Málem jsem kvůli lžím, které o mě šířila moje nová šéfová, přišla o místo. Odvetu, která následovala, vůbec nečekala!
Sedět osm hodin denně u pásu a montovat pořád to samé, nebyl žádný med. Přesto jsem si svojí práce vážila. Moc dobře jsem věděla, že bych na tom mohla být i hůř. Kamarádka dřela od nevidím do nevidím v jedné obří prádelně a domů chodila úplně odrovnaná. Ruce červené od stálé vlhkosti a záda bolavá tak, že v noci nemohla ni spát. To já mohla alespoň sedět a navíc v teple, tak proč si stěžovat?
Nová šéfka na mě měla spadeno
Nudu jsem zaháněla hudbou, kterou jsem si nahrála a pouštěla do sluchátek v uších. Starému vedení to nevadilo, ale tomu novému zřejmě moc! „Slyšíte mě?“ zaklepala mi výhrůžně na rameno jakási slečna, a když jsem vyndala ta moje sluchátka z uší, představila se: „Já jsem teď vaše nová šéfka. A ty sluchátka už nechci nikde vidět! Porušujete snad stovku předpisů…“ Na chvíli jsem ji poslechla, pro jistotu. Ale potom mi začala být dlouhá chvíle. Na co má člověk tolik hodin myslet? Popovídat si nebylo s kým a koukat také nebylo na co. Tajně jsme si sluchátka znovu nasadila do uší a doufala, že si toho moje mladá šéfová nevšimne. Ale všimla a bylo zle. Dostala jsem vytýkací dopis a vyhrožovala mi výpovědí! „Nenechám se kvůli vám zavřít!“ křičela na mě jako smyslů zbavená.
Koupila jsem jí vodku
Ani jsem se jí nesnažila říct, že s nápadem se sluchátky vlastně přišla její předchůdkyně, moje bývalá vedoucí, kterou jsem měla moc ráda. „Tak vy mě neposlechnete!“ zařvala mi jednou do ucha. Sluchátka jsem neměla a vůbec mě nenapadlo, že na mě chystá podraz. Tvrdila totiž, že jsem před chvílí schovala sluchátka do kapsy. „Dostanete padáka! Už se můžete pomalu začít balit!“ vyhrožovala. Musela jsem jednat. O práci jsem přijít nechtěla! „Zatočím s tebou, krasavice ambiciózní,“ umínila jsme si a hned ráno začala s pomstou. Jen co odešla na chvilku z kanceláře, položila jsem jí za pracovní stůl, pěkně ke zdi, lahev vodky. Samozřejmě té nejlevnější, co se dala sehnat.
Lest se mi povedla
Další lahvinka putovala za květináč na parapet okna. A poslední mi posloužila k vytvoření náležitého odéru. Pokapala jsem knihy na polici, polstrování pracovní židle a také trochu odlila na koberec. Zbývalo jen počkat, až přijde ředitel. Občas totiž chodil do provozu mezi nás, prostý lid a vyptával se, jak se máme. Chtěl totiž kandidovat na starostu a tak potřeboval být oblíbený. Trvalo mu jen dva dny, než se ukázal. Moje šéfka sršela vtipem a úslužností. Když s ředitelem došla až ke mně, zeptala jsem se dobrácky: „Tak co, už je vám lépe?“ Samozřejmě vůbec nechápala, na co se ptám, ale já jen lišácky mrkla na ředitele a polohlasně mu sdělila: „To víte, mládí. Občas to s tím pitím přežene!“ Šéfka střídavě bledla a rudla. Nakonec uraženě odkráčela do kanceláře. Ze všech koutů tam byl cítit alkohol!
Už zase smím mít sluchátka
Polité sako už bohužel na věšáku neviselo, ale i tak se dílo zkázy podařilo. Ředitel, zarputilý abstinent hned ucítil alkohol. Rozhlédnul se jako bůh pomsty po šéfčině kamrlíku a uviděl na parapetu lahev. Tu druhou objevil taky! „To snad nemyslíte vážně? Zklamala jste mě!“ zařval a prásknul dveřmi. Snaživka se rozplakala a mě jí bylo v tu chvíli skoro líto. Ale jen na chvíli! Musela si vzít dlouhodobou neschopnost, aby se dala do kupy. Místo ní se vrátila moje stará vedoucí. Prý se v důchodu nudí, tak to s ní budeme muset chvíli vydržet! A tak jsem si zachovala svoji práci a také sluchátka v uších! Nikomu už nevadila…
Bára S. (58), Rokycany
