Nepovažovala jsem za nic divného, když jsem v garáži objevila věci, které patřily našim příbuzným a známým. Netušila jsem ale, že je manžel nekoupil ani nedostal darem.
Zdánlivě by se mohlo zdát, že moje manželství bylo vždy šťastné a bez mráčku. Opak byl ale pravdou. Už od mládí trpěl můj Přemek nočními děsy a jeden čas dokonce somnabulismem, což je náměsíčnost. Coby mladí novomanželé jsme tomu nepřikládali žádný význam.
Byl na tom čím dál hůř
„Prostě jsem přepracovaný,“ tvrdil mi vždycky, když jsem přece jen z opatrnosti chtěla, aby šel k lékaři. Nechtěl ani slyšet. Prý ze sebe nenechá dělat blázna! Musela jsem uznat, že na té přepracovanosti něco je. Dálkově studoval, aby měl maturitu, a v práci se také nadřel jako mezek. Bral si i soboty, aby zabezpečil rodinu. Byla jsem totiž dost dlouho na mateřské kvůli mladšímu synovi, který byl pořád nemocný. No, všechno jsme zvládli, ale Přemkovi bylo v poslední době čím dál hůř. V noci s sebou cukal, jako by měl nějaké křeče. Občas trpěl nespavostí a občas zase naopak spal ve dne i v noci. Historie se opakovala. Já ho nutila jít k lékaři a on odmítal. Prý ze sebe nenechá dělat blázna! Byla to jeho oblíbená písnička.
Rada od kamarádky zabrala
Jedinou bytostí, které jsem se mohla svěřit, byla moje kamarádka Olinka. Byla z těch lidí, které vás nezarmoutí a dokážou povzbudit. „Když nechce doktora, zkus to s nějakými bylinkami! Tím přece nemůžeš nic zkazit!“ nabádala mě a já se hned vypravila do lékárny. Koupila čaj na spaní a také na nervy. Manželovi nezabral, ale mě ano. Spala jsem jako mimino skoro do oběda! „No, dobré ráno, nebo spíš poledne!“ přivítal mě s trochou ironie manžel. Stál u sporáku, oblečený v mojí květované zástěře, a míchal nějakou zeleninovou polévku. Na lince měl otevřenou kuchařku a tvářil se jako nějaký slavný kuchař. Musela jsme se rozesmát. Byl to na něho tak milý pohled! „Doufám, že jsi nezapomněla na dnešní návštěvu! Víš, že jdeme k tvojí sestře!“ připomenul mi, ale zbytečně. Už jsem se těšila. Na sestru i švagra!
V garáži měl vystavený lup
Byli to moc milí lidé a vždycky jsme si hezky popovídali. Občas i trochu poškorpili kvůli politice i pořadům v televizi. Ale to k životu patří a bylo to vždy jen v dobrém! Návštěva proběhla přesně tak, jak jsem si představovala. Doma manžel hned zmizel v garáži, že bude něco kutit. Dlouho se nevracel a tak jsem pozdě večer šla za ním. Spal ve starém křesle, což nebylo nic divného ani neobvyklého. Zvláštní ale byly věci vystavené na jeho pracovním stole. Byly týž, které nám švagr ukazoval. Nějaké nářadí a nové šroubováky s pěknou průhlednou rukojetí. Kde se tady vzaly? Zacloumala jsem manželem a ten rozespale otevřel oči. „Proč tady máš ty švagrovy šroubováky? A vrtačku, kterou jsem viděla u souseda? A tady ta mosazná soška, ta patří přece Olince! Ještě před čtrnácti dny, když jsme u ní byli na návštěvě, stála u ní v ložnici!“ vyjela jsem na něho.
Málem jsem mu vlepila facku
Byla jsem vzteky bez sebe. Domnívala jsme se, že na nich ty věci vyžebral. Vysomroval! Nebo je koupil? Proč by mi ale o tom neřekl? Vždyť je ani nepotřeboval. Nějakou sošku…Že on byl s ní v ložnici. Není mi nakonec nevěrný?“ Myšlenky se mi honily hlavou jako zběsilé. Napadalo mě snad tisíc věcí a zároveň ani jednou jsme si nebyla jistá. Manželova odpověď mě zdrtila. Zprvu jsem nemohla uvěřit tomu, co mi říká! „Nemohl jsem si pomoct. Já ty věci kradu. Je to silnější, než já!“ přiznal a po tváři mu tekla slza. Nevěděla jsem, zda mít vztek nebo ho litovat. Ze všeho nejraději bych mu vlepila facku! Ta ostuda! Jak jim to všem vysvětlíme? Nechala jsem ho sedět zhrouceného v křesle a hned zavolala Olince. Ani mi nedošlo, že už je skoro půlnoc.
Musel k lékaři
Kamarádka mě trpělivě vyslechla a řekla: „Nech to na ráno. Zastavím se u vás!“ Hned v osm stála na prahu a strkala mi do ruky nějaké články vytištěné z internetu. Podle nich trpěl manžel kleptomanií kvůli depresi, kterou si mnoho let měl léčit, ale neléčil! Potřebuje odbornou pomoc, už to nesmíte odkládat!“ nařídila mi a přísně pohlédla na mého muže. „Oblékej se, jdeme k doktorovi!“ nařídila mu přísně a on se nezmohl na odpor. Dostal nějaké léky a taky musel odpočívat. Na čerstvém vzduchu! Nebyla by to Olinka, kdyby okamžitě nenabídla pomoc. „Pojedete ke mně na chalupu. Je tam krásně!“ řekla tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.
Všichni mu odpustili
A tak jsme poslechli. Odjeli jsme k Olince na chalupu a tam chodili mnoho kilometrů denně. Oba jsme nějaké to kilo zhubli a přišli na jiné myšlenky. „Ivuško, víš, že už ani nemám chuť někde něco vzít?“ řekl mi spokojeně, ale já se obměkčit nedala. To je hezké, ale léky budeš užívat dál. A hned jak se vrátíme domů, půjdeme se omluvit a všechno vrátit!“
Naštěstí nám všichni odpustili. Pochopili, že můj muž není žádný zloděj. Byl jen nemocný! Olinka nám svoji sošku nechala. Prý aby nám připomínala, že problémy se mají řešit včas!
Iva B. (64), Hradec Králové
