S mou první láskou jsem se rozhodla překonat své limity. Pozval mě na víkendový výlet pod stanem a já se styděla říct, že nejsem úplně typ na tramping. Tak jsem zabalila hromadu oblečení, karimatku a spacák, nazula zcela nové pohorky a jela.
Zamilovala jsem se do sportovního nadšence
Petr byl nadšený sportovec, který každou volnou chvíli trávil udržováním své fyzické kondice. Hrál fotbal, víkendy trávil v přírodě a skočil do každé vody, na kterou narazil. Nejlépe se cítil v lese, v torně stan a spacák a na sobě příšerné maskáče. Potkali jsme se v partě kamarádů ve vesnici, kde Petr bydlel a kam já jezdila s rodiči na chalupu. Imponoval mi jeho životní náboj a jiskřičky v očích – stačilo se párkrát sejít u táboráku a já se poprvé bezhlavě zamilovala.
Po pár krátkých rande Petr vymyslel, jak spolu strávit více času. Naplánoval společnou víkendovou túru po okolí. Nikdy jsem na takovém výletu nebyla, a tak mě moji rodiče po nedlouhém přemlouvání pustili. Sice jsem ještě nebyla plnoletá, ale zodpovědnost mi nechyběla. Petra navíc znali jako slušného kluka. Zabalila jsem si tedy různé nezbytnosti a funkční oblečení, které se mi už od začátku nelíbilo, a těšila jsem se na nádherný víkend v přírodě.
Dobrodružství s přeplněným batohem
Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno – na sraz jsem kvůli rannímu shonu přišla o půl hodiny později. „Už jsme mohli být v lese,“ postesknul si trochu nerudně Petr. Omluvila jsem se a snažila se nasadit úsměv – vždyť začíná dobrodružství! Nakonec však prvotní nepříjemnosti předznamenaly celou sobotu.
Po vstupu do zeleného lesa se mi ulevilo. Krásné výhledy, probleskující slunce a vonící mechy mi zvedly náladu. Asi po hodině mě ale začal batoh nepříjemně tížit, nohy v nenošených pohorkách tlačit a na zpocené čelo se mi neustále lepil hmyz. Nechtěla jsem Petrovi kazit den, a tak jsem se jen usmívala a poctivě šlapala.
I když jsme nešli nijak rychle, do odpoledne jsme zvládli ujít asi 10 km. Skončili jsme na nádherné mýtině. „Tady si postavíme stan,“ řekl Petr tu nejkrásnější větu a pomohl mi sundat batoh. „Kriste, co tam vláčíš?!“ podivil se nad jeho tíhou.
Moje upocená tvář ještě více zrudla. „Vzala jsem si pro jistotu nějaké oblečení navíc… a boty… a samozřejmě kosmetiku.“ Petr se začal smát.
Po postavení stanu a vybalení mých „nezbytností“ jsem se trochu styděla. „Měla jsi mi o tom říct. Tvůj náklad můžeme rozdělit a já ti s ním pomůžu. Ty jsi nikdy na toulkách v lese nebyla, viď?“ Přiznala jsem se a Petr se mi zaplaťpánbůh nevysmál.
Druhý den už si část mých věcí dal k sobě do batohu a já si cestu lesem (s lehkým batohem a zalepenými patami) docela užila. Od té doby jsem si les, výhledy do krajiny i celodenní pobyty v přírodě postupně víc a víc oblíbila.
Nostalgická vzpomínka
Dnes se mi stará vzpomínka vybaví vždy, když si balím batoh do města nebo do přírody. Každou věc třikrát převrátím v ruce – a manžel Petr mě vždy nezapomene pochválit, když je můj batoh nepřeplněný. Na náš první výlet vzpomínám nostalgicky a s humorem, stejně jako na celou naši dosavadní cestu životem.
Tento článek je reklamní sdělením.
