Půl století mi trvalo sebrat odvahu a říct spolužákům pravdu do očí. Byla jsem obětí šikany a nikdo se mě tehdy nezastal!

Třídních srazů jsem se nikdy neúčastnila, přestože na mě manžel vždycky naléhal, abych šla a trochu se pobavila. Tentokrát, když mi jako každých pět let přišla pozvánka, to bylo jiné.

Ne, že bych se chystala porušit svoji zásadu nikam nechodit, ale manžel byl neoblomný.

Rozhodla jsem se

„Takhle to dál nejde, Regino. Jsi pořád jen zalezlá doma a mimo cesty do práce nevystrčíš nos z bytu. Jestli chceš, já tě na ten sraz doprovodím! Měl pravdu. Nikam jsem nechodila a také na sebe moc nedbala. Rozhodla jsem se, že tentokrát se srazu zúčastním.

Skoncuji s minulostí a všem do očí řeknu, co si o nich myslím! Koupila jsem si ty nejkrásnější a také nejdražší šaty, jaké jsem sehnala. A manžela si vzala s sebou. Když nastal den srazu, byla ve mně od rána malá dušička.

Budu mít odvahu před všechny předstoupit a říct, jaké peklo mi ze života jejich jednání udělalo? Jak moc mi spolužáci ublížili?

Dokázala jsem všem odpustit

„Neboj, Reginko, jsem tady s tebou!“ stisknul mi pod stolem ruku manžel a já vykročila k malému pódiu. Zde si každý ze spolužáků vzal mikrofon a všem sdělil, jak se má. Zhluboka jsem se nadechla: „Chci vám říct to, na co myslím už padesát let.

Tváříte se jako hodní a úspěšní lidé. Ale já s vámi zažívala peklo! Ponižovali jste mě, šikanovali! A nikdo se mě nezastal…!“

Mluvila jsem dlouho a v sále bylo úplné ticho. Potom vstala moje tehdejší sousedka z lavice. V očích měla slzy. Omluvila se mi! A ostatní také. Myslela jsem, že jim nikdy neodpustím. Ale odpustila. Ulevilo se mi! Na příští sraz se poprvé v životě těším!

Regina N. (68), Olomouc