I když dlouhou dobu již žiji sama, nikdy jsem se osamělá necítila. Dokázala jsem se vždy nějak zabavit, být v centru dění. Pak ale přišel ten virus a s ním i obrovský šok.

Ještě teď si vzpomínám na ten první den, kdy jsem se odvážila na ulici se šálou omotanou kolem obličeje. Byl všední den, něco málo po sedmé. Tou dobou tady bývá u nás ve městě dost rušno. Lidé spěchají do práce, někteří na nákup do obchodního centra.

Tentokrát ale bylo všude pusto, prázdno a neskutečné ticho. Najednou jsem měla dojem, že jsem se ocitla v nějakém tom hloupém sci fi filmu, na které jsem vždy nadávala. Připadala jsem si jako jediný člověk, který zůstal na světě postiženém katastrofou.

Samoty jsem se nikdy nebála

I když jsem kdysi bývala docela společenská, od smrti mého muže, jsem se naučila žít sama. Děti jsme bohužel neměli a já i manžel jsme byli jedináčci. Vlastně nemám už vůbec žádné příbuzné. Snad až na ty vzdálenější, o kterých ani nevím.

Byla jsem tedy sama, ale ne osamělá. Dokud jsem chodila do práce, měla jsem dost příležitostí jít s kolegyněmi na kafíčko. Měla jsem také kamarádku Elišku v našem domě. \chodívali jsme spolu na procházky a někdy i do divadla. Trávily jsme spolu hodně času poté, co jsem šla konečně do důchodu.

Poslední rok už bylo hůř

Zhruba před rokem mi ale kamarádka umřela. Do jejího bytu se nastěhoval její vnuk a já se opravdu ocitla sama. Ale pořád jsem se dovedla nějak zabavit. Konečně, měla jsem doma spoustu knížek, na které nikdy nebylo tolik času.

Kamarádka mi ale začala moc chybět a samota mi vadila čím dál tím víc. Chtěla bych bývala dělat tolik věcí, ale najednou jsem věděla, že už je pozdě, že jsem n to stará. Bylo mi jasné, že se takovým chmurám musím nějak bránit. Ale místo toho vtrhl do našeho života korona virus.

Panika a strach

To ráno s šálou před obličej jsem už do obchodu nedošla. Zachvátila mě strašná panika a strach. Utíkala jsem co nejrychleji domů a zamkla za sebou dveře. Asi hodinu jsem se myla a pak si pustila rádio.

Nedobré zprávy se na mě valily jak lavina a já najednou nevěděla, co mám dělat. Z rádia mě nabádali, abych raději vůbec nevycházela. Už bohužel patřím do té věkové kategorie. Tak to je konec. Napadlo mě.

Čtyři dny ve tmě

Celé čtyři dny jsem byla jak ochromená. Doma jsem neměla žádné zásoby jídla, jen něco málo v lednici. Ale vlastně jsem ani na jídlo neměla pomyšlení. Svírala mě děsná úzkost, co se mnou bude. Měla jsem dojem, že už ani neumím mluvit.

Jediným spojením se světem bylo pro mě rádio. Mám sice také televizi, ale ta mi hned první den mé karantény vypověděla službu. Jakoby věděla, že už čekám jen na poslední ránu.

Poslala mi vnuka

Čtvrtý den někdo u mých dveří zazvonil. Mluvili jsme spolu jen přes dveře. Byl to Eliščin vnuk. Ptal se jestli něco nepotřebuju a jestli nechci nakoupit. Zapsal si můj seznam, nakoupil a nákup mi postavil za dveře. V obálce jsem mu vystrčila ven peníze.

Bylo to od vnuka mé kamarádky moc hezké, zahřálo to u srdce. Ještě ten den odpoledne zaťukala sousedka a jen tak jsme si přes dveře chvíli povídali. Vlastně se moc neznáme, jen se vždy potkávaly na chodbě u výtahu.

Smutno bylo dál

Ten kontakt s lidmi mi sice pomohl, ale smutno mi bylo pořád hodně. Každou chvíli jsem se propadala do velmi ponurých myšlenek, občas jsem si i poplakala. Můj hovor přes dveře mi připomněl, jak to dřív bylo všechno pěkné.

Sousedku, která na mě znovu zaťukala můj plačtivý hlas vystrašil. Snažila se zjistit co mi je. Ubezpečila jsem ji, že mi jenom chybí kontakt se světem.

Velké překvapení

Další den mi sousedé přichystali úplný šok. Rozhodli se, že mi půjčí starší notebook. Nejprve jsem vzdorovala. Já už se přece nebudu nic učit na počítači.

Přesto mi ho nainstalovali a díky vzdálenému přístupu mi dokázal Eliščin vnuk instruovat, jak se mám pohybovat na facebooku a jak skypovat. Všechno se to naučit a pochopit mě tak zaměstnávalo celé dny a já neměla čas myslet na žádné chmury. Byl to pro mě nový, úchvatný svět.

Kontakt s celým světem

Najednou jsem měla možnost najít si v počítači všechny zajímavosti. Zkusit se učit nějaký jazyk, udělat si pár jednoduchých cviků na bolavá záda. I si podle návodu ušít roušku. Nebo si projít virtuální prohlídku nějaké výstavy.

Na skypu jsem si vyprávěla s lidmi z domu. Viděla jsem je před sebou, jako kdybychom spolu seděli někde v kavárně. Technika, na kterou jsem často žehrala, je vážně úžasná věc.

Jsem vážně šťastná

Díky karanténě jsem teprve doopravdy poznala své sousedy. Nikdy jsem jim nevěnovala větší pozornost, ale oni se na mě v mých nejtěžších chvílích života nevykašlali. Pochopili, že na tom s psychikou nejsem nejlépe a v pravý čas zasáhli.

Jsem jim za to moc vděčná. Díky nim jsem zase dostala chuť žít a vůli tu nepěknou dobu přežít. Navíc jsem na sebe docela pyšná. Já stará bába teď ovládám počítač. A až bude zase vše, jak má být, koupím si svůj vlastní.

Věra T. (75), Příbram