Které ženě by nelichotilo, když se o ni zajímá víc mužů? Dovedu si představit tu hrdost princezen a dalších šlechtičen, o které sváděli souboje rytíři v turnajích. Ti byli ochotni položit i život za jejich krásu a svoji lásku.

Možná si to kreslím moc růžově, mě samotnou však potkala situace, která se významně dotkla mého srdce. Všechno to začalo ještě na střední škole…

Když jsem chodila do čtvrťáku a moje myšlenky se už víc upínaly k blížící se maturitě než k nejrůznějším zábavám, úmyslně jsem rezignovala na vztahy.

S jedním klukem jsem se rozešla ještě před prázdninami a nehodlala jsem si komplikovat život tím, že bych řešila citová dramata místo učení. Jenže jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. V zimě se v mém životě objevili hned dva kluci najednou.

Prvním byl Radim, vrstevník z vedlejší třídy. Vídali jsme se po celé ty čtyři roky, ale nikdy jsme se důkladněji nepoznali. Až na společném vánočním mejdanu obou tříd jsme oba zjistili, že nás spousta věcí spojuje.

A jakkoliv jsem se zařekla, že se vztahům budu bránit, zamilovala jsem se do Radima až po uši – a on do mě. Stihli jsme si dát i vánoční dárky a společně ve dvou pak oslavit Silvestra.

Do mého života vstoupila velká, pravá, úžasná láska – taková, o jaké jsem si myslela, že existuje jen v románech. A co se týkalo maturity, k té jsme se mohli přece připravovat společně, což jsme také činili…

V únoru, krátce před maturitním plesem, se vrátil z dlouholetého pobytu v cizině Olda, bratr mé spolužačky. Byl o sedm let starší a kdysi se stal mojí tajnou platonickou láskou. Tehdy mi ovšem bylo patnáct a moc dobře jsem chápala, že nemám šanci.

Nyní jako by se ty někdejší city vrátily. Poněkud mě to zneklidnilo, vždyť jsem měla svého Radima. Proč se tedy moje srdce obracelo současně i k Oldovi? Na rozdíl od doby před těmi sedmi lety o mě nyní jevil spolužaččin bratr zájem.

Řekla jsem mu na rovinu, že mám kluka, na kterém mi záleží. Zdálo se, že Oldu to vůbec nezajímá. Jen pokrčil rameny, jako by věděl, jak dokáže být ženské srdce nevyzpytatelné. Trochu se mě to dotklo a mírně se tím u mě shodil. Co si myslí?

Že kvůli nějakému navrátilci z ciziny, který se mi kdysi líbil, si zničím vztah, který mi plně vyhovuje? Ani náhodou. Takhle jsem to cítila na povrchu. Uvnitř jsem však přece jen měla určitý zmatek.

Na prvním místě byla ovšem maturita a s tím nemohl nic udělat ani Radim ani Olda. Termín zkoušek se blížil a já vše podřídila úspěchu – a následnému vytouženému studiu na vysoké škole. Jak já, tak Radim, jsme nakonec odmaturovali s vyznamenáním.

Zatímco mně se podařilo dostat na Karlovu univerzitu, Radima nepřijali. Nesl to dost těžce a jeho zklamání se mě dost dotýkalo a kazilo mi radost. „Co budeš dělat?“ ptala jsem se. „Zkusím to za rok znovu,“ pokrčil rameny.

„Budeš přede mnou mít sice náskok, ale to nevadí, pak zase počkáš ty na mě, než dostuduji.“ Měl to jasně narýsováno a z jeho slov plynulo, že s naším vztahem počítá do hodně daleké budoucnosti. To se mi líbilo.

Dovedla jsem si Radima představit jako svého životního partnera. Občas jsme na téma manželského života žertovali. „Já ti tvůj úspěch přeji, Mariko,“ tiskl mě Radim k sobě a šeptal mi do ouška. „Klidně se vzdám čehokoliv, pokud budu moci být s tebou.

A když říkám čehokoliv, myslím i té vysoké školy. Odejdu do Prahy s tebou, budu tam pracovat a starat se o tebe.

A když se mi pak za rok povede dostat se na školu, budeme společně chodit na brigády, bydlet na koleji a vést bezva studentský život, chceš?“ „Ano, chci,“ přitakávala jsem mu. „Jsi pro mě tím nejlepším, co mě kdy potkalo,“ řekl ještě Radim.

„A kdyby nás někdy osud rozdělil, nevadí, já na tebe budu čekat třeba do konce života…“

Jako by těmi slovy předjímal naši budoucnost. Poté, co jsme se oba přestěhovali do Prahy – já na studentskou kolej a on do podnájmu s dalšími dvěma kamarády – náš vztah se začal komplikovat. Trápilo mě to.

Nevídali jsme se tak často a Radim se mi měnil před očima. Už jsme si tak úplně nerozuměli, i když jsme se oba snažili, aby všechno bylo jako dřív. Došlo i na první spory. Hádat se a křičet na sebe, to jsme nedokázali, na to ani jeden z nás neměl povahu.

Urazit se a neozvat se třeba týden, to nám šlo oběma dobře… Asi bych nespočítala, kolikrát jsme se rozešli a znovu usmířili. Bylo to bouřlivé období, ale přesto přese všechno jsem stále měla Radima moc ráda. Jenže pak se znovu objevil Olda…

Potkali jsme se na Václavském náměstí a Olda mě pozval na oběd. Byl v Praze pracovně na dva dny. Já měla v úmyslu jet další den na víkend domů a on slíbil, že mě odveze.

To splnil a během oběda i po cestě domů následujícího dne jsem zjišťovala, že bych potřebovala spíš někoho takového jako on – člověka už v životě zakotveného, nekonfliktního, vyrovnaného.

A pořád tu byla ta dávná zamilovanost z doby mých patnácti let, takové věci v srdci prostě stále zůstávají. Nedokázala bych ale podvádět Radima a rozejít jsem se s ním také nechtěla, zvlášť nyní, kdy to v Praze neměl lehké.

Všechno se rozhodlo poté, co se ani na druhý pokus nedostal na vysokou školu. Rozhodl se odjet za prací do ciziny, aniž by mi cokoliv řekl a zeptal se na můj názor. Jednoho dne jsem prostě od něj dostala dopis.

Zatímco já jsem počítala s tím, že se další den uvidíme, on už byl na cestě do Kanady, kde měl nějakého známého. Omlouval se mi, přál mi hodně štěstí a vyjádřil i naději, že se zase uvidíme, až bude lépe. Nezapomněl zdůraznit, že mě pořád miluje.

Probrečela jsem celé odpoledne a brala jsem jeho odjezd jako zradu, kterou mu jen tak neodpustím…

Nyní už bylo snadné začít si něco s Oldou. Ukázalo se, že je opravdu rozumný. Nikam nespěchal, vídali jsme se podle možností a pomalu se začali jeden druhému přibližovat a zvykat si na sebe. Měli jsme „vážný“ rozhovor o naší budoucnosti.

Přestože jsem ji měla tak dlouho spojenou s Radimem – a někde uvnitř mé duše ta představa stále zůstávala – souhlasila jsem s tím, že počkáme, než dostuduji vysokou školu.

Během té doby se bude náš vztah rozvíjet a když přetrvá a budeme to oba chtít, vezmeme se. jak jsme si to naplánovali, tak se i stalo. Rána v srdci po Radimovi se postupně zacelila, tím spíš, že on o sobě vůbec nedal vědět.

Uplynulo několik let a Radim se stal jen vzpomínkou, krásnou, ale patřící minulosti. S Oldou jsme se vzali rok po mé promoci, když jsem se už plně zapojila do „pracovního procesu“.

Ještě dva roky jsem si budovala něco jako kariéru a potom jsem se rozhodla stát se matkou a věnovat se dítěti. Bohužel se mi nedařilo otěhotnět. Když to trvalo dlouho, byli jsme oba s Oldou na vyšetření. Ukázalo se, že jsme v pořádku.

Nechápali jsme, proč nám nechce příroda dopřát naplnění našeho vztahu. Dál jsme se snažili, ale jak šel čas, postupně jsme se smiřovali s tím, že na prvním místě bude zatím práce. „Spousta žen má dítě až třeba v pětatřiceti,“ utěšoval mě Olda. „Možná nám to tak osud naplánoval.“

Až na to nenaplněné mateřství jsem žila vcelku spokojeným životem… do té doby, než se v něm znovu objevil Radim.

Už jsem ho dávno pustila z hlavy, jen občas jsem si vzpomněla na to krásné, co jsme spolu prožívali… na společné učení k maturitě a následné prázdniny. To bylo nejkrásnější období pro nás dva a – jak jsem si někdy říkala – možná i v celém mém dosavadním životě.

A najednou tu Radim znovu byl. Čekal na mě před firmou, kde jsem pracovala. Poznala jsem ho okamžitě, i když těch deset let bylo trochu znát. Srdce se mi bláznivě rozbušilo. Dostala jsem závrať.

Během další hodiny, kterou jsme strávili v kavárně, se všechny bývalé city vrátily. Radimovi jsem samozřejmě řekla, že jsem vdaná a dodala jsem, že na tom nehodlám nic měnit. Přesto jsem mu slíbila další setkání. V hlavě mi ještě dlouho zněla jeho slova:

„Já nikoho nemám, Mariko. Respektuji, že máš manžela, ale to, co jsem ti kdysi řekl, stále trvá. I když jsem tě tenkrát opustil a cítím kvůli tomu vinu, budu na tebe čekat. Měl jsem další vztahy, ale žádná z těch dívek a žen se ti nemohla rovnat.

Mám jen dvě možnosti: buď se jednoho dne dočkám, že budeme spolu nebo zůstanu sám.“ Když jsem pak doma nad tím přemýšlela – Olda byl zrovna pracovně v Německu – došlo mi, že jsem ve velkém citovém průšvihu.

Nikdy jsem netušila, že budu muset řešit takovouto situaci. Měla jsem na výběr mezi dvěma muži, ke kterým jsem cítila stejně velkou lásku. Žít jsem však mohla jenom s jedním.

Vybrala jsem si před deseti lety, když mi jeden z nich zmizel ze života – a do opětovného setkání s Radimem jsem si myslela, že jsem si vybrala správně.

Napadlo mě samozřejmě i to, že moje neúspěšné pokusy otěhotnět souvisí s tím, že pravým partnerem mi má být Radim. S ním bych možná čekala dítě hned… Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla. S Radimem jsem se začala tajně scházet.

Lidé jsou všímaví, já nebyla moc opatrná a tak se všechno zanedlouho Olda dozvěděl. Dal mi jasné ultimátum.„Vyber si, buď on nebo já,“ postavil se přede mě. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat.

Pokoušela jsem osud tak dlouho, až to Olda vyřešil za mě a podal si žádost o rozvod. Věděla jsem, že mu ubližuji, ale nemohla jsem jinak: moje srdce se rozhodlo pro Radima.

Rozvod jsme nakonec s Oldou vyřešili rozumně jako civilizovaní lidé a já se vzápětí definitivně nastěhovala k Radimovi. Přišla jsem o pevné zázemí a pár lidí mě odsoudilo.

Sama jsem byla často na pochybách, zda mám svoji budoucnost spojit s někým, kdo už mě jednou zklamal. Příroda to nakonec vyřešila za mě – jednoho dne jsem zjistila, že s Radimem čekám dítě.

Na otázku, jestli jsem šťastná, bych nyní, kdy už mám dvouletého holčičku, odpověděla, že ano. Vím ale, že až bude dcerka velká a dostane se do situace, kdy se bude rozhodovat mezi dvěma muži, budu pro ni mít pochopení, ať udělá cokoliv…

Marika (35), střední Čechy