodivu mě poznal a ptal se, co tu dělám. A ze mě se najednou začala hrnout slova jako láva. Vylíčila jsem mu všechno, co se stalo, o rodičích, o Mufínkovi… Celou dobu poslouchal, nepřerušoval mě a nakonec mi nabídl kapesník. Pak začal vyprávět o svém osudu. Nedávno mu zemřela žena, a tak se rozhodl vrátit zpátky, jen teď neví, co bude dělat. Povídali jsme si dlouho, večer byl teplý a mně bylo po dlouhé době najednou docela příjemně. Rozloučili jsme se s tím, že se zase brzy sejdeme, a vyměnili jsme si telefonní čísla. Zavolal hned druhý den a pozval mě do kavárny. Od té doby jsou z nás přátelé. Scházíme se aspoň jednou týdně, často si voláme. Zatím nechceme ani jeden nic měnit na tom, jak žijeme, přece jen už jsme zvyklí na svůj styl, ale já konečně na stará kolena zažívám, jaké to je, když si s nějakým člověkem rozumíte. A v koutku duše jsem přesvědčená o tom, že tohle naše setkání“zařídil“ odněkud seshora Mufínek, aby mi tady bez něj nebylo tak smutno…
Pavlína (64), Opava
