Na první víkend pod stanem nikdy nezapomenu

Total
1
Shares

S mou první láskou jsem se rozhodla překonat své limity. Pozval mě na víkendový výlet pod stanem a já se styděla říct, že nejsem úplně typ na tramping. Tak jsem zabalila hromadu oblečení, karimatku a spacák, nazula zcela nové pohorky a jela.

Zamilovala jsem se do sportovního nadšence

Petr byl nadšený sportovec, který každou volnou chvíli trávil udržováním své fyzické kondice. Hrál fotbal, víkendy trávil v přírodě a skočil do každé vody, na kterou narazil. Nejlépe se cítil v lese, v torně stan a spacák a na sobě příšerné maskáče. Potkali jsme se v partě kamarádů ve vesnici, kde Petr bydlel a kam já jezdila s rodiči na chalupu. Imponoval mi jeho životní náboj a jiskřičky v očích – stačilo se párkrát sejít u táboráku a já se poprvé bezhlavě zamilovala.

Po pár krátkých rande Petr vymyslel, jak spolu strávit více času. Naplánoval společnou víkendovou túru po okolí. Nikdy jsem na takovém výletu nebyla, a tak mě moji rodiče po nedlouhém přemlouvání pustili. Sice jsem ještě nebyla plnoletá, ale zodpovědnost mi nechyběla. Petra navíc znali jako slušného kluka. Zabalila jsem si tedy různé nezbytnosti a funkční oblečení, které se mi už od začátku nelíbilo, a těšila jsem se na nádherný víkend v přírodě.

Dobrodružství s přeplněným batohem

Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno – na sraz jsem kvůli rannímu shonu přišla o půl hodiny později. „Už jsme mohli být v lese,“ postesknul si trochu nerudně Petr. Omluvila jsem se a snažila se nasadit úsměv – vždyť začíná dobrodružství! Nakonec však prvotní nepříjemnosti předznamenaly celou sobotu.

Po vstupu do zeleného lesa se mi ulevilo. Krásné výhledy, probleskující slunce a vonící mechy mi zvedly náladu. Asi po hodině mě ale začal batoh nepříjemně tížit, nohy v nenošených pohorkách tlačit a na zpocené čelo se mi neustále lepil hmyz. Nechtěla jsem Petrovi kazit den, a tak jsem se jen usmívala a poctivě šlapala.

I když jsme nešli nijak rychle, do odpoledne jsme zvládli ujít asi 10 km. Skončili jsme na nádherné mýtině. „Tady si postavíme stan,“ řekl Petr tu nejkrásnější větu a pomohl mi sundat batoh. „Kriste, co tam vláčíš?!“ podivil se nad jeho tíhou.

Moje upocená tvář ještě více zrudla. „Vzala jsem si pro jistotu nějaké oblečení navíc… a boty… a samozřejmě kosmetiku.“ Petr se začal smát.

Po postavení stanu a vybalení mých „nezbytností“ jsem se trochu styděla. „Měla jsi mi o tom říct. Tvůj náklad můžeme rozdělit a já ti s ním pomůžu. Ty jsi nikdy na toulkách v lese nebyla, viď?“ Přiznala jsem se a Petr se mi zaplaťpánbůh nevysmál.

Druhý den už si část mých věcí dal k sobě do batohu a já si cestu lesem (s lehkým batohem a zalepenými patami) docela užila. Od té doby jsem si les, výhledy do krajiny i celodenní pobyty v přírodě postupně víc a víc oblíbila.

Nostalgická vzpomínka

Dnes se mi stará vzpomínka vybaví vždy, když si balím batoh do města nebo do přírody. Každou věc třikrát převrátím v ruce – a manžel Petr mě vždy nezapomene pochválit, když je můj batoh nepřeplněný. Na náš první výlet vzpomínám nostalgicky a s humorem, stejně jako na celou naši dosavadní cestu životem.

Tento článek je reklamní sdělením.

Také se vám může líbit

Smutné dědictví

Do svých osmadvaceti let jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Vyrůstala jsem ve spokojené rodině, našla si skvělého muže, porodila mu dvě krásné děti. Vše skončilo ve chvíli, kdy…
Zobrazit