Dcera byla princezna, která mi dělala jen samou radost. Představovala jsem si pro ni muže stejných kvalit. Ona si ale vybrala tu největší nulu v celém okrese.
Ten kluk mi byl vždycky trnem v oku. Od první chvíle, co jsem ho viděla, jak se točí kolem mé dcery, jsem ho neměla ráda. Karolínku jsem neporodila a nevychovala pro chudáka z neúplné rodiny, který určitě fetoval, pil a kouřil. S oblibou vysedával na hřišti s podobnými nemožnými típky, jako byl on sám, a volný čas trávil primitivní zábavou. Třásla jsem se hrůzou, aby se k naší Karolínce nepřiblížil. Čím více jsem se ale snažila, tím mocněji se ti dva k sobě měli. Kvůli němu mi dcera prvně v životě lhala! Domluvila se s neteří, že spolu pojedou na chalupu mého bratra, kde se budou společně učit k maturitě. Ve skutečnosti to byl pouze maskovací manévr, aby mohla strávit dva dny se svou odrbanou džínovou vlasatou láskou. Naštěstí byla neteř holka povídavá, nenechala si tajemství pro sebe, a tak se zpráva ke mně dostala rychleji, než stihla dcera odjet. Předvedla jsem srdeční kolaps, po kterém jsem se nedokázala postavit na nohy, lapala jsem po vzduchu a smrt měla na jazyku. Dcera výlet odvolala. Já ale věděla, že se toho vetřelce musím rychle zbavit.
Šla jsem mu po krku
Hned s novým týdnem jsem se vypravila na vojenskou správu. Představa o jeho dvouleté nepřítomnosti se stala pro mě nadějným světýlkem na obzoru. Měla jsem přece známé všude. Nenáviděného nápadníka dcery jsem dostala na vojnu rychle. Byl odveden dříve, než čekal – a já si mnula ruce… Dceru jsem zachránila. Velmi úspěšně odmaturovala a dostala se na vysokou školu, jak jsem si přála. Doufala jsem, že v Praze bude mít mnohem úžasnější možnosti a na obyčejného zedníka z vesnice zapomene…Když dcera přišla ve třetím ročníku s tím, že je těhotná, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Nedala se přesvědčit o tom, že je ještě na rodinu brzy. Přesvědčila jsem ji, aby hlavně dokončila studia, že ji budeme podporovat. Když jsem se ale začala zajímat, kdo je otcem budoucího vnuka, myslela jsem, že udeřila moje poslední chvilka. Byl to ten „blbej Pepa“ z naší vesnice. Nenáviděla jsem ho tolik, že jsem se rozhodla, že se ho zbavím jednou pro vždycky. Přemýšlela jsem, koho bych uplatila. Na stavbách se přece občas stane úraz…
Utekl z mé pasti
Nestačila jsem svůj šílený plán dotáhnout do konce, protože Pepa byl pod vlivem událostí rychlejší. Jak se dozvěděl o těhotenství dcery, okamžitě ukončil práci a zmizel za Karolínou do Prahy. Přišel listopadu 1989 a všechno se začalo dramatizovat. Každý se bál každého, mé známosti byly najednou k ničemu. A v tom víru revoluce a změn, které přišly, se narodil můj vnuk. Dcera vysokou školu dokončila se zpožděním, s Pepou se vzali dva roky po narození malého Davídka. Pepa si založil stavební firmu a začal podnikat. I když se jim později narodila ještě dcera Adélka, já se se zetěm nikdy nesmířila. Neuměl se chovat a měl těžké mezery ve vzdělání! Po nocích jsem se bavila tím, že jsem posílala na něho anonymní dopisy. Všude, kam se dalo. A abych se dozvěděla o jeho práci co nejvíce, začala jsem pravidelně rodinu mé dcery navštěvovat a tvářila se nejen jako milující babička, ale také jako Pepova velká kamarádka a spřízněná duše.
Anonymy nepomohly
Nejhorší pro mě bylo, že na něj dcera vzhlížela jako na poloboha. Jeho firma prosperovala, až to bylo nechutné. Postavil dům na okraji Prahy s velkou bránou, zahranou, plnou antických sošek a podivných kamenných oblouků a antických sloupů, které byly neuvěřitelně nevkusné. Když jsem tu nádheru viděla, musela jsem se hodně přetvařovat. Jak mohla moje dcera, která byla vedena k umění, takto obrátit? Když už dcera nemá rozum, musím zachránit aspoň své vnuky, říkala jsem si. Musím ho otrávit, dokud není pozdě. S takovou představou jsem se vydala na houby. Nebyla jsem sice až tak znalá hub, pro jistotu jsem vždycky sbírala jen ty hřibovité, ale jedovaté jsem znala dobře. Osud sám mi nahrál. Když jsem byla opět na návštěvě u mladých, dcera odjela s vnukem k lékaři a oběd zůstal na mě. Pepa dorazí, poobědvá sám… radovala jsem se! Aby mě nepodezíral, tvářila jsem se, že vařím ze zamražených hub, co měli v lednici…
Skončil v nemocnici
Polívka se mi prý povedla, nechal se slyšet. Pak se se mnou rozloučil, skočil do auta a odjel. V duši jsem se zaradovala, když dceři, která se mezitím vrátila, zazvonil mobil, a v něm se dozvěděla, že manžela odvezli do nemocnice. Pepa měl ale pevné zdraví. Mé travičské akci odolal. Naštěstí. Jaké bylo moje překvapení, když mně a manželovi po návratu z nemocnice oznámil, že nám postaví dům poblíž toho jejich, abychom to měli k sobě blízko. Pozemek už prý koupil, jen nám to chtěl oznámit jako dárek k naší zlaté svatbě. Dnes bydlíme vedle sebe. Já jsem se konečně se zetěm smířila. I když zůstal navždy v mnoha směrech nevzdělaným a nemá dodnes maturitu, je to pracovitý člověk a skvělý táta. Vnuky jsem si ale vzala na starost já – babička. Dbám na to, aby měli po všech stranách skvělou východu a vzdělání. A dohlédnu na to, aby si jednou našli odpovídající partnery…
Aneta (78), Praha
