Martínek skončil pod koly auta přímo před naším domem. Nesl si zrovna vysvědčení z první třídy.
Syn se mi narodil, když mi bylo dvaatřicet a já už v dítě přestala doufat. Dlouhých pět let jsme se s mužem snažili za pomoci lékařů, až došlo na zázrak a narodil se Martin. Oslavy nebraly konce, a život se otočil o sto osmdesát stupňů.
Všechno se točilo jen kolem něj. Když šel do první třídy, dostal do kornoutu ty nejlepší karamelky, když si nesl domů svoje první vysvědčení, na stole voněl dort a leskla se krabice s legem. S tím si ale už nestihl nikdy pohrát.
Když jsem z ulice zaslechla skřípot brzd, ani ve snu mě nenapadlo, že se mě to týká. Ani jsem nevystrčila hlavu z okna. Pak začala houkat sanitka a u dveří zazvonil zvonek. Policista mi rozpačitě oznámil, že našeho syna právě odvezla záchranka.
Pak říkal ještě něco, ale už jsem mu nerozuměla ani slovo. Zastavilo se mi srdce i dech, ruce ztuhly a nohy vrostly do země. Po prvním nadechnutí jsem začala zmateně pobíhat po bytě. Vždyť mě Martina vyzvednout ve škole můj muž! Kde je? A jak ho s ním mohlo přejet auto?
To už se ozval klíč v zámku a manžel byl doma. „Dorazil Martin? Poslal jsem ho napřed, ještě jsem si potřeboval skočit na poštu a jemu se se mnou nechtělo,“ bezstarostně ze sebe chrlil ode dveří. „Právě ho odvezla sanitka.
A jak vidím, je to tvoje vina!“ křičela jsem na něj, ale to už jsme běželi k autu a pospíchali do nemocnice. „Stav vašeho syna je kritický,“ bez slitování oznámil lékař a i když jsem se celou noc modlila ke všem svatým, druhý den syn zemřel.
Se svým mužem jsem od toho dne nepromluvila. Co na tom, že skončil na psychiatrii, že si chtěl vzít život…syna mi to nevrátí. A jeho smrt má na svědomí on! Nezodpovědný chlap, co si odskočil „jen“ na poštu.
Zhroutil se mi svět
Na první dny po tragédii si moc nepamatuju, všechno se odehrávalo jakoby v mlze. Vím jenom, že jsem si po týdnu otevřela svou první láhev rumu. Byl levný a na bolest duše dostačující. Po pár panácích jsem usnula a mohla tak přežít do druhého dne.
Časem jsem zjistila, že dobře zabírá i na problémy s rozvodem, na samotu a ztrátu zaměstnání. Po roce jsem se ocitla na samém dně. Jediným stálým partnerem byla ta hnědá flaška. Ta nikdy nezradila ani nezklamala.
Všichni se ode mě odvrátili, jen sousedka Alenka mi občas přišla donést něco k jídlu. A taky mi promlouvala do duše. Jinou pomoc jsem totiž odmítala. Mě přece pomoci není!
Když se ale Alence narodilo vnouče a ona mi přinesla ukázat ten růžový kňourající uzlíček, něco se ve mně zlomilo. „Podívej, a jmenuje se Martin,“ sehnula se ke mně a já se snažila zaostřit pohled plavající v lihu. Po třech letech mi opět vyhrkly slzy.
Vždyť je mému synovi tak podobný? Pochovat mi ho ale nepůjčila. Až budeš střízlivá, nezlob se,“ řekla Alenka. Od toho dne se všechno změnilo. Nastoupila jsem dobrovolně do protialkoholní léčebny a dnes už jsem z ní zpátky doma.
A malého Martínka jsem si už mohla sama pochovat. Bylo to krásné a dojemné a očišťující. Jsem rozhodnutá, se alkoholu už do smrti ani nedotnout. Dnes vidím, že mi vzal všechno, co mi ještě po smrti syna zbylo.
Blanka, (45), Ostrava
