Když se to všechno stalo, chodila jsem ještě na učňák. Nějak se to seběhlo tak, že jsem se učila na dámskou krejčovou.

Bylo to někdy v únoru a já právě měla po své tradiční chřipce, kterou si neodpustím v tuhle dobu nikdy, a šla jsem v té věci na kontrolu k naší doktorce.

Nevím, jak a proč se to stalo, ale tvrdím, že se mi musela zamotat po těch horečkách a antibiotikách hlava, protože jinak jsem obezřetná a na ulici se samozřejmě dívám vždycky na všechny strany, pokud se chystám přecházet.

Tentokrát jsem se ale – snad v zamyšlení, snad z odůvodnitelné nepozornosti, snad v následku té hloupé a čerstvě přestálé chřipky – nedívala napravo ani nalevo, jak by to mělo při přecházení být…a bum!

Málem jsem strčila hlavou do přijíždějícího poštovního auta. Dodnes nevím, jak jsem rychle reagovala já, jak řidič, a upřímně řečeno si dosud nedovedu ani vysvětlit to, že ještě pořád žiji.

Ale jak se zdá, bylo to daleko spíš díky pohotovosti a předvídavosti řidiče, který mě spatřil o něco dříve, než já uviděla to jeho auto naložené balíky Zlatých stránek. Bleskově odhadl, co asi provedu, že mu vstoupím do ulice přímo před kola.

Zaskřípěly brzdy a já jen úlekem ztuhla. Díky osudu nebylo právě náledí ani rozbředlý sníh a tak na suché vozovce řidič, který jel navíc relativně pomalu, prudce zastavil téměř na místě.

Vyběhl sice z kabiny jako střela, ale když viděl, že jsem nejen celá, ale dokonce i stojím pevně na svých rozklepaných nohou, vydechl si s úlevou a pak spustil. Ne však rozčileně, ba dokonce ani neřval a nevypadal, že by se nějak moc zlobil.

Naopak, jeho hlas mi zněl spíše až chlácholivě, jakoby ve snaze uklidnit mě, zjevně k smrti vyděšenou.

„To jsme tomu dali, slečno, co?“ prohodil směrem ke mně, celé zkoprnělé, vytáhlý kluk, tmavovlasý hubeňour s velikým kloboukem na hlavě a začal sbírat některé telefonní seznamy, které mu tím prudkým zabrzděním vypadly z auta.

Nejprve jsem na něj zírala neschopna pohybu, ale jen co mi šok dovolil, rychle jsem mu přiskočila na pomoc a s omluvou drmolenou pořád dokola také sbírala ty rozházené seznamy.

Myslela jsem, že budu muset hradit vzniklou škodu, ale štěstí stálo při mě ten den podruhé, protože vypadané a v mnoha případech dost poškozené seznamy nebyly nové, ale naopak staré stažené od lidí a určené do sběru.

Pomáhala jsem mu se sbíráním seznamů ze země, blekotala svou omluvu a on neodpovídal. Lidé se začali shromažďovat a já měla najednou chuť utéci a nenechat se trapně okukovat.

Avšak vydržela jsem a za pár minut bylo vše, co kvůli mně vypadlo na ulici, zpět v autě. Pak teprve se na mě řidič podíval. Nebyl to ale pohled zlý, pohoršený nebo vyčítavý. Jeho hlas zněl zase příjemně a já nabyla dojmu, že to musí být v životě ohromný kliďas.

A tak dřív než se se mnou rozloučil, podíval se na mě tak, jako by nemohl přijít na to, jestli mám sukni nebo kalhoty, a proto si mě pěkně v klidu zrentgenoval pohledem od paty k hlavě. Pak mi z ničeho nic dal své číslo mobilu se slovy:

„Až budete chtít zase někdy přecházet bez rozhlížení a já pojedu kolem, tak mi laskavě předem brnkněte, abych se na to měl čas připravit.“

A usmál se na mě. Trochu mi to jeho gesto vyrazilo dech. „V pořádku, klídek…“ Pokynul mi a při nastupování do kabiny vozu ještě dodal: „Jo a já jsem nějaký Jakub…“.

Usedl za volant, zabouchl dveře a pak, když už měl nastartováno, otevřel okénko a jakoby věcně mi oznámil: „Víte, že jste moc hezká? Víte to? Já myslím, že to určitě víte.

To vám už musel říci kdekdo, ale já vám to teď připomínám, protože by byla škoda, kdybyste na to z nějakých důvodů zapomněla. Třeba při přecházení ulice…“, zazubil se a odjel.

Byla jsem z něj celá tumpachová. Jako omámená. Bylo to jako zjevení prince uprostřed pohádky. A celou cestu k doktorce mi ten Jakub nemohl nějak vyprchat z hlavy. A to jsem zdaleka nebyla volná a dokonce jsem žila v představě, že jsem zamilovaná.

Měla jsem v té době přítele, jmenoval se Mirek. I on byl učeň, ale na jiné škole. Chodili jsme spolu už nějaký čas. Jak jsme se seznámili, není podstatné, podstatné je, že tu byl.

Já se ním scházela v přesvědčení, že jsem do něj zamilovaná, že je to ten pravý a – no dnes to vidím celé jinak – to vše vlastně jen proto, že všechny mé spolužačky už v té době někoho měly.

Sice jsem tak nějak podvědomě cítila, jako že s Mirkem to zas až tak moc zábava není, ale nepřemýšlela jsem o tom. Neřešila jsem, že jeho styl trávení volného času, a to i toho společného, spočíval v tom, že mě zatáhl do hospody.

Tam jsme při pivních řečech, navíc často i s jeho kamarády pili pivo a pak jsme se, nejednou spíš já jeho, vlekli domů. Na druhý den pak o mnohém z toho ani pořádně nevěděl.

Já to prostě nevnímala a brala to, jako by to ani jinak být nemělo a nemohlo… až do mého setkání s Jakubem. Samozřejmě, že jsem o Jakubovi nevěděla absolutně nic, ale to jeho charisma mě zasáhlo jako proud z nezakryté zásuvky: varovně, ale citelně.

A já najednou prohlédla. Konečně jsem uviděla toho svého Mirka zcela jinak. A v té chvíli jsem – i když k tomu nebyl jediný racionální důvod, začala uvažovat o Jakubovi – jako o pohádkovém princi na příslovečném bílém koni.

Naštěstí, jsem ale i přes to zůstala celkem při zemi. Bylo mi jasné, že na mě žádný Jakub nečeká ani náhodou, že celkem logicky nežije někde ve vzduchoprázdnu, že tudíž musí mít i nějakou svou lásku či být dokonce jinak vázán.

Jenže o to mi v té chvíli zas až tak moc nešlo. Mně šlo o mé zjištění, které do mě – na rozdíl od toho náklaďáku – bouchlo doopravdy a pevnou silou, že Mirek není tím pravým.

Chvíli sice ještě trvalo, než jsem se s ním definitivně rozešla. Tedy z mé strany mi stačil nejbližší večer s ním, ale z jeho strany to znamenalo ještě nějaké to doprošování se, divení a posílání SMS vzkazů.

Nakonec ale ten náš vztah zhasnul definitivně tím, že jsem se od Mirka dozvěděla, jak je se mnou nespokojený, protože jsem s ním za tu dobu, co spolu chodíme, ještě nic neměla. A proto se mnou končí. No, chtěl mít poslední slovo, měl ho mít.

Po rozchodu jsem sice cítila až moc velké prázdno v duši, ale i jiskérku naděje kdesi v srdci. Kdyby byl Jakub právě někde zaláskovaný, nedával by mi přece své číslo mobilu… To znělo logicky. A tak jsem se zatajeným dechem sebrala odvahu a zavolala mu.

Stačilo říct, že jsem ta, co mu vstupuje pod kola, až mu vypadnou z auta seznamy a on k mé nemalé radosti hnedka zareagoval. Opět měl ten povědomý, veselý a živý hlas, a akčně jsme si dohodli rande v cukrárně.

A první schůzkou všechno začalo… „Neumím žít nudný život a nic nedělat. Potřebuji, aby se každý den něco dělo.

Co ty na to, Jolano?“ zeptal se mě Jakub, když mě po naší první schůzce dovedl až k nám před dům a na rozloučenou mi u dveří do domu rozpačitě žmoulal ruku ve své. Já přitakala něco v tom smyslu, jako že takový model by mě také přitahoval…

A tak jsme spolu začali chodit.

Hodně času jsme trávili kulturou, v divadlech, protože Jakub měl řadu známých v různých avantgardních scénách, o kterých já ani nevěděla, na výstavy, protože se znal s mnoha mladými výtvarníky a do kina, aby nám neunikl žádný zajímavý film.

Příjemné mi bylo i to, že když divadlo či vernisáž skončily, a my vyšli na ulici, Jakub se ke mně otáčel s otázkou: „Neměla bys zájem ještě se někde stavět? Třeba na deci vína? Samozřejmě, pokud máš na něco chuť.

Ale jestli chceš jít domů, tak tě doprovodím a nebudu zdržovat.“ Vždy mi dal alternativu a já si skutečně – bez toho, že by se snad horšil nad jedním či druhým mým rozhodnutím – vybrala, zda se ten večer projdeme cestou domů, nebo si ještě půjdeme někam sednout.

A když jsme už někam zašli, tak opravdu zůstalo u té sklenky vína. Pokaždé mi dal na vybranou tak milým a nevtíravým hlasem, že ve mně vyvolal báječný pocit, jako že všechno vždy záleží jen a jen na nás obou, pro co se po domluvě rozhodneme.

No a teď mi povězte, která holka by po takovém pocitu svobody a možnosti spolurozhodnout odmítla jít si s ním sednout na onu slíbenou decku. Navíc jsem se při takovém posezení stále něco dozvídala a vůbec jsem se nenudila.

Prostě, něco naprosto odlišného, než schůzky a posezení s Mirkem, který se mě nikdy nezeptal na můj názor, ale jednoduše a hlavně pořád stejně, rozhodl: „Dnes jdeme na pivo, Joli. No, co stojíš? Hejháme se, hejbáme…“

Dodnes to slyším a dodnes nechápu, že mi to nevadilo a dnes jsem ráda, že jsem potkala Jakuba. Já fakt nevím, jak někteří kluci přemýšlejí a jak mluví.

Často to pak zní, jako když vás chtějí vzít židlí přes hlavu, a domnívají se, jak jsou přitom šíleně originální… Takže se nedivte, že jsem ráda, že mohu chodit s Jakubem a že … no … jednou nebyli naši doma a já ho pozvala dál.

Ale ne proto, aby se mnou jednou nemohl být nespokojený, protože jsem s ním ještě nic neměla, ale proto, že jsem strašně, ale strašně moc, té noci zatoužila po jeho rtech a jeho něžných dotecích…

Jolana (21), Praha