Dvacet let jsem si žila jako v bavlnce. O nic se nestarala, nic nezařizovala ani neřešila. Potom přišel rozvod a já se ocitla na úplném dně!

Dvacet let společného života mi připadalo jako hezký sen. Užívala jsme si luxusu a nicnedělání. Vážně! Můj manžel byl totiž dědicem několika domů v Praze. Přestal pracovat a začal se starat o svůj nově nabytý majetek. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Musel hodně peněz investovat a najmout několik zaměstnanců. Neustále chodil po úřadech, uzavíral smlouvy se stavebními firmami a také dozoroval všechny prováděné práce.

Měla jsem se jako v bavlnce

Ani jednání s nájemníky nebyla občas nijak lehká. Stále někdo dlužil za nájem nebo dělal hluk. To potom zase můj muž řešil všelijaké stížnosti a anonymy. O jeho práci by se daly vyprávět romány. Pro mě ale jeho velký majetek znamenal jediné:

být doma a starat se jen o něho. Mého muže a živitele. „Kačenko, prosím tě. Peněz máme víc než dost. Tak nikam do práce nechoď a starej se o mě. Přece nebudu jíst někde v bufetu? A také o sebe koukej dbát, ať mi neděláš ostudu!“ domlouval mi a já se podvolila.

Také proč ne? Vyvařovala jsem tomu svému milionáři samé lahůdky a pečovala o sebe, jak jen jsem mohla. Prostě jsem se snažila, aby byl můj Roman se mnou co nejspokojenější! A také byl. Bral mě na krásné dovolené a občas i nějaké ty kratší pobyty.

Žili jsme si prostě hezky. Potom mi z ničeho nic oznámil něco, co rázem obrátila můj život vzhůru nohama. Vlastně, co můj dosavadní život úplně změnilo. Zničilo a pohřbilo.

Neuměla jsem vůbec nic

„Dáme se rozvést. Už jsem se rozhodnul. Chci žít a ne jen hnít doma!“ řekl u snídaně jakoby nic. Jakoby se vůbec nic nestalo. Dopil si svoji obligátní sklenici čertvě vymačkaných pomerančů, popadl aktovku a byl pryč. Seděla jsem u stolu jako zařezaná.

Vůbec jsem nechápala, co mi můj muž právě řekl.“ Zdálo se mi to? Nebyla to jen nějaká halucinace? Opravdu mi řekl, že se rozvedeme?“ ptala jsem se sama sebe a nedokázala si odpovědět. Celý den jsem se jen potácela jako smyslů zbavená.

Večer mě ale papíry, které mi položil na noční stolek, přesvědčily, že to bohužel žádný sen nebyl. Rozvod, majetkové vyrovnání a také malý byt ve vedlejším domě. To vše mě čekalo a bylo marné odporovat. Během týdne se ze mě stala rozvedená paní.

Neuměla jsme si nic zařídit ani obstarat. Netušila jsem, jak to chodí na úřadech, natož v nějaké práci, kterou jsem si začala hledat. Vlastně jsem ani nic neuměla.

Dala jsem na radu úřednice

Měla jsem střední školu, ale svoji profesi jsem nikdy nevykonávala. Ujel mi vlak, jak se říká. Byla jsem jen profesionální manželka. Nic víc a nic míň. Na úřadě práce, kde jsem se nechala zaregistrovat, mě trpělivě vyslechla jakási slečna.

„Tak se nechte najmout coby hospodyně!“ radila mi, ale já neměla řidičský průkaz. A také jsem se neuměla starat o děti, když jsem sama žádné neměla. „Tak jděte někam do skladu a pracujte rukama!“ řekla netrpělivě, ale já znovu zakroutila odmítavě hlavou.

Nebyla jsem na těžkou práci zvyklá a ve svém věku sotva něco zmohu. „Tak se vdejte a je to!“ vyštěkla a naštvaně odešla od stolu. Také jsem se zvedla k odchodu a na rozloučenou jsem jí řekla: „Tak jo, díky za radu!“ A tak jsem to udělala. Našla jsem si manžela.

Na inzerát a celkem movitého. Jsem doma a hezky se o něho starám!

Kateřina N. (51), Praha