Seděly jsme se sestrou v kavárně a probíraly jsme, co je nového. „Co muži?“ zeptala se Míša. „Žádná změna na obzoru?“ „Bohužel,“ pokrčila jsem bezradně rameny.
Nebylo to poprvé, co jsem takto musela odpovědět – a asi ani naposledy. „Ale jinak je všechno v pohodě,“ dodala jsem rychle. „Takže jsi spokojená?“ chtěla vědět sestra.
Vdala se před třemi lety, odstěhovala se s manželem mimo Prahu a setkávaly jsme se nyní tak jednou do měsíce. „Znáš to, žádný člověk není úplně spokojený,“ řekla jsem Míše.
„Máš pravdu, když řekneš, že si žiji celkem pohodlný život, jsem úspěšná v zaměstnání a nemám žádné problémy. Jenže se cítím strašně sama, víš?“ „Neboj, ono se to může změnit dřív, než čekáš. Víš, jak to bylo se mnou,“ usmála se sestra povzbudivě. Měla pravdu:
zamilovala se během jednoho víkendu a vdávala se do dvou měsíců. Nebylo to žádné povrchní vzplanutí, i po těch třech letech se měli se svým mužem pořád stejně rádi. Jenže každý nemá takové štěstí. Myslela jsem si, že mě to snad už nikdy nepotká… ale přišlo to ze dne na den!
Měla jsem zrovna rozbité auto, takže jsem z práce jela městskou dopravou. Nijak mi to nevadilo, i když jsem bydlela na opačném konci Prahy, než pracovala a obnášelo to tudíž zdlouhavé cestování přeplněnými dopravními prostředky.
Jednu zatáčku vzal autobus příliš prudce a já přistála v náruči sympatickému muži tak kolem pětatřiceti let. „Promiňte,“ omlouvala jsem se. „To je v pořádku, ale na mě nesmíte tak spěchat.
Já jsem nesmělý a před přímým útokem bych se mohl dát na útěk,“ odpověděl s úsměvem na rtech. Líbil se mi jeho způsob žertování, protože jsem mu na očích viděla, že to nemyslí nijak vlezle, ale chce mě pobavit.
Jenže určitě je ženatý, pomyslela jsem si v duchu s lítostí, protože neznámý spolucestující se mi opravdu líbil. Oči mi padly na jeho levou ruku – hledala jsem snubní prstýnek jako důkaz svého přesvědčení. Všiml si toho a zareagoval po svém:
„Ještě si mě žádná žena neochočila.“ Začervenala jsem se, protože náš rozhovor se odehrával v autobuse plném lidí. Protože ani já jsem však nepatřila k nesmělým typům, pohotově jsem odpověděla:
„To je proto, že jsme se potkali až dneska.“ Ocenil můj humor stejně jako já ten jeho. Vystoupili jsme společně, ačkoliv Alex – jak se sympaťák jmenoval – měl jet ještě o pár zastávek dál.
Takto nečekaně, díky mému rozbitému autu a rychle zatáčejícímu autobusu začalo naše první rande.
Když jsem se příště setkala s Míšou, referovala jsem jí s rozzářenýma očima: „Tak se mi zdá, že už mi ke spokojenosti nic nechybí.“ „Vidím na tobě, že jsi zamilovaná. Ani bys to nemusela říkat,“ pokyvovala sestra hlavou.
Vyprávěla jsem jí o tom náhodném setkání s Alexem a o všem, co poté následovalo – společném koupání v podolském bazénu, výletu do Průhonic i návštěvě multikina, kde jsme na filmu pro náročnější diváky byli v rozlehlém sále sami dva.
„Jsem moc ráda, že jsi konečně doopravdy šťastná,“ prohlásila Míša. „Ostatně, je ti osmadvacet let a pomalu bys měla myslet na založení rodiny. Ten tvůj Alex, zdá se, bude vhodným partnerem.
Těším se, až nás představíš.“ Poněkud jsem sestru krotila, aby hned nemluvila o svatbě – mohla by to zakřiknout. Znali jsme se s Alexem teprve necelý měsíc, a i když jsme si bezvadně rozuměli a cítili se spolu dobře, ještě to neznamenalo nic závazného.
Osud si ovšem dokáže vynutit, aby se věci odehrávaly podle jeho scénáře. Než jsem se s Míšou znovu sešla, zjistila jsem, že jsem v jiném stavu – nejspíš jako důsledek našeho prvního milování s Alexem, které bylo opravdu bouřlivé.
A tak jsem sestře při našem dalším setkání mohla oznámit, že se zanedlouho stane nejen tetou, ale i švagrovou. V duchu jsem se přitom ohlédla pár týdnů zpátky. Kdo by to čekal, že se věci změní během tak krátké doby? Láska však přichází nečekaně a neptá se nás…
Leona (28), Praha
