S manželem žijeme celý život na venkově. Náš syn Dalibor se ale přiženil do města a vnoučata vyrůstají na sídlišti. Občas k nám jezdí, jenže můj muž o nich tak trochu pohrdavě říká, že si myslí, že jsou krávy fialové a zvířátka v lese jsou chodící plyšáci.

Minulý rok k nám jako obvykle přijeli na prázdniny. Petrušce bylo na jaře devět, Zdeněčkovi v zimě šest. Jsme rádi, že k nám mohou aspoň o prázdninách, dostanou se na čerstvý vzduch a vidí, že i je něco jiného než obchody a hřiště. Protože je u nás klid, necháváme je samotné běhat po lese a po loukách.

Bylo to v sobotu, odpoledne když se přihnali z lesa s křikem. Pěkně ve mně hrklo, v první chvíli ve mně pořádně hrklo, myslela jsem, že se jim něco stalo. Naštěstí byli v pořádku. Ale nebyli sami. Přinesli sebou malé srnče.

Tvářili se jako hrdinní zachránci a já neměla to srdce kazit jim radost vysvětlováním, že mu tím, co udělali nejspíš ublížili. Zato manžel si servítky nebral, on už je prostě takový.

Hned na ně spustil, že jsou hloupí, že když ten chudák tiše ležel v trávě, měli ho tam nechat, protože se srna jenom odešla napást. A že je zvědavý, co s ním budou dělat, protože takhle malé srnče bez mámy dost často nepřežije.

Vnoučata se samozřejmě rozplakala, chtěla jít vrátit srnče do lesa. Děda je ale zastavil, že teď už to nenapraví, srna by cítila jejich pach a to malé by buď pošlo hlady nebo by ho dostala liška. Děti byli zoufalé.

Abych ještě zachránila, co se dá, navrhla jsem jim, že ho odvezeme do záchranné stanice. Manžel už viděl, že to přehnal a nabídl se, že nás odveze.

Vnoučata dělala, co mohla

Ve stanici moc nadšení nebyli. Byly zrovna senoseče a tak měli v opatrování už tři zraněná srnčata. Děti navíc prosili, že když už to tak zkazily, měly by se o srnčátko postarat sami. Slečna, s kterou jsme mluvili, nám to nedoporučovala.

Nakonec jí ale děti přesvědčily. Dostali jsme rady jak často krmit a jakým mlékem, jak mu dělat pelíšek a postarat se, aby bylo srnče v pohodě. Slečna nás ale také varovala, že je srnčátko hodně malé a může se stát, že ho nezachráníme.

Jenže na vnoučatech jsem viděla, že si něco takového nepřipouští a jsou přesvědčená, že Julinku, jak si srnče pojmenovali, určitě zachrání.

Následujících deset dní nedělali nic jiného, než že se o Jůlinku starali nebo ji zpovzdálí pozorovali. Snažili se ze všech sil, mi s manželem jsme jim samozřejmě pomáhali, ale byl to marný boj. Když srnče dostalo průjem nepomohl ani veterinář.

Jůlinka nakonec uhynula v noci. Pro vnoučata to byla rána, když jsme ji ráno našli v pelíšku bez života. Plakala a pořád dokola mluvila o tom, že je to jejich chyba.

Snacha nás navíc obvinila, že jsme zkazili dětem nejenom prázdniny, ale i dětství, protože z toho kvůli manželově neomalenosti budou mít doživotní trauma. Od té doby s námi jedná spatra a letos k nám vnoučata ani nepustila.

Jana L. (63), Liberec