V poslední době to nemám lehké. Manžel skončil v nemocnici a čeká ho podle všeho dlouhá a ne úplně jednoduchá léčba.

Kvůli tomu, že za ním jezdím, jsem musela pustit práci, kterou jsem nám přilepšovala k důchodu. Do toho jsem se dozvěděla od syna, že se pravděpodobně bude rozvádět. Mám pocit, jakoby se kolem mě všechno hroutilo a já tomu nemohla zabránit.

Nedokážu už být tak optimistická, jak jsem bývala dřív. Jak nepřízně osudu přibývá, vyvede mě z míry každá hloupost, kterou bych dříve nechala plavat.

Jenže teď mám pocit, jakoby i úplné drobnosti byly zlá znamení.
Minulý týden jsem se ráno vypravila za manželem do nemocnice. V tramvaji jsem ale zjistila, že jsem si doma nechala tašku s ovocem, které jsem mu chtěla dovézt.

Co mi zbývalo, musela jsem vrátit, nervózní kvůli tomu, že přijedu později, než mě čekal. Chvátala jsem, odemkla dveře, vzala tašku a zase běžela. Jenže ve chvíli, kdy se dveře zabouchly, mi došlo, že klíče leží uvnitř na komodě. Do očí mi vhrkly slzy.

Manžel nechal ty své doma a další rezervní má syn, který ale žije tři sta kilometrů daleko. Bylo mi jasné, že tohle mě bude stát víc, než si můžeme dovolit.

Nechtěla jsem zklamat manžela, tak jsem se rozhodla, že zámečníka zavolám až půjdu domů.
Emilovi nebylo dobře, potřeboval povzbudit, nemohla jsem mu přece vykládat, jak nemožná ženská jsem.

Lékař mi navíc sdělil, že se jeho stav nezlepšuje tak, jak by čekali a nejspíš bude muset zůstat v nemocnici déle, než jak to původně vypadalo. 
Po dvou hodinách jsem z nemocnice odcházela s pocitem, že se proti mně všechno spiklo.

Chtěla jsem se alespoň trochu projít, abych přišla na jiné myšlenky a zajít si do pekárny pro čerstvý chleba. Domů se mi nechtělo už proto, že mě čekal telefonát zámečníkům, abych se vůbec do bytu dostala. 
Do baráku mě pustila sousedka.

Přede dveřmi jsem začala peněženku, ve které mám důležitá telefonní čísla. Jenže ta v kabelce nebyla. Se sevřeným žaludkem jsem nakonec jsem obsah kabelky ze zoufalství vysypala na zem, i když se těžko ohýbám. Peněženka byla pryč. Co si počnu?

Jak se dostanu domů? Nemám nic, žádné doklady, peníze, nic. Posbírala jsem těžce své věci a pomalu bezmyšlenkovitě vyšla před dům. Tam jsem si sedla na lavičku a rozplakala se. Vyrušil mě mladík, který si stoupl přímo přede mě.

„Halo paní, neztratila jste peněženku?“ „Ztratila…“, vykoktala jsem, „a taky jsem si zabouchla dveře…“. „A kvůli tomu brečíte? Vždyť o nic nejde, s tím si poradíme.

Peněženku máte tady,“ podával mi ji, „a na ty dveře můžu zavolat strejdu, je zámečník:“ Ten obyčejný kluk mi v tu chvíli připadal jako anděl. Znovu jsem se rozplakala, tentokrát úlevou.

Nejen, že mi vrátil peněženku se všemi penězi a doklady, ale ještě mi se strýcem otevřeli byt a opravili zámek. A nic za to nechtěli. Mnohem důležitější ale bylo, že mi vrátili víru, že se dějí i dobré věci.

Iva M. (70), střední Čechy