Může se nenávist, vypěstovaná během života, přenést až za hrob? Neuměla jsem si najít cestu k nové partnerce svého otce a ta se mi po smrti zřejmě mstí.
Oba své rodiče jsem měla odmalička moc ráda. Až do mých dvanácti let jsme byli šťastná a milující se rodina. Jezdili jsme společně na letní dovolené k moři, v zimě jsme zase trávili týden na horách. Pak se ale naši začali najednou vzájemně odcizovat a hádat. Maminka byla v té době bez práce, takže o to byla ještě více podrážděná a nervózní. Nakonec se jí naskytla příležitost práce v jiném městě, a protože s tátou to byla více méně jen otázka času, kdy se rozvedou, tak na nabídku kývla a odstěhovala se. O čtvrt roku později se pak rodiče rozvedli.
Našla jsem si hodného muže
Dále jsem žila jen s otcem a za maminkou jsem jezdila na víkendy. Čas běžel dál – vystudovala jsem gymnázium, pak vysokou ekonomickou školu, kde jsem se seznámila s Tomášem, mým manželem. Vzali jsme se a v průběhu dalších čtyř let jsme se stali dvojnásobnými rodiči. Věnovala jsem se své rodině a doufala, že s Tomášem mě žádné podobné karamboly, jaké rozdělily moje rodiče, nečekají.
Od první chvíle jsme se neměly rády
Krátce po narození mého prvního syna mi otec oznámil, že se hodlá oženit se svou dlouholetou partnerkou Radkou. Byla o deset let mladší než otec a aby toho nebylo málo, tak otec dodal, že spolu čekají dítě. A tak jsem kromě macechy pak získala i nevlastního bratra Kamila, když se otci s novou manželkou narodil syn. Taková rodinná situace se mi vůbec nelíbila, jenže se s ní nedalo nic dělat.
Maminka mi odešla
S Radkou jsme se srdečně nenáviděly, i když jsme se to snažily nedávat okatě najevo. Pohledy, které jsme si vyměňovaly, ale mluvily za všechno. A pak přišel nejhorší den v mém dosavadním životě – když mi bylo čtyřicet let, zemřela mi maminka. Jednoho dne se jí prostě zastavilo srdce. Těžce jsem nesla, že na pohřbu se objevil i otec s Radkou. A její přítomnost jsem mu i později rázně vyčetla. Bránil se a namítal, že to přece byla slušnost a povinnost, i ze strany jeho nové manželky.
Zemřeli krátce po sobě
Otec matku přežil o patnáct let. Nebylo divné, že jako celoživotní kuřák zemřel na rakovinu plic. Na jeho pohřbu jsem se svojí macechou vůbec nepromluvila, i když ona se o to snažila. Netušila jsem, jak málo času jí ještě osud dopřál. Radka totiž zemřela necelý rok nato. Byla to nešťastná náhoda, podlehla následkům tragické autonehody.
Šla jsem na pohřeb
Dlouho jsem rozvažovala, jestli jí mám jít na pohřeb. Nevlastní bratr Kamil mě ale přišel osobně pozvat, a tak jsem odhodila roky nastřádanou nenávist a obřadu jsem se zúčastnila. Už během pohřbu jsem se cítila divně. Když pak rakev s Radkou opouštěla smuteční místo, hrozně jsem se polekala. Na pár vteřin se mi totiž zdálo, že vedle odjíždějící rakve stojí nějaká postava. Vypadala právě jako moje macecha.
Zjevil se mi její duch
Moje stísněné pocity se ještě znásobily, když se mě Kamil zeptal, jestli jsem v pořádku – prý že vypadám, jako bych viděla nějakého ducha. Vymluvila jsem se na únavu a na to, že na mě příliš zapůsobila atmosféra místa. Když jsem pak vycházela z obřadní síně ven, uviděla jsem tu postavu znovu. Nyní už jsem neměla pochybnosti – ten přízrak měl skutečně podobu mé macechy!
Přízrak mě všude pronásledoval
Od toho dne mi začaly těžké chvíle. Nejprve jsem nechtěla věřit, že by se něco takového mohlo skutečně odehrávat, ale s každým dalším zjevením přízraku jsem ztrácela nervy víc a víc. Nevěděla jsem, jestli se mám někomu svěřit. Bylo mi jasné, že manžel jako prakticky a rozumově založený muž by se mi vysmál nebo by mi doporučil návštěvu psychiatra. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že to jsou jen vidiny. Pak jsem ale jednou přízrak macechy spatřila, když jsem se vracela potmě domů. Tentokrát nezůstal u toho, aby mě jen pozoroval z dálky. Duch Radky se ke mně přiblížil a já cítila, jak mě ovanul ledový závan. Vykřikla jsem a utíkala domů, ale dál jsem vnímala, že mám přízrak v zádech.
Snažila jsem se v sobě najít odpuštění
Po této příhodě jsem se svěřila jedné kamarádce, kterou vždy zajímaly věci mezi nebem a zemí. Doporučila mi, abych zašla do kostela, za macechu se pomodlila, zapálila svíčku a hlavně jí ve svém srdci odpustila. Udělala jsem všechno, jak mi řekla, ale pomohlo to jen na pár měsíců. V současné době dál nevím, kdy a kde se mi přízrak zjeví. Pravdou totiž je, že jsem nikdy nedokázala svému otci opustit, že nechal moji matku odejít a znovu se oženil.
Najdu někdy ještě klid?
Rozvod rodičů ve mně zůstal jako celoživotní trauma. Radku, svoji macechu, jsem nikdy do svého srdce nepřijala. S otcem jsem skoro přestala mluvit, v kontaktu jsme zůstávali jen kvůli mým synům, kteří svého dědečka zbožňovali. Teď jsem ve stádiu, kdy mě Radky duch už nepronásleduje dennodenně, ale občas se jeho přítomnost projeví například ledovým závanem, chvěním nábytku nebo zhasnutím svíčky.
Marcela P. (59), Jindřichův Hradec
