Prvotní zamilovanost člověku většinou nedovolí vidět to, jaký druhý skutečně je. Také můj vztah s Alešem začal pohádkově.
Skoro ve všem jsme nalézali shodu nebo jsem to prostě já takhle viděla. Měli jsme stejný názor i na manželství… a sice ten, k čemu by nám byl papír, když jsme šťastni i bez něho. Seznámili jsme se, když byl Aleš ještě ženatý.
To už ale byl jeho zákonný vztah v troskách. Zakrátko se rozvedl a postupně jsme se začali sbližovat. Dá se vlastně říct, že jeho bývalá manželka mi ho přenechala. Dnes už je mi jasné proč…
Aleš podnikal. Ani v práci, ani doma si nenechal do ničeho mluvit. Když se mu něco nelíbilo – cokoliv – dal to okamžitě najevo. Zpočátku to byly jen výbuchy zlosti, kterým jsem nepřisuzovala žádný význam.
Postupně to ale Aleš stupňoval a následovaly výhrůžky a vulgarismy. A důvody? Celkem nicotné – málo ohřátá večeře, příliš horká večeře, povídala jsem si s někým bez jeho vědomí, telefonovala jsem někomu bez jeho souhlasu a podobné banality.
Všechno však zůstávalo za dveřmi našeho domu. Až jednou Alešovi praskly nervy i na návštěvě u mé maminky. Tehdy jsem se postavila na jeho stranu a odůvodnila to tím, že má zkrátka špatný den.
Když se takovýmto způsobem ke mně začal chovat i na veřejnosti a vysloveně hledal situace, kdy by na mě mohl křičet, vždy jsem měla připravený důvod, jak ho omluvit. Chyby jsem připisovala jen sobě.
Říkala jsem si, že se musím víc snažit, aby byl můj partner šťastný. Měla jsem snahu povídat si s ním o jeho problémech, ale nikdy neměl čas. Vymlouval se, že ho naštvali jeho zaměstnanci. Ani jednou neměl snahu říct mi obyčejné lidské „promiň“. Právě naopak.
Agresivita a nepříčetné chování se stupňovaly. Začal telefonovat i mojí mamince a vyčítal jí, že mě nevychovala dobře a že není se mnou spokojen.
Nejednou jsem po jeho výbuchu zlosti přečkala noc raději v kůlně na dvoře a on mi ráno při odjezdu do práce řekl, že už se můžu vrátit do domu.
V listopadu nastal zlom. V osudnou noc přišel domů bez jakéhokoliv křiku. Začal po mě házet předměty, které našel na nočním stolku a nakonec na mě hodil i samotný stolek.
Byl přitom vzrušený, určitě se mě chtěl zmocnit násilím, jako se to stalo několikrát předtím. Utekla jsem. Zamkla jsem za sebou dveře a v chladné noci, v noční košili a ponožkách jsem se vydala hledat pomoc k sousedům. Zavolali policii i sanitku.
Byla jsem v takovém šoku, že jsem nebyla schopna vypovídat. Aleš však na sebe nenechal dlouho čekat. Ozbrojený a s autem se pohyboval před sousedčiným domem. Policisté se ho báli a přikázali domácímu, aby zamkl dveře.
Od té doby se před ním skrývám. Do toho domu už jsem se nevrátila. Nemůžu se ukázat ani u mých blízkých – sourozenců nebo maminky – protože jejich příbytky Aleš sleduje. Ztratila jsem nejen normální život, ale i práci, kterou jsem milovala.
Měla jsem zahradnictví a pro ty rostlinky jsem žila. Dařilo se mi a bylo období, kdy jsem živila nás oba. Dnes však nemám nic. Zlikvidoval moji firmu a vybral mi z účtu skoro všechny peníze. Od listopadu jsem v pracovní neschopnosti.
Ukrývám se daleko od domova, kde se cítím bezpečněji, i když jsem přesvědčena, že Aleš ví, kde se nacházím. I přesto, že má už dnes další „oběť“, stále monitoruje skoro každý můj pohyb. Nevím, jak dlouho dokážu takhle žít. Každý můj den je stejný.
Jsem sama, v cizím domě a přemýšlím, co bude dál. Špatně spím a mám zdravotní problémy. Donedávna jsem žila z úspor, které se mi podařilo před Alešem zachránit, ale už jsem si musela nějaké peníze i půjčovat.
Konečně chci žít normální život, jít mezi lidi a nebát se kráčet po ulici. Snad mi to osud dopřeje…
Veronika (30), severní Morava
