Někdy láska nestačí, abychom ochránili své blízké před negativními zážitky.
Nejenže si tu bolest neseme dál, ale někdy se objeví i tam, kde to vůbec nečekáme. Vdávala jsem se z lásky, čisté a upřímné. Byla jsem zamilovaná až po uši. Zkrátka tak, jak to má být. Až po překvapivý zlom: z mého drahého se vyklubal tyran. Jako by mu dělalo radost ničit mě a ponižovat, ba i bít. Odešla jsem od něj, hned jak se pustil do našeho malého tříletého syna. Chtěla jsem ho uchránit před peklem, které jsem si prožívala sama a od špatného příkladu, který mu otec mohl dát. Po rozvodu jsem o otci vůbec nemluvila, zvláště ne o tom, proč jsme se rozešli. Muž ani tak nejevil o syna žádný zájem. Stal se však pravý opak. I přesto, že jsem se ho snažila vychovat, jak jsem nejlépe uměla, z mého synáčka vyrostl hulvát. Ničeho si nevážil, dokonce ani mě. Nechápala jsem to, jak se stále víc a víc podobá svému otci, k mému zděšení. Školou proplul jen tak tak, i když nebyl hloupý a měl na to, aby ji zvládl bez problémů. Jenže jeho zajímali víc kamarádi a známosti než škola. Jednoho dne si domů přivedl dívku. Dívala se na mého syna s takovou láskou, že mě to úplně dostalo. Byli tak mladí… a čekali dítě. Vystrojili jsme svatbu, jak se patří a v tom velkém domě už jsem nebyla sama, ale náhle jsme byli čtyři. Tedy, mohli jsme být. Můj syn stále někde ponocoval, vedl život, jako by neměl ženu a dítě, ignoroval zodpovědnost a povinnosti otce a manžela. Když mu to jeho žena vyčítala, dal jí pohlavek. Nechtěla jsem to vidět, ale její pláč bylo slyšet i přes zeď pokoje. A tak jsme nějaký čas žily společně. Syn už doma ani nebydlel, a když přišel, jen si něco vzal a znovu zmizel. Nezapomínal ani na peníze, prý potřebuje pomoci kamarádovi. Nepřipisovala jsem tomu význam, dokud nezačali chodit synovi známí pro peníze, které mu půjčili. Dva roky mi trvalo, než jsem si připustila, že můj syn je gambler. A dalšího půl roku, než jsem se odhodlala k zoufalému činu: vyměnila jsem zámky od vchodu a odhlásila ho z trvalého pobytu, za němého souhlasu jeho ženy. Čas od času zavoláme hlídku, když syn kope do dveří a rozbíjí okna. Ano, na vlastního syna volám policii. Slzy mi už dávno přestaly téct, ale moje srdce stále krvácí. Jako matka jsem selhala. Nechci selhat jako tchyně a babička. Ten malý uzlíček, ze kterého vyrůstá můj vnuk, je to, čím nyní žijí. Je to paradox, ale se snachou si rozumím lépe než se synem. Možná právě proto, že ji tak chápu v situaci, ve které se ocitla. Sama jsem v ní žila dost dlouho…
Vlaďka, severní Morava
