Domů     Už vím, že nic se nemá hned vzdávat
Už vím, že nic se nemá hned vzdávat

Můj život nebyl moc veselý, toužila jsem po dětech, ale ty mi osud nedopřál. Moji blízcí zemřeli a já byla na dně. Později mi život rozzářil pejsek. Jeho ztrátu jsem nesla moc těžce, ale poslal mi za sebe náhradu.

Jsem odmalička hodně citově založená, a snad proto jsem i plachá. Jsem jedináček a moji rodiče byli strašně hodní. Dojal mě každá maličkost, dokonce i pohádky, kde bylo někomu činěno příkoří – hned mě to rozplakalo a spolužáci se mi proto vždycky smáli.

Raději jsem se jich stranila, neuměla jsem se bránit. Nejraději jsem ležela v knížkách, to byl můj kouzelný druhý svět.

Neuměla jsem navázat vztah

Jak léta ubíhala, naučila jsem se s tím aspoň nějak žít. Měla jsem i pár kamarádek, které mě bránily proti případným posměškům, kterých naštěstí ubývalo.

Ve škole a ve společnosti ostatních lidí jsem postupně byla skoro „normální“, ale doma, třeba při sledování televize, jsem si stále ještě často poplakala. Jenže plachost jsem úplně přemoci nedokázala, zejména mezi neznámými lidmi.

Vždycky mi hodně dlouho trvá, než s někým dokážu navázat nějaký vztah, ať jde o přátelství, nebo lásku. Hlavně s tou jsem měla celý život velké trápení.

Byla jsem spíš taková šedá myška, a když už došlo k tomu, že jsem někoho zaujala, nedokázala jsem ze sebe vypravit skoro ani slovo, natož nějak duchaplně konverzovat.

To mi šlo jen v mých představách nebo snech, ale jakmile došlo na realitu, mlčela jsem jako zařezaná. A to se ví, že to nebylo nic, co by případného nápadníka nějak přitahovalo, spíš naopak.

Dítě za svobodna jsem nechtěla

Po vysoké škole jsem začala pracovat ve svém oboru knihovnice – láska ke knihám mě po celý život nikdy neopustila.

Kolegyně a kolegové byli podobně „postižení“ jako já, o knihách jsem s nimi mohla mluvit hodiny, a tak jsem se pomalu zdokonalovala v konverzaci – bohužel ale tematicky jen velmi úzké. Ale to mi nevadilo, byla jsem v práci spokojená.

Bydlela jsem stále u rodičů, bylo to pro mě i pro ně lepší jak finančně, tak i proto, že jsme se o ně mohla starat. Jinou rodinu jsem neměla a vypadalo to, že ani nikdy mít nebudu. Postupem času jsem se tím přestala trápit.

Jediné, co mě moc mrzelo a chybělo, byly děti. Tedy fakt, že nejspíš žádné mít nebudu. Malé děti totiž miluju, ale moje biologické hodiny už pomalu dotikávaly a žádný vhodný manžel a otec se neobjevoval. A mít dítě jako svobodná matka jsem si prostě netroufala.

Rodiče se mě zpočátku často ptali, jestli už mám nějakého nápadníka, a říkali, že by se rádi dožili mé svatby a vnoučátek, jenže to jsem jim splnit opravdu nedokázala. Časem to asi pochopili a postupně mě přestali zasypávat dotazy na manželství.

Zvykli jsme si žit takhle společně, jinak nám ani nic nechybělo. Čím jsem ale byla starší, tím častěji jsem v noci tajně plakala, protože mi můj život připadal nenaplněný – a bylo mi jasné, že děti už nikdy mít nebudu. Navenek jsem se ovšem tvářila, že je takhle všechno v pořádku.

Opustili mě oba

Rodiče i já jsme pomalu stárli, až došlo na to, čeho jsem se podvědomě hrozně bála – nejdřív zemřel otec na infarkt a maminka jeho smrt tak těžce nesla, že propadla depresím.

Dovezla jsem ji po dlouhém přemlouvání sice k odbornému lékaři, který jí předepsal nějaké prášky, ale asi nezabíraly – nebo je možná tajně ani nebrala – a po necelém roce odešla za otcem.

Dodnes si myslím, že se v podstatě usoužila, měli se s tatínkem totiž po celý život moc rádi. Zůstala jsem v našem bytě úplně sama. Bylo to hrozně smutné období, hlavou se mi honily různé myšlenky. Co teď budu dělat?

Vždyť už nemám nikoho na tom celém světě… má vůbec ještě cenu žít? Proč? Pro koho? Navenek jsem se chovala jako robot. Ráno vstát, do práce, z práce, večer u televize nebo s knížkou, proplakané noci… Budoucnost jsem viděla jen v černých barvách.

Nakonec v tomhle bytě sama taky umřu, a nebude ani nikdo, kdo by se mi postaral o pohřeb. V práci samozřejmě věděli, co se stalo, a snažili se ke mně chovat ohleduplně.

Pak za mnou přišla jedna kolegyně s tím, že její známá má psa, fenku, které se nedávno narodila štěňátka a shání někoho, kdo by se jich ujal. Ukázala mi fotku a ptala se mě, jestli bych si jedno nechtěla vzít.

Prý by mě to aspoň trochu odvedlo od mého smutku a měla bych se o koho starat. Nejdřív jsem to rázně odmítla, psa jsem nikdy neměla a ani jsem nevěděla, jak bych se o něj postarala. Ale přece jen mi to začalo vrtat hlavou. Ještě ten den jsem si vypůjčila knížku o psech a odnesla si ji domů.

S pejskem přišla radost

Přečetla jsem ji jedním dechem, dojímala se nad obrázky štěňat i velkých psů, a najednou jsem měla pocit, že pořídit si pejska není tak úplně špatný nápad.

Pořád mi to vrtalo hlavou a po týdnu jsem zašla za kolegyní já s otázkou, jestli je nějaké štěně ještě k mání. A za další týden už jsem měla doma chlupatou kuličku, voříška Mufínka. Úplně jsem se do něj zbláznila.

Život s pejskem byl mnohem lepší, než jsem si dovedla představit. Ano, byly i starosti, musela jsem ho všechno naučit, chodit ho venčit, platit jídlo, hračky, očkování u veterináře, poplatky za psa – ale konečně můj život dostal zase nějaký smysl.

Mluvila jsem na Mufínka a on se tvářil, jako že mi rozumí. Uvědomovala jsem si samozřejmě, že je to pes, ale byl pro mě v podstatě skoro jako moje dítě, které mi osud nedopřál. Milovala jsem ho šíleně. A taky jsem o něj měla strach.

Párkrát mi připravil horké chvilky, třeba když onemocněl nebo mi jednou při procházce utekl a já ho tři hodiny celá zoufalá hledala po parku… Ale život s ním mi svědčila a já prý, aspoň podle slov kolegyň i kolegů z práce, celá pookřála.

Poslal mi za sebe náhradu?

Mufínek se mnou prožil krásných čtrnáct let. Ke konci už hůř viděl, špatně chodil, ale pořád pro mě byl ten nejlepší přítel. Věděla jsem, že jednou přijde konec, ale když pak umřel, strašně mě to bolelo. Měla jsem pocit, že tuhle ztrátu už neunesu.

V mém životě zůstalo prázdné místo a já už se cítila příliš stará na to, abych si pořídila dalšího psa. Kdo by se o něj taky postaral, kdyby se mi něco stalo. Byla jsem už v důchodu, i když ne dlouho, ale tuhle zodpovědnost jsem na sebe už brát nechtěla.

Můj život zase pozbyl smyslu. Často jsem chodila sama do parku na místa, kam jsme chodili s Mufínkem a vzpomínala, jak to s ním bylo krásné. Pořád jsem cítila bolest a často mi do očí vhrkly slzy.

Jednoho večera jsem tam seděla na lavičce, když najednou mě někdo oslovil. Vzhlédla jsme, ale přes slzy jsem nepoznala, že je to bývalý kolega z knihovny, který před dlouhými lety odešel a odstěhoval se z města. Kupodivu mě poznal a ptal se, co tu dělám.

A ze mě se najednou začala hrnout slova jako láva. Vylíčila jsem mu všechno, co se stalo, o rodičích, o Mufínkovi… Celou dobu poslouchal, nepřerušoval mě a nakonec mi nabídl kapesník. Pak začal vyprávět o svém osudu.

Nedávno mu zemřela žena, a tak se rozhodl vrátit zpátky, jen teď neví, co bude dělat. Povídali jsme si dlouho, večer byl teplý a mně bylo po dlouhé době najednou docela příjemně.

Rozloučili jsme se s tím, že se zase brzy sejdeme, a vyměnili jsme si telefonní čísla. Zavolal hned druhý den a pozval mě do kavárny. Od té doby jsou z nás přátelé. Scházíme se aspoň jednou týdně, často si voláme.

Zatím nechceme ani jeden nic měnit na tom, jak žijeme, přece jen už jsme zvyklí na svůj styl, ale já konečně na stará kolena zažívám, jaké to je, když si s nějakým člověkem rozumíte.

A v koutku duše jsem přesvědčená o tom, že tohle naše setkání“zařídil“ odněkud seshora Mufínek, aby mi tady bez něj nebylo tak smutno…

Pavlína (64), Opava

reklama
Související články
12.5.2024
Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Nerozlučné kámošky od školy V prvn
12.5.2024
Vdávala jsem se v 25 letech a už tehdy mi říkali, že si to mám rozmyslet. Můj nastávající byl prchlivý a podezíravý. Já si ale myslela, že nám to vydrží navěky. Když dnes vidím u své dcery, kolik mají dnešní holky dostupných informací, trochu závidím. Dnes a denně čtu příběhy o ženách, které trpěly pod drobnohledem žárlivce. Začíná to skoro vždy stejně, tak jako kdysi u mne, jenže já to nemo
4.5.2024
Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru. Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná. Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno. „Nepoveden
3.5.2024
Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo. S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery. Osudový muž Vláďa Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, ž
2.5.2024
Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit. Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
epochanacestach.cz
Zámek Červená Lhota: Jméno podle ďábelské legendy
Pohádková krása zrcadlená ve vodní hladině! Vodní hrady a zámky zrcadlící se na hladině bývaly nedobytnými baštami i pohodlnými luxusními šlechtickými sídly a dnes jsou perlami české krajiny, za kterými putují statisíce turistů. A snad nejvýraznější mezi nimi je zámek Červená Lhota. Jméno podle ďábelské legendy Pro to, aby se jejich tvrz změnila ve vodní,
Automatické mlýny: K chrámu moderní architektury patří 212 klíčů
historyplus.cz
Automatické mlýny: K chrámu moderní architektury patří 212 klíčů
Bývaly doby, kdy architekti dokázali i obyčejným funkčním továrnám vtisknout eleganci výstavných zámků. Pardubice jeden takový skvost mají, a dokonce si ho v posledních letech vycizelovaly k dokonalosti. Umění, které mele Na břehu řeky Chrudimky v Pardubicích stával mlýn už v roce 1586. Na počátku 20. století však mlynářské konkurenci v oblasti vládnou bratři Egon (1871–1932) a Karel (1879–1944) Winternitzovi,
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
iluxus.cz
Perlové týdny Halada prezentují raritní šperky
Právě probíhající „Perlový týden“ překvapil fantastickým náhrdelníkem značky Mikimoto. Ten bude možné vidět až do neděle v pražském butiku v ulici Na Příkopě, následně se všemi ostatními šperky poputu
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Pružné tělo v 50+? Je to snadné…
nejsemsama.cz
Pružné tělo v 50+? Je to snadné…
Bolí vás svaly a klouby, ládujete do sebe pilulky tišící bolest, a nic nezabírá? Chce to změnu… Vyčleňte si jen pár minut denně na protažení celého těla, a budete se cítit jako znovuzrozená. Protažení trapéz Tento cvik můžete provádět vsedě i vestoje, dodržet musíte jen zcela rovná záda. Jednou rukou přitáhněte hlavu k rameni, druhé rameno se
Podmořský monument Jonaguni: Jde o pozůstatky bájného kontinentu Mu?
enigmaplus.cz
Podmořský monument Jonaguni: Jde o pozůstatky bájného kontinentu Mu?
Jonaguni je ostrov náležející do japonské prefektury Okinawa. Poblíž něj leží pod mořskou hladinou gigantické kamenné bloky, které připomínají obrovské terasy se schodišti vytesanými do kamene. Odhadu
Když může Prachař, koketuje i ona
nasehvezdy.cz
Když může Prachař, koketuje i ona
Herečka Sara Sandeva (26) ze seriálu Jedna rodina to s Jakubem Prachařem (40) zřejmě nemá jednoduché! Že by jí už docházela trpělivost? Ještě než se dali dohromady, říkalo se, že není krásné ženy, k
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
epochalnisvet.cz
Tajný tunel pod brooklynskou synagogou: Kdo ho vybudoval a proč?
Bizarní skandál na začátku tohoto roku otřásá židovskou komunitou v New Yorku. Pod historickou synagogou je objeven tajný podzemní tunel vedoucí do suterénu prázdného obytného domu. O jeho původu a účelu se hned po odhalení rozhoří divoké spekulace. Sloužil k obchodování s dětmi nebo k jiným nezákonným činnostem, jak tvrdí konspirační teoretikové?   V polovině
Tagliatelle s bazalkovým pestem
tisicereceptu.cz
Tagliatelle s bazalkovým pestem
Tagliatelle představují dlouhé široké nudle. Seženete je v každém supermarketu. A nejlépe chutnají právě s pestem. Ingredience 1 balení těstovin tagliatelle dvě hrsti čerstvé bazalky 6 lžic ol
Naše Galaxie je domovem myriád bludných světů
21stoleti.cz
Naše Galaxie je domovem myriád bludných světů
Země a jejích sedm sestřiček se od svého zrodu drží pomyslných máminých sukní. Možná se jejich orbity v minulosti měnily, možná pohltily některé ze svých sourozenců, ale z dálky Sluneční soustava půso
Musím zachránit manželství!
skutecnepribehy.cz
Musím zachránit manželství!
Krásně jsme si žili, v klidu a pohodě. Vůbec by mě nenapadlo, že se můj život najednou zvrátí do nejistoty a emocí. Můj manžel Petr je velmi šikovný zahradník. Proto se před pěti lety rozhodl, že si založí firmu, aby měl ještě nějaké peníze ke klasickému platu navíc. Jsme manželé už mnoho let. Zamilovali jsme
Co potkalo planety na vesmírné cestě?
epochaplus.cz
Co potkalo planety na vesmírné cestě?
Bylo jednou jedno Slunce a mělo osm dětí. Jejich jména všichni známe. Mají ale něco společného s lidmi? I když už jsou to dnes dospělé planety, životem si nesou následky svého divokého dětství. Příběh se začíná psát před 4,6 miliardami let. Okolo právě vznikající hvězdy se vytvoří rotující prachoplynný disk. Částice v něm se začnou srážet