Jako svobodné matce se mi v malém městě nežilo nejlépe. Všichni věděli, že mám malého Lukáška s ženatým mužem.
Nikdo mě přímo do očí neodsoudil, ale bylo mi jasné, co si o mně říkají za mými zády. Ne že by mi na tom ani trochu nezáleželo, avšak řešila jsem podstatnější záležitosti než nějaké řeči. Lukáškův otec se ke svému synkovi hlásil jen tajně – ačkoliv jeho otcovství bylo veřejným tajemstvím. Jednalo se o významného podnikatele. Jeho žena dávala přednost životu v luxusu před rozvodem kvůli manželovu „hříšku“ a on sám se snažil „vykoupit“ tím, že mě finančně podporoval. Nic míň, ale ani nic víc.
První roky s Lukáškem byly krušné. Rodiče se mi před časem rozvedli, matka žila s novým manželem v Praze a příliš se o mě nezajímala a otec, který bydlel v sousedním městě, měl problémy s alkoholem. Byla jsem tedy na všechno sama a neměla jsem ani čas hledat někoho, kdo by mi byl citovou oporou… zkrátka přítele, partnera, kamaráda. Plně jsem se věnovala Lukáškovi a díky jeho otci naštěstí nestrádala finančně. Jenže k životu člověk potřebuje víc než jen plnou tašku ze supermarketu a nějakou tu korunu na účtu.
Často jsem se vracela ve vzpomínkách do minulosti a tak trochu proklínala svoji naivitu, se kterou jsem šla do vztahu se ženatým mužem. Jednu chvíli jsem si opravdu naivně myslela, že opustí svoji ženu a vezme si mě. Tím, jak se zachoval, když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, mi ale spadly klapky z očí. Chtěl, abych šla na interrupci a já k tomu byla i svolná. Lékaři mi ovšem zákrok nedoporučili jako příliš riskantní – nemusela bych už nikdy mít děti. Tento argument pak Lukáškův otec naštěstí akceptoval a k jeho dvěma „řádně zplozeným“ manželským dětem tak přibylo třetí, tajné. Stokrát jsem si mohla vyčítat, jak jsem si zkomplikovala život… stačilo ale pak podívat se na spícího nebo smějícího se synka a všechno ostatní mi bylo jedno.
Když byly Lukáškovi čtyři roky, začal chodit do školky a já pro sebe přece jen získala o něco více času. Chodila jsem už znovu do práce a právě tam jsem se seznámila s Viktorem. Musím přiznat, že nejprve mi byl nesympatický. Tvářil se dost povýšeně a víceméně mě ignoroval. Přitom jsme sdíleli jednu kancelář… pravda, ještě s dalšími pěti kolegy. Postupně jsem poznala, že Viktor je spíš uzavřený než namyšlený a že vůči ženám je značně nedůvěřivý. Vycítila jsem, že ho některá musela v životě pořádně zklamat. Nedívala už jsem se na něho tak kriticky, ovšem mým ideálem se také zatím ještě nestal.
Lidé kolem sebe často chodí dlouho, aniž by tušili, co se v tom druhém skrývá. A pak najednou přijde situace, kdy se jeden druhému otevřou, svěří a teprve nyní se doopravdy poznají. Přesně to se stalo i mně a Viktorovi. Jeden pátek jsem řešila vážné dilema. Hodně jsem spěchala, kvůli Lukáškovi a přitom před sebou měla úkol, který musel být bezpodmínečně splněn. Přitom jsme zůstali v kanceláři zrovna jen sami dva s Viktorem. Ten, když viděl, jak se tvářím, zeptal se mě: „Potřebujete s něčím pomoct?“ Začala jsem se ošívat: „No, musím dodělat tohle…“ ukázala jsem mu dlouhý seznam, který jsem měla přepsat do počítače. „A spěcháte, že?“ chápavě přikývl. Podíval se na hodinky: „Tak utíkejte, já to za vás udělám.“ Překvapil mě tím, dlouho jsem ale neváhala. Zatímco jsem si na sebe brala kabát, zeptala jsem se: „Co pro vás na oplátku můžu udělat já?“
Pousmál se: „Třeba se někdy nechat pozvat na večeři.“ Souhlasila jsem, aby si to na poslední chvíli nerozmyslel.. Teprve cestou z práce jsem si uvědomila, že s tou večeří to nebude snadné, když nemám k Lukáškovi hlídání.
Z večeře se tak stal následujícího týdne oběd – a právě během něj jsme se poznali blíž než za celou dosavadní dobu. Viktor se dozvěděl všechno o mně… vlastně teprve při rozhovoru s ním mi došlo, že jsem se nikdy nikomu pořádně nesvěřila. A já jsem na oplátku nahlédla do jeho duše a srdce. Bylo to tak, jak jsem se domnívala: prožil nešťastnou a marnou lásku k dívce, která měla problémy s drogami a od té doby se uzavřel a poněkud zahořkl. Stejně jako já i on nyní hledal cestu z dosavadního bludného kruhu. Bylo tedy logické, že neuběhlo mnoho vody v řece a z nás dvou se stal pár.
Podstatné pro mě bylo, jak Viktor bude brát Lukáška… a naopak. Na Viktorovi bylo vidět, že s dětmi nemá moc zkušeností, vlastně se nejprve mého synka spíš bál a setkání s ním odkládal. Lukášek nepatřil k těm typicky zvídavým a otevřeným dětem, které se okamžitě skamarádí. Dalo by se říct, že měl podobnou povahu jako Viktor, také si žil částečně ve svém vlastním světě. Občas se sice ptal po tátovi, ale zatím přijal jako fakt informaci, že tatínek bydlí někde hodně daleko. První setkání těch dvou nedopadlo nejlépe. Viktor nedokázal překonat ostych a odstup a působil poněkud křečovitě. Lukášek to vycítil a také příliš nekomunikoval. Já jsem mezi nimi tvořila jakousi spojku, ale moc mi to nešlo. Viktor se mi potom omlouval, mně však stačil jeho projevený zájem. Věřila jsem, že podruhé to už bude lepší…. a naštěstí bylo.
Tentokrát jsem s Viktorem strávila celý víkend. Jeli jsme ve třech na výlet. Bylo to hrozně zvláštní. Poprvé v životě jsem se cítila, jako kdybych měla opravdovou rodinu. A uvědomovala jsem si, jak moc jsem po ní vlastně toužila… jak strašně si přeji, aby se mnou a s Lukáškem někdo natrvalo zůstal. Nyní už jsem se jen usmívala nad tím, jak mi byl Viktor kdysi nesympatický. Možná jsem znovu propadala určitým iluzím, ale viděla jsem v něm ideálního muže do pohody i nepohody. Jen jsem měla trochu obavy, zda i já bych jemu za takovou budoucnost stála.
Po měsíci se Viktor s Lukáškem už sblížili docela dost – ostatně já s Viktorem také. Dlouho jsme odkládali, než začneme spolu žít intimně, ale když to pak přišlo, překonalo to oboustranně naše představy. Ještě jsme nedospěli k tomu, že by se ke mně Viktor přistěhoval (nebo já k němu), ale teoreticky už jsem si dovedla takovou možnost představit. Trávili jsme spolu ostatně spoustu času v zaměstnání. Nehodlala jsem nic uspěchat. Věděla jsem z vyprávění i ze zkušenosti jedné sestřenice, že muži většinou zpanikaří, když se na ně začne příliš tlačit. Než jsem však mohla začít alespoň opatrně zkoumat půdu, přišlo něco, co jsem ani ve snu nečekala…
Jednoho dne mi Viktor řekl: „Myslím, že potřebuji něco jako oddechový čas.“ Zarazila jsem se. Co tím chce říct? „Jak to myslíš?“ podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich rozhodnost a to mě zneklidnilo. „Chci si odpočinout, nabrat sílu. V práci už jsem dal výpověď, našel jsem si něco v Praze,“ prohlásil. „A… co já? Co my dva? Vlastně my tři?“ chtěla jsem vědět. Chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Dáme si nějaký čas přestávku, ano? Ne, neboj, nic se nestalo, pořád mi na tobě záleží. Jen se prostě teď se nějaký čas neuvidíme, ale to neznamená, že se k tobě nechci vrátit.“ Mlčela jsem. Mohla jsem chápat jeho pohnutky – cítil se prostě být na nějaké životní křižovatce – avšak nedokázala jsem se ve svém srdci smířit s tím, co říká. Nechával mi ale naději a to bylo zatím podstatné.
Jedna moudrá starší paní, se kterou jsem si v pubertě ráda povídala, mi kdysi řekla, že lásce se člověk musí učit každý den. „Nic není v životě jen tak, zadarmo, holčičko a nic nespadne samo nikomu do klína. A když spadne, tak za to ten dotyčný nebo dotyčná zaplatí,“ říkávala. „To nejtěžší pro každého člověka je, když si někdo druhý, koho má rád, chce dělat věci po svém a jinak. Míváme sklony partnera vlastnit, toužíme, aby se choval podle našich představ, ale on je to stejně svobodný člověk jako my.“ Na tato slova, která pro mě kdysi byla jen hezkou myšlenkou a teorií, jsem si nyní vzpomněla. A řekla jsem si, že pokud Viktor opravdu potřebuje „oddechový čas“, pak mu ho musím dopřát. Násilím bych ho stejně neudržela a nějaké vydírání přes Lukáška… ne, k tomu se uchylují jen slabé a nečestné ženy. Pouze jsem napůl žertem podotkla, že bych nechtěla čekat celý život, na což mi Viktor odpověděl: „Vrátím se možná dřív, než si myslíš…“
Lukáškovi jsem vysvětlila, že Viktor (tak mu zatím říkal, žádný „strejda“ nebo „pán“, ale prostě křestním jménem) jede pracovat pryč a že se vrátí. Byla to ostatně pravda, tedy přinejmenším ta první polovina. V tu druhou půlku jsem nepřestávala doufat od chvíle, kdy Viktor odjel. Dohodli jsme se, že součástí jeho „oddechového času“ bude i to, že spolu nebudeme komunikovat. Jednou za týden mi pošle SMS, že je vše v pořádku a já sama se ozvu pouze v případě, že bych naléhavě potřebovala jakoukoliv pomoc. A takhle jsme to vydrželi dva měsíce. Původně jsem dobu, po kterou bude Viktor pryč, odhadovala na půl roku, ale vrátil se mnohem dříve, přesně jak řekl. Viděla jsem na něm, že je jiný, že hodně přemýšlel a že se s mnoha věcmi vyrovnal. A také se ukázalo, že na mnoho věcí se i připravil. Třeba na to, že bude se mnou a s Lukáškem… což dokázal druhý den po svém návratu, kdy mě požádal o ruku!
Jana (27), východní Čechy
