Naše sousedka byla vždycky moc hodná ženská a všichni jsme ji měli rádi. Když začala domů nosit věci od kontejnerů a ze skládky, brali jsme to jen jako přechodný výstřelek.
Naše Tonička, jinak sousedce od vedle nikdo z domu neřekl. Každý ji měl rád, protože nám všem pomáhala. Byli jsme všichni v přibližně stejném věku, jen ona byla starší. Fungovala jako náhradní babička. Roky ubíhaly a z Toničky se stala vetchá stařenka. Bylo na nás, abychom pomohli my jí.
Sousedka si domů nosila harampádí
Střídali jsme se s nákupy i odvozem k lékaři. Vše fungovalo, jak má, až na jednu maličkost. Či spíš pořádný problém! Tonička si našla nového koníčka. Začala shromažďovat věci. Starý nábytek od kontejnerů, vyřazené elektrospotřebiče, sešajdané boty i tašky se zbytky jídla. Vše, co našla cestou po městě, u kontejnerů nebo na černých skládkách, kterých bylo v okolí víc než dost. Občas jí i někdo něco daroval v domnění, že je bezdomovkyně. Ona totiž v poslední době začala tak vypadat. Kdysi upravená ženská na sebe přestala dbát. Jejím obvyklým oblečením se staly roztrhané tepláky a ušpiněná pracovní vesta s reflexními pruhy, kterou také někde našla. Ani se nenamáhala ji vyprat!
Z bytu jí pochodoval šváb
„Toničko, nepotřebujete s něčím pomoct? Vyprala bych vám, nebo alespoň umyla okna!“ nabídla jsem se v domnění, že bude ráda. Ona ale sotva pootevřela dveře. Odmítla mě pustit dál! Ale i malá škvíra stačila, abych se zděsila. Předsíň měla zarovnanou nějakým haraburdím až do stropu. Zbývala jen úzká cestička, kterou určitě musela chodit bokem. Navíc za kratičkou chvíli vylétli dveřmi nějací moly a přes práh si to štrádoval nějaký černý šváb. Byl obrovský! Ani odpudivý zápach, linoucí se z jejího bytu, nešlo pominout. Tonička ale zabouchla a odmítla komunikovat. Zazvonit na ni zkoušel i soused a potom i druhý a třetí. Všichni jsme dopadli stejně. Neotevřela! „Budeme muset zavolat hygieniky,“ prohlásil manžel rezolutně. Mně se ale nechtělo Toničku nikomu udávat. Ani těm hygienikům!
Svolali jsme domovní schůzi
Dohadovali jsme se pár dnů, až problém vyřešil soused z patra nad námi. Přistěhoval se nedávno a tak neměl k naší Toničce blízký vztah. Pozval nejen hygieniky, ale i nějakou pracovnici z Městského úřadu. Prý aby posoudila Toniččin duševní stav! „Je to blázen! Patří někam do ústavu! Ať si jí odvezou, já v tom puchu žít nehodlám!“ křičel na nás, když jsme se mu snažili domluvit. Přimluvit se za nešťastnou ženskou! Tentokrát byl i manžel na rozpacích. Začal se dokonce bát, že nám Toničku opravdu zavřou do blázince. „Přece si ji nevezmeme na svědomí!“ kroutil hlavou nešťastně a přemítal, co bychom měli dělat. Nic ho nenapadlo a mě také ne. Vlastně něco přeci: „Svoláme domovní schůzi! Třeba někdo na něco přijde. Vždyť i ostatní nájemníci mají Toničku rádi, no ne?“ Radostí jsem mu dala pusu. To byl nápad!
Pomohl nápad páťáka
Řešení přišlo od nejmladšího člena našeho sousedského shromáždění. Vnoučka jedné ze sousedek! Zrovna ho hlídala a vzala s sebou. Malý mudrlant chodil do páté třídy. „Budete muset té paní vyklidit byt a vygruntovat! Ona trpí nějakou psychickou poruchou, viděl jsem v televizi o tom film! Řekl a my dospělí mu dali za pravdu. Druhý den jsme se přes Toniččiny protesty a odpor dali společně do úklidu. Přistavěný kontejner byl za chvíli plný nově nabytého Toniččina majetku. Našly se i úplné „poklady“. Staré železné jízdní kolo, sádrový trpaslík bez hlavy i vzrostlá palma v květináči. Jak to všechno mohla vetchá Tonička unést a dopravit až do bytu, nám zůstalo navždy záhadou.
Brigáda nás čeká několikrát za rok
Trvalo celý den, než byl byt prázdný. Zbývalo jen vybílit stěny a také důkladně vše umýt dezinfekcí. Tonička přespala po důkladné koupeli u nás. Druhý den jsme ji odvedli k lékaři. Dostala nějaké léky na úzkost, ale byly bez záruky. „Možná vás ten úklid čeká znovu! Tady paní Tonička si prostě nemůže pomoct! Má diagnózu, které se říká Diogenův syndrom! Po vzoru toho Diogena, co bydel v sudu. I ona nashromáždí tolik věcí, že ji zbyde tak málo místa, jako by byla taky v sudu!“ vysvětlil nám lékař a nám nezbývalo, než jen pokrčit rameny. Toničce jsme za její pomoc hodně dlužili a tak prostě byla nyní řada na nás. Párkrát do roka budeme muset vyklízet!
Alena T. (62), Litvínov
