Nikdy jsem svého muže nepodezírala. Byl zaslepený láskou ke mně a zahlcený prací, kterou měl rád. Najednou ale stála u dveří žena, která zoufale prosila o pomoc.
S Jirkou se známe už od základní školy. Společně jsme absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když jsme se brali, nikoho z našich přátel to nepřekvapilo. A rodiny se už dávno znaly. Kdo jiný by se měl brát, než my. V tom, co bude dál, jsme měli jasno. Chtěli jsme mít aspoň dvě děti. Jenže roky běžely a dětský pokoj v našem domě, který jsme mezitím postavili, byl pořád prázdný. Moc nám tehdy nepomohli ani rodiče, kteří nám oběma jedináčkům občas necitlivě připomněli, že od nikoho jiného se vnoučat nedočkají. Tak ať s tím něco zkusíme udělat. Ale osud to viděl jinak. Dětský pokoj jsme nenápadně přestavěli na místnost pro hosty. Časem přestali rýpat i rodiče. A pak jednoho podzimního sychravého večera kdosi zazvonil u domovních dveří.
Naděje přebila emoce
Vykoukla jsem z okna a u vrátek zahlédla neznámou ženu. „Nezlobte se, ale já nic nepotřebuju,“ zavolala jsem na ni v domnění, že se jedná o podomní prodejkyni. „Ale já jdu za vámi, paní Alenko,“ ozvalo se od vrátek. Byla jsem zvědavá, co mi asi může chtít a sešla jsem dolů. Paní mohla být o pár let mladší než já a za ruku držela asi šestiletého chlapce. „To je Jiřík. Syn vašeho muže,“ řekla. Pozorně jsem si dítě prohlédla. Toho by můj manžel opravdu nezapřel. „Víte, Jirka neví, že má syna. Viděli jsme se jen párkrát. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, řekla jsem si, že od něj nikdy nic nebudu chtít. Jenže teď jsem nemocná. Mám rakovinu. Zbývá mi pár týdnů života.“ V hlavě mi hučelo jak v úlu. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Potom jsem sama sebe slyšela, jak říkám: „Ale můj muž už nežije. Zahynul vloni. Měl těžký úraz v práci.“ Smutně řekla, že je jí to líto, že to nevěděla, tak ať se nezlobím. Když mi dala do ruky lísteček s telefonním číslem, jménem a rodným číslem Jiříka, myslela jsem, že poznala, že lžu. Hned jsem ten lístek hodila do kamen. Říkala jsem si, že jsme sice bezdětní, ale šťastní. Jenže… uběhl večer, druhý, třetí… a já pochopila, že s takovým tajemstvím nemohu žít a dívat se manželovi do očí. Nechat jeho jediné dítě na pospas osudu. A tak jsem překonala svou raněnou ješitnost a pocit strašlivé zrady. Dnes je tomu už dvanáct let. Jiřík odmaturoval a dělá nám oběma velkou radost.
Alena (59), Písek
