Domů     Už vím, že nic se nemá hned vzdávat
Už vím, že nic se nemá hned vzdávat
7 minut čtení

Můj život nebyl moc veselý, toužila jsem po dětech, ale ty mi osud nedopřál. Moji blízcí zemřeli a já byla na dně. Později mi život rozzářil pejsek. Jeho ztrátu jsem nesla moc těžce, ale poslal mi za sebe náhradu.

Jsem odmalička hodně citově založená, a snad proto jsem i plachá. Jsem jedináček a moji rodiče byli strašně hodní. Dojal mě každá maličkost, dokonce i pohádky, kde bylo někomu činěno příkoří – hned mě to rozplakalo a spolužáci se mi proto vždycky smáli.

Raději jsem se jich stranila, neuměla jsem se bránit. Nejraději jsem ležela v knížkách, to byl můj kouzelný druhý svět.

Neuměla jsem navázat vztah

Jak léta ubíhala, naučila jsem se s tím aspoň nějak žít. Měla jsem i pár kamarádek, které mě bránily proti případným posměškům, kterých naštěstí ubývalo.

Ve škole a ve společnosti ostatních lidí jsem postupně byla skoro „normální“, ale doma, třeba při sledování televize, jsem si stále ještě často poplakala. Jenže plachost jsem úplně přemoci nedokázala, zejména mezi neznámými lidmi.

Vždycky mi hodně dlouho trvá, než s někým dokážu navázat nějaký vztah, ať jde o přátelství, nebo lásku. Hlavně s tou jsem měla celý život velké trápení.

Byla jsem spíš taková šedá myška, a když už došlo k tomu, že jsem někoho zaujala, nedokázala jsem ze sebe vypravit skoro ani slovo, natož nějak duchaplně konverzovat.

To mi šlo jen v mých představách nebo snech, ale jakmile došlo na realitu, mlčela jsem jako zařezaná. A to se ví, že to nebylo nic, co by případného nápadníka nějak přitahovalo, spíš naopak.

Dítě za svobodna jsem nechtěla

Po vysoké škole jsem začala pracovat ve svém oboru knihovnice – láska ke knihám mě po celý život nikdy neopustila.

Kolegyně a kolegové byli podobně „postižení“ jako já, o knihách jsem s nimi mohla mluvit hodiny, a tak jsem se pomalu zdokonalovala v konverzaci – bohužel ale tematicky jen velmi úzké. Ale to mi nevadilo, byla jsem v práci spokojená.

Bydlela jsem stále u rodičů, bylo to pro mě i pro ně lepší jak finančně, tak i proto, že jsme se o ně mohla starat. Jinou rodinu jsem neměla a vypadalo to, že ani nikdy mít nebudu. Postupem času jsem se tím přestala trápit.

Jediné, co mě moc mrzelo a chybělo, byly děti. Tedy fakt, že nejspíš žádné mít nebudu. Malé děti totiž miluju, ale moje biologické hodiny už pomalu dotikávaly a žádný vhodný manžel a otec se neobjevoval. A mít dítě jako svobodná matka jsem si prostě netroufala.

Rodiče se mě zpočátku často ptali, jestli už mám nějakého nápadníka, a říkali, že by se rádi dožili mé svatby a vnoučátek, jenže to jsem jim splnit opravdu nedokázala. Časem to asi pochopili a postupně mě přestali zasypávat dotazy na manželství.

Zvykli jsme si žit takhle společně, jinak nám ani nic nechybělo. Čím jsem ale byla starší, tím častěji jsem v noci tajně plakala, protože mi můj život připadal nenaplněný – a bylo mi jasné, že děti už nikdy mít nebudu. Navenek jsem se ovšem tvářila, že je takhle všechno v pořádku.

Opustili mě oba

Rodiče i já jsme pomalu stárli, až došlo na to, čeho jsem se podvědomě hrozně bála – nejdřív zemřel otec na infarkt a maminka jeho smrt tak těžce nesla, že propadla depresím.

Dovezla jsem ji po dlouhém přemlouvání sice k odbornému lékaři, který jí předepsal nějaké prášky, ale asi nezabíraly – nebo je možná tajně ani nebrala – a po necelém roce odešla za otcem.

Dodnes si myslím, že se v podstatě usoužila, měli se s tatínkem totiž po celý život moc rádi. Zůstala jsem v našem bytě úplně sama. Bylo to hrozně smutné období, hlavou se mi honily různé myšlenky. Co teď budu dělat?

Vždyť už nemám nikoho na tom celém světě… má vůbec ještě cenu žít? Proč? Pro koho? Navenek jsem se chovala jako robot. Ráno vstát, do práce, z práce, večer u televize nebo s knížkou, proplakané noci… Budoucnost jsem viděla jen v černých barvách.

Nakonec v tomhle bytě sama taky umřu, a nebude ani nikdo, kdo by se mi postaral o pohřeb. V práci samozřejmě věděli, co se stalo, a snažili se ke mně chovat ohleduplně.

Pak za mnou přišla jedna kolegyně s tím, že její známá má psa, fenku, které se nedávno narodila štěňátka a shání někoho, kdo by se jich ujal. Ukázala mi fotku a ptala se mě, jestli bych si jedno nechtěla vzít.

Prý by mě to aspoň trochu odvedlo od mého smutku a měla bych se o koho starat. Nejdřív jsem to rázně odmítla, psa jsem nikdy neměla a ani jsem nevěděla, jak bych se o něj postarala. Ale přece jen mi to začalo vrtat hlavou. Ještě ten den jsem si vypůjčila knížku o psech a odnesla si ji domů.

S pejskem přišla radost

Přečetla jsem ji jedním dechem, dojímala se nad obrázky štěňat i velkých psů, a najednou jsem měla pocit, že pořídit si pejska není tak úplně špatný nápad.

Pořád mi to vrtalo hlavou a po týdnu jsem zašla za kolegyní já s otázkou, jestli je nějaké štěně ještě k mání. A za další týden už jsem měla doma chlupatou kuličku, voříška Mufínka. Úplně jsem se do něj zbláznila.

Život s pejskem byl mnohem lepší, než jsem si dovedla představit. Ano, byly i starosti, musela jsem ho všechno naučit, chodit ho venčit, platit jídlo, hračky, očkování u veterináře, poplatky za psa – ale konečně můj život dostal zase nějaký smysl.

Mluvila jsem na Mufínka a on se tvářil, jako že mi rozumí. Uvědomovala jsem si samozřejmě, že je to pes, ale byl pro mě v podstatě skoro jako moje dítě, které mi osud nedopřál. Milovala jsem ho šíleně. A taky jsem o něj měla strach.

Párkrát mi připravil horké chvilky, třeba když onemocněl nebo mi jednou při procházce utekl a já ho tři hodiny celá zoufalá hledala po parku… Ale život s ním mi svědčila a já prý, aspoň podle slov kolegyň i kolegů z práce, celá pookřála.

Poslal mi za sebe náhradu?

Mufínek se mnou prožil krásných čtrnáct let. Ke konci už hůř viděl, špatně chodil, ale pořád pro mě byl ten nejlepší přítel. Věděla jsem, že jednou přijde konec, ale když pak umřel, strašně mě to bolelo. Měla jsem pocit, že tuhle ztrátu už neunesu.

V mém životě zůstalo prázdné místo a já už se cítila příliš stará na to, abych si pořídila dalšího psa. Kdo by se o něj taky postaral, kdyby se mi něco stalo. Byla jsem už v důchodu, i když ne dlouho, ale tuhle zodpovědnost jsem na sebe už brát nechtěla.

Můj život zase pozbyl smyslu. Často jsem chodila sama do parku na místa, kam jsme chodili s Mufínkem a vzpomínala, jak to s ním bylo krásné. Pořád jsem cítila bolest a často mi do očí vhrkly slzy.

Jednoho večera jsem tam seděla na lavičce, když najednou mě někdo oslovil. Vzhlédla jsme, ale přes slzy jsem nepoznala, že je to bývalý kolega z knihovny, který před dlouhými lety odešel a odstěhoval se z města. Kupodivu mě poznal a ptal se, co tu dělám.

A ze mě se najednou začala hrnout slova jako láva. Vylíčila jsem mu všechno, co se stalo, o rodičích, o Mufínkovi… Celou dobu poslouchal, nepřerušoval mě a nakonec mi nabídl kapesník. Pak začal vyprávět o svém osudu.

Nedávno mu zemřela žena, a tak se rozhodl vrátit zpátky, jen teď neví, co bude dělat. Povídali jsme si dlouho, večer byl teplý a mně bylo po dlouhé době najednou docela příjemně.

Rozloučili jsme se s tím, že se zase brzy sejdeme, a vyměnili jsme si telefonní čísla. Zavolal hned druhý den a pozval mě do kavárny. Od té doby jsou z nás přátelé. Scházíme se aspoň jednou týdně, často si voláme.

Zatím nechceme ani jeden nic měnit na tom, jak žijeme, přece jen už jsme zvyklí na svůj styl, ale já konečně na stará kolena zažívám, jaké to je, když si s nějakým člověkem rozumíte.

A v koutku duše jsem přesvědčená o tom, že tohle naše setkání“zařídil“ odněkud seshora Mufínek, aby mi tady bez něj nebylo tak smutno…

Pavlína (64), Opava

Související články
6 minut čtení
Dnes bych to vzala zpátky. Ty čtyři desítky let, kdy jsme spolu nemluvily. Stihly jsme se usmířit, ale pak sestra náhle odešla. Mělo to tak být? Tak krutý je osud. Probudila jsem se do zimního rána. Vzduch byl chladný, okna pokrytá námrazou a venku se na šedé obloze míhaly mraky. Seděla jsem na okraji postele, můj pohled byl upřený na starý a omšelý rám fotografie na nočním stolku. Byl to sníme
3 minuty čtení
Když se Anna narodila, byla to pro mě radost, kterou jsem nikdy nečekala. Byla tak živá, plná energie a zvědavosti. A to všechno je pryč. Anička byla jiná než ostatní děti. Vždy měla nějaký svůj pohled na svět. Často jsme spolu trávily čas venku. Já jsem jí ukazovala stromy, květiny, povídala o tom, jak krásný může být život. V její přítomnosti všechno vypadalo jednoduše a krásně. Ty chvíle byl
2 minuty čtení
Když mi bylo kolem padesáti, potkala jsem Janu. Byla to žena plná energie, optimistická a otevřená. Navenek? Hned jsme si padly do oka a já byla ráda, že jsem našla někoho, s kým si mohu popovídat, koho mohu pozvat na kávu a sdílet s ním radosti i starosti. Zdálo se, že jsme si byly navzájem oporou. Začátek problémů Všechno začalo být jinak, když Jana přišla poprvé s prosbou o peníze. Byl
3 minuty čtení
Po celý život jsem byla k druhým laskavá, věřila jsem lidem a dávala jim důvěru. Vždy jsem byla ta, která pomáhala. A doplatila jsem na to. Starala jsem se a věřila, že rodina je ta nejcennější věc, kterou máme. Moji tři sourozenci Až do dne, kdy jsem zjistila, že i ti, kterým jsem věnovala nejvíce, mi mohou ublížit.Narodila jsem se jako prostřední ze tří sourozenců. Měla jsem starší sest
5 minut čtení
Celý život jsem se vždycky snažila být silná, ale osud mi tolikrát hodil klacky pod nohy. Proč? Vyrůstala jsem v malé vesnici, kde byl život jednoduchý, ale zároveň naplněný, protože si tu lidé vzájemně pomáhali. Přicházela jsem o děti a naděje Byla jsem první dítě rodičů, a to na mě vždy kladlo určitý nárok. Od malička jsem se učila, že je třeba se o druhé starat, být silná a neztrácet n
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Jurkovičova křížová cesta: Nesmrtelná památka velkého umělce
epochanacestach.cz
Jurkovičova křížová cesta: Nesmrtelná památka velkého umělce
Jméno architekta Dušana Jurkoviče bylo vždy nejen zárukou kvality, ale také symbolem umělecké originality, vycházející z lidových tradic. To vše umělec dokázal i na jednom z nejposvátnějších míst na našem území. Mariánské poutní místo v Hostýnských vrších má tradici už od dob středověku. Hora Hostýn má dva vrcholy a na jižním, o něco nižším, byl v polovině 18. století
Umělá inteligence pomáhá odborníkům přečíst antické svitky spálené na uhel při výbuchu Vesuvu
21stoleti.cz
Umělá inteligence pomáhá odborníkům přečíst antické svitky spálené na uhel při výbuchu Vesuvu
Stovky svitků shořely v knihovně římského domu v Herkulaneu, městě na západním pobřeží Itálie, které lehlo spolu s Pompejemi popelem při erupci Vesuvu v roce 79. Tři z nich jsou uloženy v Bodleyově kn
6 zločinů v režii Lucemburků: Intriky, vydírání, zrady, & masakry nevinných
historyplus.cz
6 zločinů v režii Lucemburků: Intriky, vydírání, zrady, & masakry nevinných
Ani ne rok vydržel dostát svým slibům Jan Lucemburský. Poté, co se stal českým králem, vydal roku 1311 tzv. inaugurační diplomy, v nichž se mimo jiné zaručil, že zemské úřady bude obsazovat výhradně Čechy. O rok později už je všechno jinak. Že nedodržel svůj slib? V porovnání s tím, co později napáchají jeho dědicové, jen
Koloniální dědictví ve „Velkém jablku“
rezidenceonline.cz
Koloniální dědictví ve „Velkém jablku“
Ikonický domov někdejší americké televizní legendy, zaujímající téměř tisícovku čtverečních metrů obytného prostoru, představuje vyváženou kombinaci historického kontextu s nadčasovou elegancí a moderním komfortem. Sídlo bylo v majetku Johnnyho Carsona, známého jako „Král noční show“, který v letech 1962–1992 vedl NBC’s The Tonight Show. Ve své době byl jednou z nejoblíbenějších televizních osobností ve Spojených
Žádný krasavec, ale jen můj
skutecnepribehy.cz
Žádný krasavec, ale jen můj
Je hezká a chytrá. Ale taky dost namyšlená. Myslí si, že jí musí patřit všechno, nač si ukáže. Tentokrát se ale zmýlila. Já se s ní dělit nehodlám! Udělala si ze mě svoji důvěrnici. Pořád se mi s něčím svěřuje a vylévá si srdce. Je to tím, že všichni ostatní zaměstnanci se jí trochu bojí.
Hlívový guláš
tisicereceptu.cz
Hlívový guláš
Dokonalý vegetariánský, ale i veganský pokrm, který i lehce připomene chuť masa. Suroviny na 1 porci 125 g hlívy ústřičné pepř 1 krajíc (50 g) žitného chleba 1 str. česneku špetka soli 1 ml
Tajemná spisovatelka Pearl Curranová: Diktoval jí romány duch?
epochalnisvet.cz
Tajemná spisovatelka Pearl Curranová: Diktoval jí romány duch?
Před zamyšlenou Pearl Curranovou leží právě dopsaný román Telka. Obsahově ani stylisticky není nijak zvlášť výjimečný. Pozornost si přesto zaslouží. Ačkoli ho Curranová napíše, ona sama tvrdí, že není jeho autorkou. Jak to? Slova jí měl nadiktovat duch. Komu měl patřit a jak s ním mladá Američanka navázala spojení?   Na stole leží deska,
Zimní depresi pošlete k šípku!
nejsemsama.cz
Zimní depresi pošlete k šípku!
Dlouhé období s minimem slunečního svitu dokáže na naši psychiku působit neblaze. Jak si pomoci k lepší náladě? Nejhorší už máme za sebou – dny se od Nového roku zase postupně prodlužují, ale čeká nás ještě ošemetný únor. Ač je nejkratším měsícem v roce, leckomu se může zdát k nepřežití. Co vám pomůže udržet pozitivní myšlení? Hýbejte se
Za co vyfasuje slavný pěvec Grossi domácí vězení?
epochaplus.cz
Za co vyfasuje slavný pěvec Grossi domácí vězení?
Píše se 29. května 1697 a slavný barokní zpěvák Giovanni Francesco Grossi (1653–1697) usedá do kočáru. Za sebou nechává romantické uličky italské Bologne, města vyhlášeného svou vzdělaností. Míří 60kilometrovou štrekou vstříc neméně malebné Ferraře. V proslavené Duomo di San Giorgio, tedy Katedrále svatého Jiří, si ale nikdy nezazpívá. Ba co hůř, do Ferrary ani nedorazí.
Hvězdou J Balvin spojil své jméno se značkou G-Shock
iluxus.cz
Hvězdou J Balvin spojil své jméno se značkou G-Shock
„Styl hodinek G-Shock, který je odolný a odvážný, vždy rezonoval s mou životní cestou,“ nechal se slyšet J Balvin během odhalení nové speciální edice hodinek G-Shock, které navrhl. „Chtěl jsem vytvoři
Astronauti mají společnost: Co létá kolem Měsíce?
enigmaplus.cz
Astronauti mají společnost: Co létá kolem Měsíce?
„Co to bylo? Co to ksakru bylo? To je vše, co chci vědět!" křičí rozrušený americký astronaut Edwin „Buzz“ Aldrin (*1930). Je 21. července 1969 a první muži ze Země se procházejí po povrchu Měsíce. Př
Těhotenské nevolnosti Branišové?
nasehvezdy.cz
Těhotenské nevolnosti Branišové?
Moderátorka nováckého pořadu Život ve hvězdách se s Jaromírem Jágrem (52) možná už brzy dostane na metu, které žádná jiná partnerka hokejové legendy nedosáhla. Proslýchá se, že Dominika Branišová